Říman - závěrečná ZK sk A

Majetkové vztahy mezi manžely - věno, darování

- V přísném manželství: manželka jako osoba alieni iuris neměla vlastní majetek - co nabyla, nabyla pro manžela - Ve volném manželství: nemělo vliv na majetkové poměry partnerů, nezakládalo žádné majetkové společenství - Manžel nesl všechny náklady a výlohy - měl povinnost poskytovat manželce a dětem výživu - Zvyk: ze strany manželky byl muži poskytován příspěvek k ulehčení zvýšených nákladů → věno (dos) - Parafernální jmění = majetek ženy stojící mimo věno, se kterým by mohla volně disponovat - obvykle dáváno do manželovy správy (odpovídal za ně jako každý správce) ZÁKAZ VZÁJEMNÉHO DAROVÁNÍ - obava, aby z nadměrné manželské náklonnosti nedocházelo k neodůvodněným majetkovým přesunům mezi rodinami - možné výjimky - darování na případ vdovství nebo rozvodu, darování, které nezmenšovalo majetek dárce, dary příležitostné - donatio ante nuptias - dar před uzavřením manželství (pokud by žena nepřinesla do manželství věno, bylo by to společensky nepřípustné - budoucí manžel jí něco dá, ona to pak přinese jako věno) - mezi manžely platil zákaz používat infamujících a poenálních žalob VĚNO - majetek, který žena přinášela manželovi, aby mu ulehčila výlohy spojené se zakládáním nové rodiny - zřízení věna je považováno za žádoucí a běžné, není to však povinnost - pokud žena nepřinesla věno, mohlo jí být odepřeno právo na výživu a zaopatření - manžel nemusel vracet věno, které mu dala žena v omylu, že je to její povinnost - věno přijímá manžel, ale pokud není sui iuris, tak příslušný pater familias - zřizovala ho buď žena sama, nebo jiné osoby za ni: - zřizuje pater familias → dos profecticia - zřizuje někdo jiný (nevěstin dlužník, někdo, kdo chce nevěstě darovat) → dos adventicia - předmětem věna může být cokoliv, co rozmnoží manželův majetek (věci, věcná práva k věcem cizím, pohledávky...) ZŘÍZENÍ VĚNA - vypláceno, dáváno → používá se všech forem převodu vlastnického práva - pouze slíbeno → vyžadován formální slib - stipulace nebo dotis dictio - zvláštní druh slibu bez předchozí otázky - ocenění věna (aestimatio) - pomocí taxationis causa (zjištění, jakou cenu mají věci tvořící věno) nebo venditionis causa (ocenění věna v penězích) - původně se věno stávalo vlastnictvím manžela a mohl s ním volně nakládat, později kladen důraz na zajišťovací funkce pro ženu (manžel je formálně vlastník, ale reálně pouze správce) - žena za trvání manželství neměla k věnu žádná práva; podle pozdějšího práva k němu měla obligační nároky po rozvodu s rozmachem volných manželství se žena majetkově pojišťovala proti rozvodu a vymiňovala si vrácení věna zvláštním slibem (cautio rei uxoriae) → z toho se vyvinulo pravidlo obyčejového práva, že věno se ženě vrací za všech okolností - i když to nebylo vymíněno, prostředkem k realizaci je žaloba actio rei uxoriae (mohla ji použít jen žena, byl to její ryze osobní nárok) - vracel-li manžel věno, měl právo na srážky (retensiones ex dote) za každé dítě si mohl strhnout 1/6, ale max. 1/2 → na 4. dítě si nemohl strhnout nic, za špatné mravy manželky odečíst 1/8 - 1/6 (podle závažnosti poklesku) , mohl si srazit cenu věcí, které mu manželka odcizila - zavinil-li rozvod manžel, kromě věna musel vydat i část dotálního výnosu - povinnosti vrácení věna neplatily, pokud se muž ženě zavázal prostou stipulací - Justiniánovy reformy → věno se muselo vracet vždy, i když manželství skončilo smrtí manželky (jejím dědicům/otci) _____________________________________________ PACTA DOTALIA - dotální úmluvy stranám ponecháno právo, aby si obecné předpisy o věnu modifikovaly, původně pouze formálním kontraktem (stipulací), později i neformálním úmluvou (pactum dotale), s ohledem na prospěch ženy smluvní volnost nakonec omezena - žena se nemohla vzdát práva na vrácení věna či jinak zhoršit své postavení, neplatné byly úmluvy, které odporovaly podstatě věna DONATIO ANTE NUPTIAS - zvyk, že nejen žena muži, ale i muž ženě dával při sňatku určitý majetek, který měl ženu zajistit na případ ovdovění nebo rozvodu z viny manžela (nejprve na východě, později i na západě) - zpočátku platily obecné předpisy pro darování - muselo být realizována před sňatkem, ale později výjimky: - Justinián → změna na donatio propter nuptias (darování vzhledem k uzavření manželství) - odpadla omezení platná pro obyčejné darování, možnost darování i po sňatku - darovaný majetek zůstával po dobu manželství ve vlastnictví manžela, ženě připadl až po jeho smrti/po rozvodu - když zemřela dříve žena/manželství rozvedeno z její viny → majetek držel nadále muž, opadla veškerá omezení

Soudní organizace ve starověkém Římě - iurisdictio, soudci

- dlouho bez odvolání, dlouho bezplatné, princip pekuniární kondemnace (rozsudky na peněžitou sumu, ne na činnost nebo věc), akuzační princip - inkviziční princip v soukr. právu vyloučen, - oprávnění podávat žalobu jen ten, kdo je osobně zainteresování (výjimka actio popularis) procesní strany (actor - žalobce, reus - žalovaný) procesní zastoupení - kognitoři, prokurátoři, mandátová smlouva) akuzační princip, dlouho nebyl institut odvolání, bezplatné, pekuniární kondemnace (do CEO), žaloby jen osobně zainteresovaní (výjimkou actio popularis) soudní proces - iudicium voluntaria (na základě vůle obou stran - nesporné řízení, například verifikace manumisse hůlkou), iudicium legitima - spory o právo žaloba (typová vázanost, defenzní povinnost u os. žalob) => fáze de iure (před magistrátem, končí litiskontestací) => apud iudicem (před samosoudcem, ne vždy proběhne, může rozhodnout už praetor, pokud jde o jednoduchý případ) => sententia (rozsudek) => exekuce (nucený výkon rozsudku) defenzní povinnost žalovaného (kontumace - tvrdý trest, když se nedostaví, nebo nespolupracuje - označen jako indefensus = nebrání se, ale nespolupracuje, hodnota sporu se zvyšuje na duplum + praetor může uvést do detence veškerý majetek žalovaného KDO SOUDÍ in iure (konsul => decemvirové => tribunové s mocí vojenskou => praetor) soudci - samosoudce (iudex privatus, zapsán do alba), sbory soudců (soud decemvirů - spory o postavení otroka, soud centumviruů - spory k dědictví), rekuperátoři (obchodní spory, jestliže žal. povolil praetor peregrinus) možné soudit se jen ve dny k tomu určené kde - místní příslušnost žalovaného; místo, kde žalovaný vy řizoval úřední věci; místo deliktu

Actiones in rem - použití, charakteristické rysy

- kdo má věcné právo, nemůže mu do něj za normálních okolností nikdo zasahovat → ochrana proti rušitelům je absolutní → žaloby působí proti všem (erga omnes) X osobní žaloby chrání práva relativní, žalovat tedy můžu jen ten subjekt, který se nějak zavázal (kontrahent, delikvent) - actiones in rem = věcné žaloby (žaloba směřující k věci, žaloba do věci) - žaloby používané k ochraně věcných práv (např. vlastnictví, věcné právo k věci cizí - jsou to práva absolutní) - velmi univerzální a silné právo - lze jí žalovat kohokoli (i vlastníka věci v případě ochrany služebnosti) - smysl žaloby - prosazení a obnova práva (žalujeme tedy toho, kdo nám může věcné právo obnovit, vrátit apod.; nejde o odsouzení člověka; pokud sám dobrovolně vrátí, v procesu se nepokračuje) - nenutila splnění povinnosti, ale k tomu, aby bylo respektováno právo žalobcovo k věci - nutno, aby lidé uzavřeli dohodu o sporu = litiskontestaci - nebyla zde defenzní povinnost jako u actiones personarum - povaha stejná jako u věcných práv - trvalost, výlučnost - actiones in rem sloužily předně k ochraně vlastnického práva (rei vindicatio, actio Publiciana in rem, reivindicationes utiles, actio negatoria...), dále např. k ochraně služebností (vindicatio servitutis, petitio ususfructus ...)

Litiscotestatio - pojem a význam, důsledky

- litiskontestace, končilo jí první stádium řízení známa již z legisakčního procesu, ve formulovém nabývá na významu a dostala také svou typickou formu - považována v podstatě za zvláštní smlouvu mezi spornými stranami, kterou svěřují ozhodnutí sporu do rukou nestranného, státní mocí autorizovaného soudce → považována za začátek sporu, má závažné pr. účinky - základ soukromého procesu, nemůže bez ní být vynesen rozsudek ani probíhat druhá část soudního řízení (srdce procesu) ÚČINKY 1) mění povahu práv a povinností sporných stran - nárok žalobce (například na vrácení půjčené věci) se měnil na nárok na odsouzení žalovaného (např. vrátit půjčenou věc) - povinnost žalovaného → povinnost splnit rozsudek - původní práva a povinnosti zcela zrušeny (konsumovány) → žalobce nemohl podat žalobu znovu - v obligačním právu uslyšíme o tzv. novaci, tj. smlouvě kterou strany obsah staré obligace vtělují do obligace nové a ta stará zaniká, za takovou novaci se považovala i litiskontestace, která však nebyla novací dobrovolnou, ale nutnou, na základě procesního pravidla vznikající 2) ve formuli nejsou dále možné provádět změny - po litiskontestaci nebylo možné provádět změny, časem připuštěny výjimky, praetor povoloval přepisovat formuli ve výjimečných případech (např. zemře-li soudce, žalobce či žalovaný, nebo odpřísáhl-li soudce, že mu podstata sporu, který má řešit, není jasná) 3) právní stav v okamžiku litiskontestace je základem pro vynesení rozsudku (v době litiskontestace musí existovat právo žalovaného - pohledávka musí být dospělá apod.) 4) zvyšovala se jí odpovědnost žalovaného názor, že by žalobce měl dostat tolik, kolik by mohl mít v době okamžiku litiskontestace - ručil za náhody (jen v případě špatných úmyslů), musel odevzdat všechny plody od té doby nabyté 5) všechny žalované nároky přecházely na dědice (i ty, co by jinak smrtí žalovaného zanikly) 6) věc, o kterou se jednalo, nesměla být ani jednou stranou zcizena

Právní postavení žen v římském právu - právní subjektivita žen, způsobilost k pr. jednání žen

- nebyly podle práva považovány za rovnocenné mužům, nehledě na jejich věk byly na mužích závislé omezená právní subjektivita - ne práva veřejná/politická, v majetkovém právu vždy podřízeny manželovi, otci nebo poručníkovi - její postavení nebylo považováno za diskrimanici - v tehdejším tvrdém světě by neobstála, funguje v roli ochránkyně krbu, její oslabené postavení vnímano jako výhoda - např. nemusela do vojska, ale ani do toho nemohla mluvit - žena = člověk lehkovážného ducha (levitas animi) ŽENA JE PODŘÍZENA - otci nebo manželovi, pokud je alieni iuris - viz 31. Pater familias a 28-30 - manželství - poručníkovi, pokud je sui iuris (tutela mulierum - poručenství nad ženami); tato instituce živá v době republiky, v době císařství postupně vymizela; - kontrola jednání ženy, aby si nepůsobila újmu, každé závažnější právní jednání jí musel schválit (uzavírání smluv, mancipační jednání, nastoupení dědictví, uzavírání manželství apod.); postupně rostla společenská nezávislost a hospodářská samostatnost → význam tutely upadal a žena si mohla poručníka vybrat sama → v době poklasické tutela zaniká (viz. státnicové otázky od Errorka, editovaná verze z loňského roku) ŽENY NEJSOU ZPŮSOBILÉ - k moci otcovské a manželské - k poručnictví - k svědectví při mancipaci a závěti - být procesními zástupci a podávat návrhy za někoho jiného

Lex XII tabularum

- nejstarší kodifikace římského obyčejového práva (ius civile) - právo primitivní, tvrdé, kazuistické, nerozlišuje patricije a plebeje, právo agrární společnosti ! neobsahoval veškerá pravidla, nýbrž jen ta klíčová, nebo sporná, nejasná či zatím málo vžitá VZNIK: pro problémy s interpretací obyčejového práva, především pak pro jeho zneužívání ze strany patricijů vůči plebejům (o přijetí žaloby rozhoduje patricij, o výkladu pontifik, soudcem je zase patricij). - Gaius navrhlobyčeje sepsat, 451 př.n.l. zvolena desetičlenná komise decemvirů (asi půlka plebejců), nefungovaly po tu dobu jiné magistratury, pozastavena nepsaná práva (i právo provokace), 450 př.n.l. návrh předložen na 10 bronzových deskách a schválen lidovým shr., pro neúplnost prodloužen mandát decemvirů na další rok (449), vypracovali další dvě desky X nenechali je schválit shromážděním, vládli si po svém, proto byli svrženi, nakonec 2 desky na shromáždění přijaty 449 př.n.l. 12 desek schváleno a vystaveno na fóru - nikoliv kodifikace, ale zápis obyčejového práva. OBSAH: 1.-3. deska právo procesní, 4.-5. rodinné a dědické (emancipace syna z moci otcovské, zavádí zákonné dědické právo nejbližšího agnáta, zákaz sňatku plebejů a patricijů - zrušen 445 př.n.l.), 6.-7. majetkové (nezná vydržení), 8. trestní (rozdíl mezi vraždou a zabitím), 9.-10. správa a náboženství, 11.-12. „všehochuť". OSUD: Brzo se stalo zase nepsaným právem - asi 50 let po vzniku Řím dobyt Galy, desky zmizely - Desky se roztavily při požáru, nebo byly odneseny jako cenný kov. Nikdy nebyly fyzicky obnoveny; jejich znění platí nadále, známe ovšem citace (např. v Gaiově učebnici), Cicero (1.st.př.n.l.) vzpomíná, že se je učil zpaměti. K dispozici je i úplná rekonstrukce díla. Problém nevyřešen - byl hodně stručný, pořád byl třeba výklad norem. Římané mají velkou úctu k tradici - nikdy nezrušen, ale komentován právníky, komentáře zahrnuty v Digestech. Nejdéle platná norma na světě (Digesta jsou v JAR) VÝZNAM: formulace hmotně i procesně-právních principů, orientace na soukromé právo, jediným pramenem práva až do Codexu Theodosianus, inspirace pro pozdější kodifikace, pontifikální interpretace - zákoník vykládali kněží, měli na to monopol, začíná se rodit římská právní věda, postupně přecházeli k interpretaci tvořivé (př. emancipace syna z moci otcovské - Z12D stanovil, že moc otcovská trvá nad synem doživotně, avšak trojí prodej syna vede k jejímu zániku; díky pontifikální interpretaci se tento institut změnil na běžně užívaný nástroj dobrovolného rozvázání otcovské moci)

Capitis deminutio - druhy, důvody

- nemusí vždy dojít k pohoršení (při malé kapitisdeminuci) → kapitisdeminuce = změna nebo zánik jednoho ze tří statusů občana - status libertatis (stav svobody) - status civitatis (stav příslušnosti k římské obci) - status familiae (stav rodinný) - zvláštní instituce římského práva, pro které se v moderním právu nenachází analogie (dnes např. nelze člověka zbavit státního občanství proti jeho vůli) - změnou kteréhokoli ze tří stavů nastávala právní proměna osobnosti → buď se objevila právní osobnost jiná, nebo právní osobnost zanikla - možná kombinace - např. římský občan se stane otrokem → ztratí i status svobody - majetková práva čistě osobní povahy zanikala, všechna ostatní pak přecházela jako celek na osoby jiné (při adopci na nového otce rodiny, při provdání dcery na manžela, resp. jeho otce, byl-li mu manžel podřízen) CAPITIS DEMINUTIO MAXIMA (velká kapitisdeminuce) -ztratí-li římský občan svobodu → ztráta právní subjektivity, stává se otrokem (věcí) - zánik právní osobnosti - např. občan se stane otrokem v cizině, ovšem s výhradou postliminia (ius postliminii) pro případ, že by vyvázl - případy, kdy nastává: prodej občana do ciziny, zotročení svobodné ženy - otroctví z trestu na základě SC Claudianum, odsouzení k trestu smrti nebo k doživotním nuceným pracím, zotročením pro nevděk (v rámci patronátního vztahu) CAPITIS DEMINUTIO MEDIA (střední) - při ztrátě příslušnosti k římské obci, ztráta občanství → omezení právní subjektivity - zánik všech veřejných práv, ze soukromých ty, pro které je základem ius civile - z občana se stává cizinec (jeho případné manželství se mění na cizinecké - matrimonium iuris gentium) - případy, kdy nastává: zápis do latinské kolonie, přesídlení do jiné obce (exilium) CAPITIS DEMINUTIO MINIMA (malá) - změna postavení v rodině (velmi běžné) - ruší posavadní agnátské vztahy (kognátské samozřejmě zůstávají) - nevedlo k žádným změnám ve veřejných právech občana - např. při provdání dcery, adopci, arogaci, propuštění z moci otcovské... CAPITIS DEMINUTIO MAGNA - dvě navzájem provázané kapitisdeminuce - ztráta svobody i občanství → zničení kaputu („hlavy", právní osobnosti) - postižený pozbyl svých veřejných a zpravidla i soukromých práv a pr.závazků - naprosté přerušení rodinných mocenských práv, ať už kapitisdeminuce postihla nositele moci či poddaného - skončila agnace - pro toho, kdo byl postižen, zanikala i práva z kognace majetková práva spojená výhradně s osobou postiženého zanikala; ostatní přecházela na jiné osoby (stát, pána) zánik dluhů

Negotium - obsah, prvky, vliv na platnost a účinnost

- obsah a forma právního jednání mají tvořit jednotu - obsah jednání různý a rozmanitý - některé kusy obsahu musí být obsaženy vždycky, jiné jen někdy, některé podle vůle stran - následující termíny nemají v češtině ekvivalent a jsou i dnes užívány běžně: ESSENTIALIA NEGOTII - podstatné části právního jednání - části, které určují jeho typ - např. smlouva o koupi a prodeji je smlouva o výměně věci za peníze → peníze jsou essentiale smlouvy o koupi a prodeji NATURALIA NEGOTII - obsahové kusy, které se při určitém jednání vyskytují pravidelně a rozumí se samy sebou, i když se strany výslovně nedohodly - např. ručení prodávajícího za tzv. právní vady věci je naturale smlouvy o koupi a prodeji ACCIDENTALIA NEGOTII - náhodné části obsahu - vedlejší ustanovení - předpokládají výslovný projev stran nebo jednajícího možné se odchýlit pouze, pokud se týká částí naturalia negotii, tj. těch, která vyjadřují účinky jednání, pravidelně nastupující - pomocí různých právem předvídaných doplňků: condicio, dies, modus PODMÍNKY PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ - obsah musí být fyzicky i právně možný - nelze např. koupit modré z nebe, prodat res extra commercio - nesmí obsahovat nic nedovoleného - nesmí být contra legem - nesmí být namířeno contra bonos mores - nesmí obejít zákaz zákona (in fraudem legis) - např. disimulované jednání - smluvní plnění musí být určité a ocenitelné v penězích (výjimky: částečně neurčité plnění u alternativních obligací nebo u obligací generických) CONDICTIO MODUS DIES A TEMPUS

Prameny práva za císařství - staré a nové

- principát: cca 27 př.n.l. - 284 n.l. (funguje značná část pramenů z republiky - senatus consulta, vyhlášky magistrátů - edikta, leges) - dominát: 284 - 476 n.l. PRINCIPÁT ============ Lex duodecim tabularum - platil v podstatě do justiniánských kodifikací, které byly výlučné praetorské edikty - do 129 n.l., pak Věčný Hadriánův edikt(kodifikace praetorského práva) činnost jurisprudence (Gaius, Papinianus, Ulpianus, Modestinus, Paulus...) - OBYČEJOVÉ PRÁVO LEGES - za císařství fungují velmi krátce - jen za Augusta, komiciální legislativa ztrácela na významu (magistráti pozbyli pravomoci svolávat komicia a navrhovat zákony lidovému shromáždění, tyto pravomoci přešly na císaře, ten tak činil pouze zřídka), 96 n.l. poslední zákon schválený lid. shromážděním, legislativa přecházela na senát Senát schvaloval SENATUS CONSULTA, mají sílu zákona, některé zasahují do trestního práva, ale především soukromé právo. Postupem času však dával souhlas ke každému návrhu císaře - ORATIO PRINCIPIS - veškerá zákonodárná moc fakticky v rukou císaře - vydával navíc svoje nařízení = constitutiones principum - edicta, mandata, decreta, rescripta (ot. 11. Constitutiones principum) Úředníci vydávají edicta až do poč. 2. stol (ukončeno kolem r. 130, do Hadriána), jako jediný republikánský pramen práva si alespoň po nějaký čas udržel původní význam. Kolem r. 130 byl Salvius Iulianus na Hadriánův příkaz pověřen zrevidovat edikty (mestského, cizineckého praetora, kurulských aedilů i správců provincií), vzniká VĚČNÝ HADRIÁNŮV EDIKT (Edictum perpetuum Hadriani), konečná redakce soudních vyhláček, který se stal závazným, žádný jiný není použitelný, používán do prvního desetiletí 3. stol. Vlastně první kodifikace soukromého ŘP. Měnit ho bylo možné jen se souhlasem císaře = zastavení vývoje honorárního práva. Úředníkům ale byla ponechána pravomoc vytvářet žaloby a námitky. PRÁVNÍ KNIHY Názory soukromníků se stávají závaznými. Za principátu začal Augustus udělovat zvláštní privilegium právníkům, kteří byli uznáváni a měli kladný vztah k novému režimu - > ius publice (právo veřejně vyjadřovat své právní názory z autority samotného císaře). Když takový právník řekl, jak by interpretoval normu, bylo to pro soud závazné (císař by nestíhal odpovídat na všechny právní otázky). Za principátu obd. zlatého věku římské právní vědy (1. a 2. st. n.l.) - vznikají právní školy: prokuliáni (republikánské smýšlení) a sabiniáni (tíhli k císařství). Právníci: - Sextus Pomponius (v díle popsal vývoj římské právní vědy a státní zřízení až do své doby), - Gaius (autorita v římském právu, kolem r. 180 napsal Instituciones - základy práva, kt. se dochovaly, stručný přehled římského soukromého práva a práva, které má odbočky do minulosti - věnuje se i vývoji ŘP. - Aemilius Papinianus - císař mu svěřil zvláštní pravomoc být konečnou instancí ve všech odvoláních, měl dva žáky (2./3. st.n.l.): - Domitius Ulpianus - Iulius Paulus - po nich přichází trvalý úpadek ŘP Nový pramen - Constitutiones principis - ot. 11

Cognatio - pojem a význam, vznik a zánik

- společenství krve Dvě osoby jsou spolu kognátsky příbuzné, pokud pocházejí jeden od druhého (linie přímá) anebo mají společného předka (linie pobočná, transverzální). Nemůže být zrušeno (Pomponius: „Práva z pokrevenství nemohou být zrušena žádným civilním právem.") V případě sporu - musí se pokrevní příbuzenství dokazovat (resp. dokazovat, že muž nemohl být otcem, např. impotence, nepřítomnost) - často důkaz nebyl možný, důkaz musel otcovství přímo vyloučit. Zásada „mater semper certa est" = matka je vždy jistá otec je vždy nejistý; domněnka otcovství = za otce dítěte se považuje manžel matky, pokud se dítě narodilo nejdříve 180 dnů po svatbě (nejkratší možná doba těhotenství) nebo nejpozději 300 dnů po rozvodu, resp. smrti manžela. Děti nemanželské - jsou sui iuris, nemají agnáty (agnaci však mohl zřídit muž následným sňatkem nebo legitimací), kognáty „mají i nemají" - kognátské příbuzenství s matkou je tu vždy, s otcem aktivně za života znát není, číhá kdesi v pozadí a vystupuje do popředí jakožto překážka manželství ve chvíli, kdy by si toto nemanželské dítě chtělo vzít dítě svého nevlastního otce, tedy svého nevlastního sourozence. LINEA RECTA - LINIE PŘÍMÁ - osoby nejblíže příbuzné - předci (ascendenti) : linea superior, linea ascendens (linie horní, stoupající) - rodiče a rodiče rodičů (otec, matka a děda, babička atd.) - potomci (descendenti): linea inferior, linea -descendens (linie dolní, klesající) - děti a děti dětí (syn, dcera a vnuk, vnučka atd.) STUPNĚ - GRADY: jednotlivé sestupné i vzestupné linie, které udávají generační vzdálenost předků a potomků od počítajícího subjektu. Mluví se o pokrevním příbuzenství v bližším či vzdálenějším stupni pravidlo: „kolik porodů, tolik gradů" - počítaly se do 7. stupně. Já jsem počítající subjekt - jeden porod od mého otce = 1. stupeň, dva porody od mého děda (musel se narodit mezitím můj otec a pak já) = 2. stupeň / jeden porod k mému synovi = 1. stupeň, dva porody k mému vnukovi (nejprve se muselo narodit můj syn, poté vnuk) = 2. stupeň, když počítáme stupeň mezi mým pradědem a mým vnukem, jedná se o 5. stupeň - nejprve se narodil pradědovi můj děd (1. porod), jemu můj otec (2. porod), pak já (3. porod), pak můj syn (4. porod) a jeho syn (5. porod) - v dědickém právu se uznává kognace do 6. nebo 7. stupně - v rodinném právu 4. stupeň první volný (v kognaci platí do 3. stupně relativní! zákaz sňatku, později to Claudius změnil - viz níže); platí pouze pro linii pobočnou, příbuzní v linii přímé sňatek v žádném případě uzavřít nemohli! (dcera si nemůže vzít otce, děd vnučku atd.) LINEA TRANSVERSA (obliqua, collateralis; linie pobočná) osoby se společným předkem (kolateráti), sourozenci se společnými rodiči: plnorodí („vlastní") x sourozenci s jedným společným rodičem: polorodí, nevlastní - žádný společný rodič - ze společného otce consanguinei, ze společné matky uterini - dále sourozenci rodičů (teta, strýc) → nás spojuje to, že moje matka/otec s nimi mají stejného rodiče - děti sourozenců rodičů (bratranec, sestřenice) - nerozlišujeme ascendenty a descendenty, stupně se počítají stejně jako v linii přímé - se svým sourozencem jsem ve 2. stupni - nejprve jsem se narodil já, pak můj sourozenec - se svým strýcem jsem ve 3. stupni - nejprve se narodil strýc, pak můj otec a pak já - se svým bratrancem jsem ve 4. stupni - narodili se strýc, pak otec, pak já, pak můj bratranec - relativní překážka manželství - ne všichni kolateráti jsou z manželství vyloučeni - císař Claudius uvolnil ke sňatkům 3. stupeň, a to jen pro dceru bratra; původně možno od čtvrtého (bratranec + sestřenice), po jeho smrti zrušeno Omyl: Pokrevní příbuzenství v přímé linii je absolutní překážkou manželství. NE, je relativní Skutečnost: Pokrevní příbuzenství je pouze relativní překážkou uzavření manželství. Absolutní překážky postihují daný subjekt případného manželství samotný, zatímco relativní překážky postihují okruh osob s nimiž se tento subjekt může případně oženit. Absolutní překážkou je například nedostatek věku - dítě se nemůže oženit vůbec s nikým. Naproti tomu deliktní odpovědnost má za následek relativní překážku - únosce se nesmí oženit s obětí únosu. Syn si nemůže vzít za manželku svojí matku, ale může se oženit např. se spolužačkou (pokud není stižena absolutní překážkou nebo vůči němu relativní) a proto je pokrevní příbuzenství relativní překážkou bez ohledu na linii. http://old.prf.cuni.cz/intervalla/uzpomuc.htm - dokument „pokrevní příbuzenství (cognatio)" → návod, jak se počítají stupně a určují linie

Mimosoudní řešení sporu - význam, druhy

- tj. bez pomoci žalob/soudního procesu - před soudem je proces příliš formální, zájem stran na vyřešení sporu, některé se ani soudu účastnit nemůžou (bezectní) INTERDIKTY - magistrátské příkazy/zákazy, směřující k odstranění škodlivé situace, rychle řeší situaci bez žaloby - rekuperační interdikta (int. de vi, int. de vi armata, de precario) - slouží na ochranu držby před jejím odnětím - adresované vždy rušiteli, rozhodnutí je konečné, není proti němu možné se odvolat a vyvolat spor - retinenční interdikty spory neřeší, cílem není def. rozhodnutí, ale jen to, kdo věc drží pro danou chvíli, než dojde k podání žaloby, umožňují vést případný soud do budoucnosti RESTITUTIO IN INTEGRUM - navrácení do předchozího stavu, kt. provádí praetor. K ochraně nezletilců, nebo v dědickém právu procesním - pokud někdo ztratil lhůtu z omluvitelných důvodů (věk, choroba). PRAETORSKÉ STIPULACE - nedobrovolné sliby (tímto vynucením se liší od klasické stipulace, což je verbální kontrakt) - "přísahej, že se dostavíš k soudci za týden, že zaplatíš pokutu,... pokud nebudeš přísahat, tak uvidíš" -> uvedení do detence - pokud dlužník ani nadále neposlechne, následuje uvedení do držby, pak může dojít k vydržení RECEPTUM ARBITRI - PACTUM - dohoda stran sporu s nestranným soukromým rozhodčím, že dosoudí spor až do konce (již Z12D), v podstatě arbitrážní (rozhodčí) řízení - COMPROMISSUM - předpokladem úmluvy, pacta legitima, vzájemná dohoda sporných stran, že se neobrátí na soud, ale podrobí výroku soukromé osoby (arbitra/rozhodčího), obě strany se zavážou k zaplacení pokuty (pecunia compromissa) pro případ, kdyby nechtěly akceptovat výsledek sporu - rozhodnut arbitra je konečné, strany se mu podrobit musí, nelze se odvolat, ani sám arbiter nemůže rozhodnutí měnit, zdráhal-li se arbiter spor rozhodnout, používal proti němu praetor nepřímých donucovacích opatření (pokuta, zabavení věci) SVÉMOC - msta, soukromé vyřešení sporu TRANSACTIO - smír, strany dělají vzáj. ústupky, aby odstranily nějakou spornou otázku - ústupky: jednání zcizovací, zavazovací, převody vlastnictví - společnou kauzou je smír - v justiniánském právu se zahrnuje do reálných kontraktů nepojmenovaných

Právnické osoby - pr. subjektivita a způsobilost k pr. jednání, druhy

- útvary umělé, osoby jenom fiktivní, jen v právu existující - lze též nazývat: personae vice fungitur - mají právní subjektivitu, tzn. že mohou mít práva a povinnosti (zejména vlastnit majetek) KORPORACE - sdružení osob (universitates personarum), jsou starší - sdružení osob za určitým, právním řádem uznaným cílem a rozvíjející svou činnost podle stanovených pravidel = stanov - jejich potvrzení za republiky nebylo nutno, za principátu ano (senátem a císařem), omezení spolčovací svobody (min. 3 lidé při zakládání, uvedení účelu a spolkových orgánů) - majetek korporace není ve vlastnictví členů korporace a naopak (na majetek členů nemá korporace žádná práva) x odlišnost od societas (nemá subjektivitu, není právnickou osobou, jedná se o sdružení osob, vzájemně závazných a oprávněných, které vnášejí do společnosti majetek, který se stává spoluvlastnictvím členů; zaniká smrtí nebo odchodem jednoho z členů) - trvá bez ohledu na proměny personálního substrátu, i kdyby se všichni její členové vyměnili, dokud je živ alespoň jediný její člen - má způsobilost k právům a povinnostem jako FO (vyjma dědického práva) - nemá způsobilost k právnímu jednání (podle NOZ ji také nemá) - je zastupována prostřednictvím vlastních orgánů (zmocněnou osobou, která jedná statutem korporace) - nemá deliktní způsobilost - projevy fyzické vůle se přičítají právnické osobě, pokud se však ocitnou mimo rámec pověření, zodpovídá za ně FO sama - veřejné: římský stát (výsadní postavení, jeho poměry upravovaly zvláštní normy, vlastnictví státu nebylo obyčejné vlastnictví - např. nešlo započíst jeho dluh vůči dluhu někoho jiného), municipia (města, obce) - soukromé spolky zv. collegia: náboženské (kněžské sbory, pohřební bratrstva), ekonomické (řemeslnické cechy), politické (politické strany - v té době spíše bandy nájmených hrdlořezů) - zánik korporace: ztrátou všech členů, rozpuštěním podle usnesení kompetentního orgánu spolku, zákrokem státní moci (při překročení hranic působnosti spolku) NADACE - sdružení majetku (universitates bonorum) - předstupněm fiduciární nadace - dárce svěřil majetek nějaké korporaci s direktivy, jak s výtěžky nakládat - darování s určením účelovým (donatio sub modo) - jako samostatné osoby až ve 4.stol. n.l. - díky prosazení křesťanství jakožto státního náboženství - v čele nadace biskup, spravuje majetek pozůstalého → - - nadace jsou tedy schopny dědit, nabývala právní subjektivity biskupovým schválením - nemocnice, chudobince, sirotčince - církevní dozor - zakládací listina → účel, forma správy, způsoby jejího užíván

Vývoj a charakter římského civiliního procesu, charakteristika jejich typů

1) SVÉMOC = talio (odveta), msta, přetrvala dlouho - retenční právo, exekuce - od r. 17 p.n.l. Lex Iulia de vi privata (Juliův zákon o soukromém násilí) - každé soukromé násilí je trestný čin a mají ho projednávat trestní soudy; trest: konfiskace 1/3 majetku - interdikta republikánských praetorů: v krajní situaci svémoc povolovali (podle zásady vim vi repellere licet), ale většinou se svými příkazy snažili použití svémoci zabránit - pol. 2.stol. n.l., jestliže někdo užije svémoc, bude trestně odpovědný a navěky ztrácí možnost svůj nárok soudní cestou uplatnit - v předstátních společnostech samozřejmost, po vzniku státu hrála stále velmi významnou roli LDT: svémoc omezoval, stanovil podmínky, kdy se může svémoc, resp. zabití zloděje použít (zloděj musel být dopaden při činu, v noci nebo ve dne pokud se bránil zbraní, povinnost přitom volat o pomoc a přivolávat svědky, také v případech nutné obrany, nouze a při odporu protivníka dostavit se před soud) 2) LEGISAKČNÍ PROCES (OT.46) - vznik již před LDT (odhaduje se vznik již za království), zrušeno 17 p.n.l. - lex Iulia Augusta de vi privata - velmi formální, strohý, výlučně ústní, typický pro archaické obyčejové právo - zahajuje se přesnou citací zákona 3) FORMULOVÝ PROCES (OT. 47) - vzniká cca 180-160 p.n.l. - lex Aebutia de formulis - fakultativně zavedl používání tohoto typu soudního řízení (společně s legisakčním procesem), od r. 17 p.n.l. pouze proces formulový, ten končí až někdy kolem r. 200 n.l. - formule = písemná instrukce soudce, resp. praetora, předávaná soudci v druhém stádiu, lze přihlížet k různým okolnostem, obchodním zvyklostem, vychází z praxe cizineckého praetora 4) COGNITIO EXTRA ORDINEM - vzniká v posledních desetiletích 1.stol.p.n.l. - tzv. kogniční řízení - doslova mimořádný proces, císařský proces - před císařskými úředníky, naprostá diskontinuita vůči předchozímu vývoji - odpadá druhá fáze, placené soudnictví, existuje odvolání... - neexistují dvě fáze, vše v rukou jednoho člověka (placeného odvolatelného soudního úředníka), - objevuje se vůbec poprvé odvolání = apelatio, vyšší stupeň může vrátit rozsudek zpět nebo vynést nový (1. instance - správce provincie, 2. instance - sám císař), od r. 200 se poslední instancí stává praefectus praetorio (vážení Papinianus) - za řízení se platí - za veškeré procesní úkony (2,5 % z hodnoty předmětu sporu) - vše probíhá písemně (při vynesení kontumačního rozsudku potřeba 4x obeslat žalovaného) - už není třeba dodržovat princip pekuniární kondemnace - rozsudky mohou znít na vrácení věci, opravu věci, konání činnosti - exekuce není v rukou vítěze sporu - existují soudní exekutoři - jednolitý pro řízení civilní i trestní - litiskontestace se přenáší na okamžik, kdy strany před soudem končí svá podání - předvolání na soud písemně doručováno, vše písemné - pluspetice už nevede ke ztrátě procesu, žalovaný je odsuzován na příslušné minus, nadto mu žalobce musí hradit zvýšené soudní výlohy - císařský proces byl převzat i středověkým městským právem, katolická církev ho používá do r. 1917

Význam věku v ŘP - věkové hranice, ochrana

3 věkové hranice: 7, 12 (ženy)/14 (muži) a 25 let věk → jeden z nejdůležitějších faktorů pro určení právní způsobilosti v ŘP již od nejstarších dob pevně stanovené až ke konci republiky a v začátku císařství DO 7 LET dítě (infans) ano - právní subjektivita (i když zmenšená u žen ← nemají veřejná práva, v majetkovém právu vždy podřízeny) ne - způsobilost k právním jednání (jedná za ně otec nebo poručník) ne - deliktní způsobilost až za císařství výjimky: např. nabývaní držby darované věci, uzavírání jednoduchých smluv (koupě cukrovinek) 7 - 12/14 LET - nedospělec starší než dítě ​​​​​​​ (impuberes infantia maiores) - původně se dospělost určovala ohledáním - za císařství stanovena jednotná hranice dospělosti: 12 let pro dívky a 14 let pro muže - omezená způsobilost k právnímu jednání - může nabývat, ale nemůže se zavazovat, uzavřít manželství, napsat závěť či být svědkem podle civilního práva - deliktní způsobilost sporná - odpovídal za krádež a poškození cizí věci, za ostatní delikty odpovídal individuálně, podle schopnosti uvědomovat si důsledky činu - je-li nedospělec sui iuris, je mu ustanoven poručník - tutor impuberum ← péče o výchovu a správu majetku 12/14 - 25 LET - původně považován za dospělého a plně způsobilého k právnímu jednání - od vydání Plaetoriova zákona (lex Plaetoria, 192 př. Kr.) považován za dospělého nezletilce, který si zaslouží speciální ochranu (neohleduplná společnost, takto mladý a nezkušený člověk se mohl stát snadnou kořistí pro někoho staršího a otrlejšího): - může si vyžádat opatrovníka (curator minorum) - radil nezletilci, kontroloval jeho správu majetku, u některých typů jednání jeho přítomnost nutná - osoby, které podvedou nezletilce, propadají pokutě (na základě actio legis Plaetoriae) a infamii = stav bezectnosti - takový člověk nemůže svědčit při mancipaci, při sepisování závěti, zároveň sám nemůže dědit - navrácení v předešlý stav (in integrum restitutio) - ochrana od praetora - od konce 3. stol.n.l. šlo zažádat o prominutí věku ​​​​​​​ (venia aetatis) za určitých podmínek → zbavení se omezení týkajícich se nezletilců X stále potřeboval souhlas k zastavení nebo zcizení nemovitostí NASCITURUS - zvláštní právní fikce, teoretická konstrukce, které lze přisoudit právní subjektivitu = již počaté, ale dosud nenarozené dítě za podmínek, že se narodí živé a bude mít lidskou podobu význam především v dědickém právu: zemře-li zůstavitel před narozením svého dítěte, může se stát toto dítě jeho dědicem. Zemře-li dítě až po porodu, stává se samo zůstavitelem a jeho dědický podíl připadne jeho vlastním dědicům, kdežto narodí-li se mrtvé, má se za to, že se nikdy dědicem nestalo a na jeho místo nastupují ostatní dědicové.

Pater familias - právní postavení, oprávnění

= každý muž, který je svým vlastním pánem a je způsobilý mít rodinnou moc nad jinými, a to i v případě, že nemá žádných poddaných osob a tvoří jakoby sám svou rodinu; pouze římský občan, je sui iuris, plná pr. subjektivita Členové rodiny: pater familias, mater familias (otcova manželka), filli/filiae familias (synové a dcery), nepotes (vnuci, děti z manželství synů rodiny), personae in mancipio (cizí osoby, do rodiny přiřčené pro nezaplacení pohledávky), servi (otroci) V rámci rodiny nad lidmi i majetkem vykonával prakticky neomezenou moc (všichni členové rodiny mu byli podrobeni), jediný plně oprávněný a nikomu jinému neodpovědný člen rodinného kolektivu, spravuje majetek celé rodiny (pokud jeho syn nabude majetek, patří to paterovi). Odpovědnost za delikty či jiná protiprávní jednání osob podřízených → pachatel sám zůstává stranou, škodu musel hradit ten, jehož moci byl pachatel podřízen. Pokud pater familias zemře, všechny osoby jemu podřízené se stávají sui iuris. Pater familias má k dispozici tyto moci: PATRIA POTESTAS - (moc otcovská) + MANUS (moc nad manželkou, viz ot. 28 - matrimonium), DOMINICA POTESTAS - (moc nad otroky, osobami v mancipiu a majetkem rodiny) PATRIA POTESTAS moc otcovská, PF je od toho, aby majetek rodiny spravoval dále pro své potomky. Zastává tuto roli, aniž by chtěl, má výsadní postavení, stojí nad členy rodiny, kteří mu jsou podřízeni. Synové a dcery podléhají svému otci, ze soukromoprávního hlediska je jejich postavení přirovnáváno k otrokům. ____________ VZNIK ____________ - Zplozením v řádném manželství - jedno, zda v manželství přísném nebo volném. U matrimonia iuris gentium za předpokladu, že otec i dítě získají římské občanství. - Legitimací nemanželského dítěte - Pro nemanželské děti zplozené v konkubinátu; od 4.stol. n.l. následným manželstvím (legitimatio per subsequens matrimonium) - muž se oženil s bývalou konkubínou a dítě (bylo-li již dospělé) vyslovilo se vznikem PP souhlas - Císařským reskrpitem (legitimatio per rescriptum principum) - pokud nebyl sňatek s konkubínou možný: ADOPCÍ (převod dítěte z moci jednoho žijícího otce rodiny do moci druhého žijícího otce rodiny), je to dvoustranné právní jednání, musí souhlasit oba PF (a dítě, je-li dospělé), osvojovaný je osobou alieni iuris, agnace přepadá do druhé rodiny mezi adoptovaným a adoptantem věkový rozdíl min. 18 let zákaz adopce vlastních nemanželských dětí (ty měly být legitimovány) a dětí vlastních z moci otcovské propuštěných adopce s podmínkou nebo s doložkou času → neplatná AROGACÍ - jeden PF se dobrovolně podřídí jinému pateru familias v podstatě adopce v širším slova smyslu, osvojovaný je sui iuris - arrogator nesmí mít své děti, věk min. 60 let - za království před comitia curiata, za republiky před sborem 30ti liktorů, za císařství císařským reskriptem - arrogovaný vstupuje se svými dětmi do rodiny osvojitele, stává se osobou alieni iuris, majitek přechází na arrogatora, dluhy zanikají (věřitelé chráněni praetorem) - účel - snaha zachovat staré patricijské rody, později ochrana, pomoc a dědická práva arrogovanému - změna rodinné příslušnosti a kapitisdeminuce - za Justiniána tyto účinky pouze, když adoptoval dítě jeho ascendent (adoptio plena - adopce úplná), pokud ne, nastává adopce neúplná (adoptio minus plena) a dítě zůstávalo ve své rodině, pouze dědická práva získalo v rodině osvojitele _____________ OBSAH _____________ - IUS VITAE NECISQUE - právo nad životem a smrtí - omezené, musel se poradit s příbuznými a přáteli; manželku může zabít za cizoložství, travičství, pokud pila víno nebo padělala klíče - IUS EXPONENDI - právo přijmout/nepřijmout dítě do rodiny - zvednutím nad hlavu; později se ustálila zásada, že nesmí odmítnout syna a prvorozenou dceru - IUS VENDENDI - právo prodat podřízené osoby - prodej skutečný nebo obrazný (noxae datio, emancipace) - práva nad majetkem rodiny - právo dát/nedát souhlas k uzavření manželství - právo ustanovit pupilárního substituta - právo stanovit dětem poručníka v poslední vůli - vyloučena možnost soudních sporů mezi otcem a dítětem! - doba císařská - povinnost zřídit dceři věno, poskytovat dětem přiměřenou výživu ___________ ZÁNIK ___________ SMRTÍ OTCE ← znamená to: - všechny osoby z rodiny se stávají osobami sui iuris žena/jeho manželka se nemůže stát PF, tento titul přebírá syn (každý mužský potomek, je jedno kolik jich je) - pokud zemře bez závěti - hledají se nejbližší přímí příbuzní, kteří přebírají a spravují jeho majetek jako společné vlastnictví agnátských příbuzných (agnatus proximus) - pokud nenajdeme žádnou osobu, která by mu podléhala, nastupuje další agnát o generaci výš, od něj se vede linie k nejbližšímu agnátovi - SMRTÍ DÍTĚTE - KAPITISDEMUNICÍ - jakoukoli (PF byl zotročen, nechal se arrogovat...) - nabyl-li nad osobou moc někdo jiný - manžel při zřízení přísného manželství, jiný PF při adopci - EMANCIPACÍ - zaniká PP, propuštěný postupuje kapitisdeminuci, agnátské vztahy se ruší, zůstávají jen kognátské. Na děti emancipovaného se emancipace nevztahuje, nadále podléhají moci otce rodiny! Později nahrazeno císařským reskriptem a ještě později soudní insinuací (oficiální zápis do soudních knih) - dosažením vysoké kněžské/úřední hodnosti - úředním výrokem z trestu ________________ Mancipace (při pohledu na práva osob) ________________ - z titulu noxálního ručení - pater familias - majetková odpovědnost za delikty spáchané osobami v jeho moci, aby za ně nemusel platit, mohl je prodat poškozenému - forma převodu dočasné pravomoci nad svobodným člověkem - osoby v mancipiu = personae in mancipio = svobodní lidé, kteří se zákonným způsobem ocitli v dočasném otroctví - též člověk, který se dal dobrovolně najmout ke gladiátorství veřejná práva zachována, soukromoprávně se podřizovali novému majiteli - končila manumissí, z mancipia vzniká propuštěným a bývalým pánům vztah podobný patronátu → quasipatronatus - emancipace - v LDT určeno, že prodá-li otec syna 3x, syn se od moci otcovské osvobozuje; dceru, vnuky a další descendenty je možno zbavit moci otcovské již jedinou mancipací - jako ryze formální jednání sloužila k různým účelům - adopce, emancipace ____________________________ NEMANŽELSKÉ DĚTI _______________________________ - jako by neměly otce, zploditeli nad nimi nevznikala otcovská moc, němel vůči nim žádná práva ani povinnosti, nebyl považován dokonce ani za jejich kognáta (viz ot. 26 kognace) - iura cognationis - kognátské příbuzenství nemanželského dítěte je pouze ve vztahu k matce a její rodině - agnáty nebyly děti vůbec, ani ve vztahu k matčině rodině - za císařství - děti narozené z konkubíny byly označovány jako liberi naturales - vůči otci měli nárok na výživu a mohly být legitimovány

Matrimonium - pojetí, vznik, zánik, právní režim

= manželství - svazek uzavíraný v zájmu muže - mělo se stát základem jeho rodiny a mělo zabezpečit trvání jeho rodu. Navzdory tomu, že římské právo bylo velice formální, bylo manželství vztahem nikoli právním, nýbrž faktickým - pro jeho vznik nutná pouze affectio maritalis (projevená vůle muže vzít si ženu a mít ji jako manželku a matku legitimních dětí) a souhlas otců rodin obou manželů (jsou-li alieni iuris); nebyl potřeba zápis do matriky ani úředník s řetězem. ZÁSNUBY - neměly žádné právní důsledky, jednostranné zrušení sankcionovala pouze arrha sponsalicia (zásnubní závdavek, daný jedním druhému na znamení zásnubní dohody; zrušil-li je ten, kdo závdavek přijal, vrátil dvojnásobek nebo si jej ponechal, pokud druhý porušil povinnosti) - potřeba souhlas majitele moci otcovské (stejně jako u samotného sňatku) - otci se dovolovalo zasnoubit dceru i proti její vůli - zásnuby mohli uzavřít i nedospělci „infantia maiores" - uzavření manželství nebylo vázáno na žádné pevné formy - snoubenci uzavírají manželství dobrovolně, nelze nutit, ani pokud se při zásnubách (sponsalia) zavázali ke vstupu do manželství - pro manželství nespojené s manželskou mocí platilo „manželství nezakládá soulož, ale souhlas" - stačil jakýkoliv projev souhlasu, pokud se objevovaly nějaké formality, nebyly podle práva nutné, platí to např. o „uvedení do manželova domu" (deductio in domum mariti) za přítomnosti sedmi svědků VZNIK MANŽELSTVÍ - je třeba connubium, souhlas otců (alieni iuris), affectio maritalis - den, kdy se manželka nastěhovala do manželova domu - důležité např. proto, že začíná běžet lhůta, v níž může být zplozeno manželské dítě (viz domněnka otcovství) - hlavním smyslem manželství = opatřit si dědice → proto také ŘP neznalo sňatky homosexuálů; ani bigamie nebyla povolena - těžká provinění ženy stíhána zapuzením (rozvodem), event. ztrátou části věna DRUHY MANŽELSTVÍ - řádné = legitimní - podle ius civile (osoby mají ius conubii) - matrimonium cum manu - manželství přísné - matrimonium sine manu - manželství volné - konkubinát = souložnictví, pohlavní soužití svobodných osob bez založení rodiny, nemá právní důsledky - matrimonium iuris gentium = manželství podle práva národů, mezi osobami, které nemají ius conubii - contubernium = otrocké soužití muže a ženy; otrokyně si nemůže vzít svobodného! X otrok si může vzít svobodnou (v takovém případě je ale upozorněna, pokud 3x neusposlechne, hrozí jí servitus poenae - viz SC Claudianum) MATRIMONIUM CUM IN MANUM CONVENTIONE = matrimonium cum manu přísné manželství, manželství s mocí manželskou nad ženou, historicky starší, převod moci z otce na manžela možný 3 způsoby: CONFARREATIO - prastará forma, ženich a nevěsta za přítomnosti 10 svědků a 2 kněží pronášeli různé průpovídky a formulky, ceremoniální úkony, oběti - později se užívala zejména v kněžských kruzích, kdo chtěl být kněz, musel se narodit z konferace COEMPTIO - žena je předmětem obrazného trhu, otec rodiny ji jakoby prodával, symbolická cena USUS - „vydržení" moci manželské nad ženou, pokud muž žije se ženou 1 rok, vzniká mu manus, pokud žena nechtěla do manu, stačilo na tři noci dům opustit (dle Z12D) a lhůta běžela znovu MANŽELKA - „mater familias", podřízena svému manželovi - pateru familias, osoba alieni iuris - ve vztahu k manželovi v postavení dcery, ve vztahu k dětem postavení sestry - výhodné postavení v dědickém právu - spolu s dětmi byla k pozůstalosti po muži povolávána hned v první skupině „vlastních dědiců" - na ženu se bere v praxi více ohledů než na děti mohla být sice volně trestána, ale PF měl morální povinnost poradit se s lidmi z vlastní rodiny a kognáty manželky - těžká provinění manželky trestána zapuzením či ztrátou věna - manžel měl vindikační žalobu proti každému, kdo by mu manželku zadržoval - manžel vlastníkem všech aktiv samostatného manželčina majetku a připadalo mu vše, co žena během manželství nabyla - v rámci manželské pravomoci mohl muž ustanovit ženě poručníka v poslední vůli - za doby republiky tento typ manželství ubývá, za císařství výjimečné MANUS = manželská moc nad ženou, ruka jako symbol manželské moci - vznik manu - PŘÍSNÉHO manželství - konfareace, koempce, usus - zánik manu - smrt (přirozená i právní), MATRIMONIUM SINE IN MANUM CONVENTIONE - volné manželství, manželství bez moci manželské nad ženou - objevuje se se změnami společnosti, muž ani žena uzavřením manželství nemění nic na svém dosavadním právním postavení, žena nadále sui iuris nebo podřízena moci otcovské → nebude agnátkou svých vlastních dětí, ty se stanou agnáty rodiny jejího manžela - muži nevzniká nad manželkou manus → muž je nucen ustoupit moci otcovské, která již existuje, otec má všechny prostředky proti každému, kdo by jeho otcovskou moc rušil (i proti manželovi) - manus nevznikal ani u matrimonium iuris gentium MATRIMONIUM IURIS GENTIUM - manželství podle práva národů, nezakládá agnaci, muži nevzniká nad dětmi patria potestas, bylo řádné, ale jaksi nižšího stupně, nemělo podle ius civile plné právní účinky KONKUBINÁT - trvalé pohlavní soužití svobodných osob, úmyslem muže není mít manželku, ale jen souložnici v konkubinátě většinou lidé, kterým zákonná překážka bránila žít v řádném manželství. Nebyl to poměr právní, ale jen faktický. - děti z konkubinátu byly nemanželské, otci nevznikala otcovská moc, příbuzenství se počítalo jen ze strany matky - v době křesťanských císařů se stal monogamní a vylučoval řádné manželství, řádné manželství vylučovalo konkubinát CONTUBERNIUM - soužití otroka s otrokyní/otrokyně s otrokem nebo také soužití svobodného partnera s nesvobodným - vztah čistě faktický, závislý na vůli majitele otroka/otroků, žádné právní důsledky, nezakládá ani práva z kognace (po propuštění na svobodu může kognace být překážkou manželství) - první „úprava" otrockého manželství (pokud nebereme v úvahu SC Claudianum hrozící zotročením svobodné ženě, která by přes trojí varování pána neustala v soužití s jeho otrokem) až v době vlády Konstantina Velkého - císař při prodeji císařských statků doporučuje přihlížet k otrockým rodinám a pokud možno neoddělovat děti od rodičů ZÁNIK MANŽELSTVí - smrtí jednoho z manželů * smrtí fyzickou i smrtí právní - capitisdeminutio maxima - při ztrátě osobní svobody se ius postliminii nevztahuje na obnovu manželství!, muselo být znovu zřízeno (redintegrováno) - capitisdeminutio media - při ztrátě příslušnosti k obci se občan stal cizincem a matrimonium legitimum se měnilo na matrimonium iuris gentium - z vůle manželů * jednostranným projevem vůle jednoho z manželů = zapuzení (repudium) - přísné manželství mohl rozvést pouze muž pro vinu ženy uznanou a schválenou na domácím soudě; volné manželství možno rozloučit neformálním jednostranným projevem muže či ženy * oboustranným projevem vůle = rozvod (divortium) - u manželství cum manu - jednáním opačným, než jakým vznikla (contrarius actus) - při konfareaci to byla difareace za účasti pontifiků, při koempci a usu to byla remancipace (manžel prodával ženu pomocí mědi a železných vah jinému muži a ten ji potom propouštěl ze své moci → stala se sui iuris) u manželství sine manu neformálně AUGUSTOVY REFORMY RODINNÉHO PRÁVA - rozvrat řím. rodiny, stoupající počty rozvodů, pokles porodů, nechuť k manželskému životu → dva zákony Octaviána Augusta, které měly tomuto úpadku čelit - zpřísnil podmínky rozvodu → projev před sedmi dospělými římskými občany jako svědky, projev ústní nebo odevzdání zapuzovacího listu (libellus repudii); kdo rozvod zavinil nebo se dal strhnout k lehkomyslnému zapuzení manželského partnera → trestán censorskou důtkou, vyloučením ze senátu, nakonec i majetkovými tresty ve prospěch nevinného manžela - v době císařské právo zavedlo zpřísnění ve formě výčtu důvodů ospravedlňujících rozvod - na neodůvodněné rozvody a zaviněné rozvody stanoveny poenae divortii (majetkové tresty) - lex Iulia - 18 p.n.l.; lex Papia Poppaea - 9 n.l. - oba se označují názvem lex Iulia et Papia Poppaea, stíhaly hlavně majetkovými újmami osoby neženaté a neprovdané (caelibes): muži 25-60 let, ženy 20-50 let → nezpůsobilost nabývat z testamentu pokud je manželství bezdětné (manželé byli „orbi"), nabývali z testamentu jen polovinu toho, co na ně připadalo. Majetek, který nemohli nabýt, připadal jiným v testamentu obdařeným osobám, které děti měly, nebo byl vindikován státem jako odúmrť (caducum). Vyhlašovaly se výhody pro ty, kdo měli více dětí. - ius liberorum osvobozovalo ženy se 3 (propuštěnky se 4) dětmi od poručenství nad ženami - uzavírání sňatků podporováno zvýhodněním předpisů o majetku manželky - přísně stíháno cizoložství - odpor proti Augustovým reformám ← zůstaly bez většího úspěchu Stále výraznější pronikání křesťanské ideologie, prohlašující celibát za žádoucí a chvályhodný stav → císař Konstantin zrušil předpisy o nezpůsobilosti k nabývání z testamentu, Justinián zrušil ius liberorum. Od 4.století působení křesťanské ideologie, chápající manželství jako svátost a trvající na nerozlučitelnosti. Za JUSTINIÁNA - zákaz rozvodu oboustranným souhlasem (divortium communi consensu), povolen jen jednostranný rozvod ze zákonného důvodu, na kterém druhý manžel nenese vinu (složení slibu čistoty, mužova impotence, muž ve válečném zajetí a je 5 let nezvěstný - divortium bona gratia). Justinián také ztížil uzavírání druhého manželství, zejm. majetkovými újmami.

Servi - právní postavení, vznik a zánik

= otroci (servus = otrok) - status svobody (status libertatis) rozděloval osoby na svobodné a nesvobodné (otroky) - otrok = věc, objekt, předmět vlastnického práva X v něčem se odlišuje od věci → lze jej propustit na svobodu, z objektu se stává subjekt - mohou být okupováni, prodáni, dáni do zástavy, půjčeni, opuštěni (neznamená propuštěni → stanou se věcí ničí, někdo si je může přivlastnit); - jejich pán nad nimi měl právo nad životem a smrtí (ius vitae necisque) - teoreticky zbaveni právní subjektivity X prakticky se s ní musí počítat (jinak by bylo možno páchat rukama otroků zločiny a jejich vlastník by byl beztrestný; nebylo by možné stimulovat výkonnost otroků udělováním majetkových výhod) → mají tedy omezenou způsobilost k právnímu jednání - mohou nabývat pro svého pána (přijmutím daru) X nemají ius connubium ani ius commercium, rozporuplné to je u způsobilosti zavazovat svého pána - otroci mohou vytvářet platný závazek, který ovšem není vymahatelný (naturální obligace); - pokud jsou otroci schopní, může jim majitel (pater familias) svěřit do správy určitý majetek (peculium), obligace tak jsou vymahatelné (ale proti pateru familias) NEMŮŽOU - pro sebe nabývat majetkových práv - žalovat na soudě ani být žalováni - být obligačně zavázáni - nejsou způsobilí k rodinným poměrům právním OCHRANA OTROKŮ - malá, jejich postavení se měnilo, za doby království byli považování jen za méněcenné lidi, s rozmachem říše se postavení zhoršovalo - bylo jich mnoho, a čeho je mnoho, toho si nevážíme - zlepšení až s příchodem křesťanství (např. konec beztrestného zabíjení otroků) POZOR! - otrok(-yně) nemůže vstupovat do manželství, neboť nemá ius connubii - otroci mohou uzavírat svazek kvazimanželský, tzv. contubernium, ten je sice manželství podobný, avšak ryze neformální, bez právních důsledků - majitel otroka má pochopitelně právo tento vztah ukončit (až Konstantin Veliký doporučil přihlížet k otrockým rodinám při prodeji císařských statků) - otrok může uzavřít CONTUBERNIUM s otrokyní nebo se svobodnou ženou ← v takovém případě dochází ke vzniku otrockého „manželství" a děti v něm narozené by následovaly právní postavení matky v době porodu, rodily by se tedy svobodné → mocenské struktury však usilují o to, aby se rodilo co nejvíce otroků jakožto zdroj „levné" pracovní síly, proto císař Claudianus vydal senatus consulta, které upozorňuje svobodnou ženu, která žije s otrokem, aby tak činit přestala, a v případě, že ani napotřetí neuposlechne varování pána, upadá do otroctví z trestu = servitus poenae VZNIK OTROCTVÍ - narození z matky-otrokyně - dítě narozené v otrockém manželství sleduje stav matky v době porodu (matce-otrokyni se vždy narodí otrok; později zmírněno → musela by po celou dobu těhotenství být otrokyně, pokud by aspoň na chvíli byla propuštěna, rodí se dítě svobodné), dítě patří pánovi matky - upadnutí do zajetí (pouze v regulérně vyhlášené válce) - po propuštění se mu vrací předchozí status - ius postliminii - neplatí ovšem pro manželství a držbu - prodej syna do mancipia paterem familias do dočasného otroctví - např. pro odpracování dluhu (tzv. noxální ručení, noxae datio). - z trestu (servitus poenae) - pokud má římská občanka pohlavní styk s otrokem a jeho pán jí 3x varuje a ona neuposlechne, i ona se stává otrokyní - SC Claudianum, 52 n.l. - zotročení pro nevděk - propuštěný otrok (libertin) je subjektem patronátního vztahu, musí vůči svému bývalému pánovi prokazovat náležitou úctu, být mu ku pomoci, nesmí ho žalovat, jinak znovupovolán do otroctví (revocatio in servitutem) - zotročení pro hrubé porušení občanských povinností (občan se vyhýbal vojenské službě nebo zápisu do cenzu) - dlužní otroctví (zrušeno 326 p.n.l. - lex Poetelia → za dluhy ručí římský občan pouze majetkem, ne však svou osobou) ZÁNIK OTROCTVÍ - otroctví nezaniká opuštěním (derelikcí; takový otrok může být kýmkoli okupován) ani smrtí pána (otrok se stával předmětem dědické sukcese) - smrtí otroka (mrtvý otrok není věc, ale lidská mrtvola) → místo jeho pohřbu se stalo věcí zasvěcenou, vyloučenou z právního obchodu - propuštěním: přes civilní právo (per vindictam, per censum, per testamento), přes praetorské právo (dopisem, před přáteli, při hostině...) - výrokem magistráta - proti vůli pána (když má dědic otroka propustit a neučiní tak, když otrok dopadne vrahy svého pána) ex lege - další důvody přibyly za dominátu → když se otrok stane mnichem, klerikem, císařským komorníkem nebo když bez zlého úmyslu po 10 let (resp. 20 let) žil a vedl si jako svobodný MANUMISSIO podle civilního práva - pán musel mít způsobilost k právnímu jednání a musel mít otroka v kviritském vlastnictví MANUMISSIO PER VINDICTAM - hůlkou před úředníkem. 3 osoby - otrok, pán, assertor libertatis (svobodný člověk, prohlašující otrokovu svobodu; dotkl se ho hůlkou a přednesl předepsané formule) - assertor se dotkl hůlkou otroka a přednesl předepsané formule, fingovaný proces MANUMISSIO PER CENSUM Zápis do seznamu svobodných římských občanů censorem MANUMISSIO PER TESTAMENTO - uvedení propuštění otroka v závěti, latinsky, ve formě imperativu - mohly být uvedeny podmínky propuštění → otrok je tzv. statuliber, svobodu nabyde teprve splněním podmínky. Velmi rozšířené, na počátku principátu zavedena omezení - např. Lex Fufia Caninia omezil volnost propouštět otroky testamentem, stanovil poměrný počet propouštěných otroků PODLE PRAETORSKÉHO PRÁVA - propuštěnec je podle ius civile nadále otrokem, praetor však zamítá žaloby, které by nárokovaly jeho navrácení původnímu majiteli a opětovné zotročení - dopisem, před přáteli, při hostině, před shromážděním... LEX IUNIA NORBANA (19 p.n.l.) postavil neformálně propuštěné otroky na úroveň Latinům (Latini Iuniani) ← nemají občanství, ius conubium ani veřejná práva, ale mohou participovat na ŘP v rámci ius comercii ASKLEPIOVI OTROCI - když otrok onemocněl, mohl ho pán poslat na Asklepiův ostrov, pokud otrok přežil, stával se svobodným PROPUŠTĚNCI (libertini) - neměli postavení již od narození svobodného člověka (ingenuus) - soukromá práva omezená, veřejná práva žádná - zachovával se patronátní vztah = vztah mezi patronem (bývalým pánem) a libertinem (propuštěncem), libertin musel být svému patronovi ku pomoci a prokazovat mu náležitou úctu, jinak mohl být znovupovolán do otroctví (revocatio in servitutem), nesměl ho žalovat buď vůbec, nebo jen se souhlasem praetora; musel mu pomáhat s manuální prací patron i libertin se museli vzájemně podporovat v době nouze - patron měl dědické právo po libertinovi, nedospělému libertinovi mohl být poručníkem - oprávnění patrona přechází na patronovy potomky nevztahuje se na propuštěncovy potomky → přechodná kategorie obyvatelstva, třetí generace propuštěnců se stává plnohodnotnými občany Existovaly dva způsoby, jak získat veřejná práva: - právo nosit zlaté prsteny - uděleno císařem aby mohl propuštěnec zastávat úřady, byl povýšen do rytířského (jezdeckého) stavu - finanční úloha, vybírání daní. Měli veřejná práva jako ingenuové, ale patronátní právo zachováno - navrácení narození (restitutio natalium): se svolením patrona - fingovalo se, jakoby se propuštěnec narodil ze svobodných rodičů → patronátní právo zaniklo

Iurisprudentia: charakter, vývoj a její představitelé

= právní věda (za republiky spíš), iuris prudentes - právníci - ti, co jsou zkušeni v právu Interpretace obyčejového práva původně (za republiky) monopolem pontifiků - právo bylo považováno za božské,, něco mystického, odpovědi dávali lidem soukromě, tajně. 1) obd. pontifikální interpretace Pontifikové jako jediní znali římský kalendář (nepsaný), určoval, který den má jaký právní charakter, každý den byl označený písmenem nebo zkratkou - určoval, zda bylo možno podávat žalobu, apod. - C - tento den se může svolat shromáždění, V - den porážek římského vojska 18. červenec, F - fastus (dies fasti) - možnost zahájit soudní řízení). Později se kalendář podařilo zveřejnit. 2) nová fáze iurisprudence - laická Tento monopol narušila až laická jurisprudence, 253 p.n.l. se římským veleknězem stal poprvé plebejec (Tiberius Coruncanius), začal veřejně dávat odpovědi na právní dotazy, učinil z právní vědy vědu veřejnou, praktickou a laickou, tím končí monopol pontifikátů. Kazuistická jurisprudence - ka(u)zus - praktičtí právníci, kt. vycházeli z praxe, rozbor jednotlivých případů. ČINNOSTI ŘÍMSKÝCH PRÁVNÍKŮ *AGERE - žalovat, pomoc při výběru nejlepší žaloby, formulaci námitek, jak postupovat na soudě *CAVERE - nabádání k opatrnosti, jak se vyhnout konfliktům a předcházet žalobám (mimosoudní jednání) - tzv. kautelární jurisprudence, hlavní cíl *RESPONDERE - odpovídat, dávat právní rady, výklad sporných otázek * SCRIBERE - psát, psát odborné spisy Charakteristické je pro činnost právníků úzké spojení s praxí, tato činnost zprvu kazuistická, později se případy začaly zobecňovat a vytvářely se principy a pravidla = regulární jurisprudentia. Římští právníci pracovali zadarmo - ne prostředek obživy, ale spíš nástroj zviditelnění ve společnosti. Od 2. stol. vzniká literatura, která se pokouší třídit a syntetizovat materiál na vyšší úrovni - významné je především dílo právníka Quinta Mucia Scaevoly, který zpracoval problematiku římského práva civilního Právníci (principát) - Sextus Pomponius (v díle popsal vývoj římské právní vědy až do své doby), - Gaius (autorita v římském právu, kolem r. 180 napsal Instituciones - základy práva, kt. se dochovaly, stručný přehled římského soukromého práva a práva, které má dobočky do minulosti - věnuje se i vývoji ŘP. - Aemilius Papinianus - císař mu svěřil zvláštní pravomoc být konečnou instancí ve všech odvoláních, měl dva žáky: - Domicius Pulpianus - Iulius Paulus - po nich přichází trvalý úpadek ŘP

Způsobilost k právnímu jednání v ŘP - druhy, předpoklady

= schopnost projevem své vůle zakládat, měnit či rušit právní vztahy Právní jednání v ŘP - negotium Základem tedy schopnost projevit vůli ← vytváří se při procesu myšlení v mozku a projevuje se odpovídajícím skutkem. Osoba musí být fyzicky schopná svou vůli vyjádřit (němý nemůže konat verbální právní úkon). Zpravidla ten, kdo má právní subjektivitu, má i způsobilost k právnímu jednání, toto spojení však není nutné (případ, kdy má dítě způsobilost k právům, ale není způsobilé k právnímu jednání nebo naopak, kdy otrok nemá právní subjektivitu, ale za určitých podmínek je možné, aby jeho právní jednání mělo právní důsledky). Právnické osoby nemají způsobilost k právnímu jednání (jsou to subjekty fiktivní, a tudíž nemohou vyjádřit svou vůli; každá právnická osoba musí mít zástupce, který jedná za ni) ani deliktní způsobilost. Způsobilost k právnímu jednání se nabývá až v dospělosti, protože je spojena s uvědoměním si následků svého jednání, s odpovědností za právní jednání (+ viz ot. 20) omezení této způsobilosti → ot. 19 Způsobilost k právnímu jednání zaniká smrtí (prohlášení za mrtvého římské právo ještě neznalo) a velkou kapitesdeminucí (23. Capitis deminutio) Omyl: Způsobilost k právnímu jednání se v ŘP nabývá ve věku 25 let. Skutečnost: Plnou způsobilost k právnímu jednání (s několika výjimkami daných věkem subjektu) nabývá podle římského práva muž ve 14 letech, žena pak již ve 12 letech. Plaetoriův zákon (lex Plaetoria de minoribus) z r. 192 př. Kr. stanovil pouze ochrannou lhůtu pro osoby nezletilé, tj. do 25 let, kdy jejich právní jednání mohlo být praetorem anulováno v případě zneužití jejich nezkušenosti. Tato ochrana však nijak neomezovala plnou způsobilost k právnímu jednání nabytou již ve 12/14 letech.

Actiones - druhy, pojetí

= žaloba, žalobní nárok, žalobní listina - prostředek právní ochrany, akuzační princip, v užším smyslu soudní úkon, jímž se zahajuje soudní jednání = actio, vindicatio, petitio, querella, condictio - nutnost přesné diagnózy urč. sporu - římané žalují s někým - "agere cum" (žaloba s, ne proti nebo na někoho, to je v trestním řízení), tj. je potřeba součinnost obou stran, její povinností je za účasti magistráta vymezit spor, vybrat ze seznamu soudců, určit jádro věci, částku, podstatou každé žaloby je tzv. formule - akuzační princip (nemo iudex sine actor) - oprávněn obvykle jen poškozený, výjimečně každý (actiones populares) - konsumpce žalobní žádosti litiskontestací (pokud je žaloba přijata, spotřebuje se svým užitím, už nemůže být užita znova - ne bis idem) in personam X in rem stricti iudicii X bonae fidei reipersekutorní (na výdání věci, náhradu škody) X poenální (k potrestání, pokutě) trvalé (a. perpetuae - nepromlčitelné, u civilních žalob) X promlčitelné (termínované, dle ius honorarium, gentium) a. simplices - jednoduché (žalobce- žalovaný) X a. duplices (všichni jsou žalobci a žalovanými zároveň) privatae (soukromé) X popularis (kdokoli z římských občanů) a. civiles x honorariae Promlčení žalob civilní žaloby zpoč. nepromlčitelné, později 30 let - promlčení - termínové (většinou 1 rok - funkční období magistráta), speciální žaloby jsou nepromlčitelné (např. o práva rodinné, zrušení věcného společenství), námitky jsou nepromlčitelné (protože jejich „majitel" čeká, až bude obžalován) - promlčecí lhůta běží od okamžiku, kdy je možné žalobu podat na soud (actio nata = žaloba narozená) = věcná práva: dojde-li k jejich porušení, obligační práva - vznik obligace nebo doba její splatnosti

Actiones poenales - použití, char. rysy

= žaloby z deliktů. Při deliktní obligaci vzniká oprávněnému nárok na soukromou pokutu, tedy na plnění poenálního charakteru. Historicky nastoupila pokuta na místo legalizované msty. Vedle soukromé pokuty se povinnost k náhradě deliktem způsobené škody prosazovala velmi pomalu. V klasické době sloužila k potrestání viníka. Jsou pasivně nezděditelné, tj. nepropouštějí se proti dědicům pachatele; poena je trest, který nemůže postihnout nevinného, proti dědicům připouštěl praetor pouze žaloby na vydání prospěchu, kterého dědic z deliktu zůstavitele eventuálně dosáhl. Někdy jsou nezděditelné také aktivně - nárok na pokutu vznikl z důvodu co nejtěsněji spojeného s osobou poškozeného - např. z urážky na cti nebo jiného útoku proti osobnosti zůstavitele. Uplatňují se kumulativně - kolik bylo pachatelů, tolik se nabízí žalob - plnění jednoho pachatele neosvobozuje ostatní, protože plnění má povahu trestu. Za delikt otroka či osoby podřízené rodinné moci je již dle civilního práva odpovědný pán otroka nebo pater familias - pán nebo otec podléhá té které actio poenalis → odpovědnosti se však mohl zbavit tím, že pachatele vydal poškozenému (tzv. noxae datio) - šlo o původní formu osobního ručení z deliktu; u klasických právníků je však plnění pokuty jasně „prius" a vydání pachatele se chápe jako alternativa facultas; na principu noxálního ručení byla i vlastníkova odpovědnost za škody způsobené zvířaty - jejich divokostí (actio de pauperie) či pro spásání cizích pozemků (actio de pastu) → vlastník musel nahradit škodu, nebo vydat zvíře poškozenému. Prétorské actiones poenales se musely uplatnit ve lhůtě jednoho roku, byly to tzv. „actiones annales" Příklady poneálních žalob: - actio furti - actio iniuriarum aestimatoria - actio de effusis et eiectis - actio legis Aquiliae - actio arbitraria - actio vi bonorum raptorum POZOR! - poenální žaloba není trestní žaloba, nýbrž civilní žaloba, která nárokuje potrestání škůdce (nikoli jen náhradu škody); nutno rozlišovat delikty (soukromoprávní) a crimen (veřejnoprávní), např. furtum mělo nádech soukromoprávní, resp. majetkoprávní.

Actiones in personam - použití, char. rysy

Actiones in personam - osobní žaloby - právní ochrana obligace - zákonem se věřiteli zajišťovala možnost uspokojit svůj nárok odejmutím jeho ekvivalentu z dlužníkova majetku v případě, že dlužník svůj závazek nesplní (tj. nebude se chovat tak, jak slíbil nebo jak mu přikázal zákon) → actio in personam slouží tedy k prosazení tohoto oprávnění realizovalo se jí relativní právo, tj. pouze proti osobě dlužníka působící nárok na určité konání nebo nekonání - nesplnil-li dlužník svou povinnost, nastoupila cesta aktualizace dlužníkova ručení → věřitel podá na soudě žalobu, dlužníka váže tzv. defenzní povinnost - povinnost dlužníka obhajovat se před magistrátem z důvodu hrozby, že praetor okamžitě zahájí majetkovou exekuci, tj. vyhlásí missio in bonnorum = povolení věřiteli ujmout se dlužníkova majetku, event. jeho osoby; pokud dlužník vyhoví defenzní povinnosti, proběhne řízení in iure - na konci změna dlužníkova závazku litiskontestací na závazek nový = novatio necessaria, stará obligace zanikne, obsah přejde do obligace nové, tzv. obligace z litiskontestace; druhé stadium - apud iudicem končí rozsudkem se změnou na závazek KLASIFIKACE OSOBNÍCH ŽALOB ____________________________________________________________ CIVILNÍ ŽALOBY (ACTIONES IN IUS CONCEPTAE) ____________________________________________________________ podle civilního práva koncipované, nárok se opírá o normu civilního práva - povinnost dlužníka - ozn. oportere (= je třeba, musí se); dále se dělí na: - dare = plnění určité, nemusí být uváděna kauza - žaloby jaksi abstraktní, speciální označení - condictiones (kondikce) - dare facere = nároky na plnění neurčité musí být v žalobě uveden důvod (kauza), ze kterého nárok vznikl ACTIONES BONAE FIDEI (žaloby „v dobré víře" - technický termín) - umožňují soudci ve druhém stadiu přihlížet k vedlejším úmluvám mezi žalobcem a žalovaným, ke zvyklostem, obchodním uznancím a ke každé nepoctivosti z té či oné strany. Projednávací režim těchto žalob velmi volný a svobodný (proto často časově náročný). ACTIONES STRICTI IUDICII (žaloby přísného práva) - ze zápůjčky, z kontraktů verbálních i literárních a z bezdůvodného obohacení. Omezovaly rozhodčího na pouhé zjištění oprávněnosti žalobcova nároku (žádné vedlejší úmluvy, žádné zvyklosti, námitky). Žalobce nesměl žalovat více, než na co měl právo (pluspetice), jinak ztratil nárok. Vždy zněla na pevnou sumu peněz, vydání určité věci _______________________________________________________ PRAETORSKÉ ŽALOBY (ACTIONES IN FACTUM CONCEPTAE) _____________________________________ Nebyly koncipovány podle civilního práva, ale podle skutečnosti. Žalobce opíral svůj nárok o popis faktických událostí, se kterými spojoval žalovatelnost praetor - ten formuloval příkaz k odsouzení neurčitě + stanovil podmínky odsouzení (tzn. že nenechával rozhodčímu mnoho akční volnosti). Např. adjektické žaloby. DALŠÍ VÝVOJ S justiniánským právem se ztratily procesní zvláštnosti „žalob v dobré víře" a „žalob přísných" (rozdíl se přesunul do hmotného práva) Některé obligační poměry se řídí zásadami přísnějšího, jiné zásadami volnějšího práva - termín „condictio" ztrácí bývalou výlučnost a stává se do určité míry ekvivalentem ozn. „actio" - pokud dlužník nesplní povinnost stanovenou rozsudkem, opět speciální žaloba → praetor nařídí exekuci → likvidace celého dlužníkova jmění (realizace dlužníkova učení majetkem) → prodej → uspokojení věřitelů (nároky z případných neuspokojených pohledávek trvaly dále) Tzv. BENEFICIUM COMPETENTIAE (= výhoda toho, co stačí) - omezení ochrany obligace, původně vylučovala osobní exekuci, později právo dlužníka žádat odsouzení jen k tomu, co byl schopen plnit, zajištění životního minima. Neaplikuje se vždy (jen u ratione causae - z důvodu smlouvy nebo u ratione personae - u vojáků, mezi manžely, příbuznými apod.). V mimořádném procesu úřednickém možnost vynutit na dlužníkovi plnění in natura (dlužníkovo ručení se tedy nemuselo realizovat exekučním prodejem) → plnění se vynucovalo ozbrojenou mocí z moci soudce (manu militari officio iudicis); pokud toto není možné → exekuční prodej jednotlivých kusů (nikoli majetku celého ← to pouze v případě, byl-li dlužník insolventní)

Corpus Iuris Civilis - vznik a platnost, části

Citační zákony: císaři Theodosus II. a Valentinianus III. - stanovují, že jen spisy 5ti římských právníků jsou použitelným výkladem - Ulpianus, Papinianus, Paulus, Gaius, Modestinus. Stanovena závazná interpretační pravidla. 438, Theodosianus II., vydává Codex Theodosianus - sbírka císařských konstitucí (ale starší konstituce jsou stále v platnosti). Poč. 6. st. n.l., vládne císař Iustinianus I. ve východořímské říši (západořímská zanikla 476). 529 vydává CODEX IUSTINIANUS - sbírka císařských zákonů, kt. nahrazuje Codex Theodosianus, 530 pokyn, aby byla sestavena Digesta seu Pandectae ("dílo všezahrnující") - zákoník, kt. sestává z výpisků z děl klasických římských právníků, zpracována a vytvořena během 3 let desetičlennou kodifikační komisí, úkolem bylo sebrat císařské konstituce (z kodexů Gregoriova, Hermogenianova, Theodosiova a doplnit novými konstitucemi Iustiniána). skládá se z 50 knih, ty se dělí na jednotlivé tituly, v nich jsou zařazeny fragmenty, každý má inskripci - jméno právníka, číslo knihy/kapitoly, název díla samotného. INSTITUTIONES SEU ELEMENTA Už v průběhu prací na Digestech byl r. 532 pověřen Tribonianus se dvěma profesory práva vytvořit třetí sbírku - Institutiones seu Elementa, ta se stala učebnicí a tak byla i koncipována, relativně nerozsáhlá, jen 4 knihy (osoby, věci, soudní řízení a trestní právo, rozdělený na tituly), byla používána do pol. 18. stol. k výuce práva. Sbírky označoval jako "tria volumina" - tři svazky, dnes znám jako Corpus Iuris Civilis. Bílá místa postupně doplňoval - leges novellae - vytvořily jakýsi doplňek, 4. díl, nikdy nevydány, ale jsou k dnes k dispozici díky soukromým sepsáním. Platí ve východořímské říši i dobytých územích, ale ne dlouho - 9./10. stol. vládne byzanci Lev VI., přepracoval ho a vydal - "Libri basilicorum" (=královské knihy) o 60ti svazcích.

Constitutiones principum - druhy a závaznost, sbírky

Constitutio = "to, co je závazné" - nikdy nebylo pochyb o tom, že mají sílu zákona Monopol zákonodárné moci postupně přechází na císaře, je novým a nejdůležitějším pramenem za císařství, císař má ius edicendi - právo vydávat vyhlášky. Konstitucí je jakékoliv nařízení císaře v libovolné formě - roste jejich množství, ztrácí se přehlednost. Císařské konstituce vytváří právo civilní, nikoli honorární. EDICTA PRINCIPIS - vyhlášky upravující obecné otázky vztahující se na celou říši nebo jen část, rozhodnutí zásadní povahy, zpravidla z obl. veřejné správy, ale i soukromé nebo veřejné právo. NEjedná se ale o soudní vyhlášky. R. 212 císař Antonius udělil římské občanství všem obyvatelům (pár výjímek) R. 313 - edikt milánský - Konstantin - toleranční patent, svoboda křesťanům. MANDATA instrukce, kt. císař dává svému úředníkovi, když ho jmenuje do fce, určené podřízeným, jsou závazné, musí ho splnit. Podle obsahu: - Směrnice se speciálním obsahem - zavazuje jen adresáta instrukce. - Směrnice obecného charakteru - závazná obecně, ne jen pro adresáta, proto byla zveřejňována. DECRETA Rozsudky císařského soudu (císař sám mu předsedá), vydávané v první instanci nebo v odvolacím řízení - rozhodnutí je závazné, když ho zveřejní císař, pak i pro další případy - tj. obecná závaznost, velmi časté - císař nejen interpretuje právo civilní a honorární, ale i vytváří právo nové, původně pro konkrétní případ, později povaha precedentu RESCRIPTA "písemná odpověď" - odpovědi císaře na dotazy soukromníků ohledně práva, dotaz je proveden cestou úředního podání a kanceláři osobně předán, odpověď je dána formou tzv. subskripce - přípisem pod text žádosti,. - nejen aplikace platného práva, ale i tvorba nového práva, původně měla platit jen kazuisticky, soudní praxí ale získávala obecnou závaznost - od 2. st. je přímým pramenem práva tzv. reskriptový proces. Vyvíjí se od vlády Hadriána (2. st.) z praxe reskriptů. - strana, kt. chtěla vést proces se obracela na císaře - žádala autoritativní řešení právního základu sporu. - Císař rozhodoval podle údajů v žádosti - rozhodnutí je jen hypotetické, vychází se z předpokladu, že uvedená fakta jsou pravdivá. - Ukázalo-li se při soudním řízení, že pravdivá jsou, je soudce reskriptem vázán. - Pár se jich dochovalo - dotazy císaři Traianovi jeho úředník, který spravoval provincii u Marmarského moře - obracel se na něj s dotazy - dlouhý dotaz, krátká odpověď. _________________________________________________________________ HORATIONES Patří sem jen napůl, jsou to návrhy na vydání usnesení senátu přednesené buď cisařem osobně, nebo jeho úředníkem, později jen formálně schvalované. Kolem 3. st. - občanské války, údery barbarských kmenů, hospodářské krize, vulgarizace římského práva - zjednodušuje, zprimitivňuje se, nevznikají nová díla, ale kompilace, příručky nevalné právní úrovně, konstituce se stávají výlučnými prameny práva, odteď označované jako jakési obecné zákony - leges generalis.

Personae sui iuris a personae alieni iuris - vymezení, změny právního postavení

Dělení na osoby sui iuris a alieni iuris nemá význam pro veřejné právo (nejen hlava rodiny, ale i syn má právo hlasovací i právo zastávat čestné úřady), ale pro soukromé právo, zejména záležitosti majetkové PERSONA SUI IURIS - osoba svéprávná, „osoba svého práva" - jediný plně oprávněný a nikomu jinému neodpovědný člen rodinného kolektivu - osoba zcela samostatná - pater familias - otec římské rodiny, jeho moci podrobeni všichni rodinní příslušníci, patřil mu všechen majetek, měl i odpovědnost za delikty či jiná protiprávní jednání podřízených - emancipovaný syn (propuštěn z moci otcovské) - žena - pokud byla sui iuris (po rozvodu, smrti manžela nebo smrti otce), musela mít poručníka (tutor mulierum); nikdy nemohla zprostředkovat ani vynkovávat rodinnou moc nad vlastními dětmi! + nikdy nemohla vykonávat veřejné fce X náboženství je připouštělo k některým kněžským hodnostem) PERSONAE ALIENI IURIS - osoba cizímu právu podřízená - každá taková osoba má ius conubii a ius commercium - manželky, děti, vnuci a vnučky... (tedy osoby, na něž se vztahuje patria potestas a manus) - osoby v mancipiu (dočasné otroctví) - zpravidla na omezenou dobu, např. kdy odpracovává škodu - syn - způsobilý vstupovat do manželství, nabývat manus a patria potestas, zavazovat se a být ze svých závazků žalován. Pokud je pod mocí otcovskou: nemůže vykonávat sám moc nad ženou a dětmi, přísluší to jeho otci. Nenabývá majetkových práv nikdy sobě samému, ale vždy majiteli rodinné moci. Otrokovi se rovná v tom, že nemůže mít po právu své vlastní jmění a je pouhým nástrojem k právnímu nabytí majitele otcovské moci. Na postavení osob neměl vliv věk - veřejná práva synů rodiny nebyla nijak omezována (syn mohl zastávat fce, i vysoké), propustil-li otec syna ze své moci ještě před zletilostí, stejně byl syn osobou sui iuris.

Edicta - vznik, obsah

Edikt = obecně jakákoliv vyhláška úředníka, který má jurisdikci (praetor - i peregrinus, provinční správci, konsul, diktátor, kurulský aedil). Je to soupis procesních institutů aplikovatelných na soudě (žaloby, námitky). _____________________________ EDIKT PRAETORSKÝ _____________________________ IUS HONORARIUM - časem začal zákon zaostávat za vývojem společnosti a objevovaly se případy, kdy chyběl zákon, byl zastaralý a jevil se jako nespravedlivý, praetor užíval svého imperia a dovoloval řízení tam, kde oporu v zákoně neměl nebo zamítal ta, kde se zákonná norma přežila - masa práva tvořená edikty městského praetora ← sepsal jej při nástupu do funkce, platnost na 1 rok X následující praetoři si uvědomili, že to co se osvědčilo pro jednoho, může fungovat i pro ně. Zavazovala pouze praetora, která edikt vydal, ale osvědčené způsoby přejímali i praetoři následující, každý si vytváří „své právo" pro své funkční období - díky nim je právo živé a dlouho použitelné, hlavní pramen soukr. práva - praetor byl vázán ekvitou (aequitas = smysl pro vyšší spravedlnost) - v posledních 2 stoletích republiky se staly nejvýznamnějším pramenem soukromého práva - je to soupis žalob, kt. úředník povolí v daném roce + procesní námitky, které povolí + mimořádné magistrátské prostředky ochrany (interdikta). IUS GENTIUM masa práva tvořená edikty cizineckého praetora upravovaly vztahy Římanů s cizinci, resp. cizinců s cizinci na území římského teritoria především normy obligačního práva postupně se začaly používat i mezi Římany samotnými _______________________________________ _______________________________________ EDITKY V DOBĚ CÍSAŘSKÉ _______________________________________ - jako jediný republikánský pramen práva si aspoň po nějaký čas udržel původní význam - úředníci se soudní pravomocí vydávali edikty až do doby císaře Hadriána - okolo roku 130 n.l. právník Salvius Iulianus byl na Hadriánův příkaz pověřen zrevidovat edikty městského a cizineckého praetora, kurulských aedilů i správců provincií → vzniká Věčný Hadriánův edikt (Edictum perpetuum Hadriani) - závazný, měnit jej šlo pouze se souhlasem císaře → zastavení dalšího vývoje honorárního práva - císař přebral moc magistrátů → mohl stejně jako oni pouze navrhovat zákony, ne je vydávat X měl ius edicendi = právo vydávat vyhlášky → constitutione principum ← jedním typem edicta principis = vyhlášky upravující otázky vztahujíc se na celou říši nebo jen část, zpravidla otázky veřejné správy, ale i soukromé a veřejné právo Edictum Theodorici donedávna se počítala mezi leges Romanae barbarorum soupis norem římského práva závazná nejen pro Římany, ale i pro Góty zdrojem 3 kodexy (Gregorianus, Hermogenianus, Theodosianus) + Paulovy Sentence text není zapsán v původní podobě, ale ve formě výkladu původně připisován ostrogótskému králi Theodorichu X nejnovější průzkumy ukázaly, že pochází z vizigótského prostředí *litiskontestace = určení právního základu sporu a jeho hypotetické vyřešení - praetor vydá soudci příkaz, aby spor vyřešil

Bona fides a boni mores - jejich význam v římském právu, konkrétní případy užití

Funguje jako korektiv tam, kde selhávají právní pravidla (další právním korektivem např. bonos mores, dobré mravy, ty jsou ale založeny na hodnotách celé společnosti, nejen jednotlivce) ★ výhodou je, že nikdy nemůže být přesně definována - díky této abstrakci se dá obtížně zneužít ★ Použití dobré víry USUCAPIO (vydržení civilního práva) - dobrá víra jedním z požadavků, jež bylo nutno splnit, aby došlo k nabytí vlastnického práva vydržením = přesvědčení nabyvatele, že při přisvojování věci nejedná protiprávně - zahrnovala držitelovo přesvědčení, že osoba, od které držbu nabyl, byla k převodu věci oprávněna (tzn. že byla vlastníkem nebo byla jinak oprávněna věc převést) - uskutečňuje se tehdy, je-li držitel přesvědčen, že nabytím držby nezpůsobil nikomu újmu - nemusel být přesvědčen, že je vlastníkem (to ani nebylo možné - např. nabyl-li vydržitel mancipační věc pouhou tradicí) - požadavek dobré víry posuzován podle doby, kdy k nabytí držby došlo - v klasickém právu se rozlišovalo podle toho, jak bylo držby nabyto: - u onerozního (úplatného) nabytí držby se dobrá víra později nevyžadovala - u lukrativního nabytí držby se dobrá víra vyžadovala nejen v době, kdy držba byla nabyta, ale i v čase pozdějším - v justiniánském právu jasně vyjádřeno, že následná špatná víra nevadí (mala fides superveniens non nocet) LONGI TEMPORIS PRAESCRIPTIO (preskripce) držitelova dobrá víra rovněž požadována VYDRŽENÍ POZŮSTALOSTI V KLASICKÉ DOBĚ - držitel nemusel prokazovat dobrou víru - vydržet mohl i ten, kdo věděl, že není oprávněn věc držet na základě dědické posloupnosti či z jiného důvodu → na tento druh vydržení bylo ve společnosti pohlíženo negativně, nakonec bylo v předpisech označeno za určitý druh krádeže NABYTÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA SPECIFIKACÍ - nová věc, vytvořená z látky cizí, nedá-li se vrátit zpět do předchozího stavu, má náležet zhotoviteli, pokud při zpracování jednal v dobré víře - nevěděl, že látka náleží jinému ACTIONES BONAE FIDEI → (iudicia bonae fidei) = žaloby, které mají být projednávány s co největšími ohledy na slušnost a poctivost stran - volný, neformální režim soudního projednávání, někdy i časově náročný - jejich formule je neurčitější než u actiones stricti iudicii, nemusí se tak přesně dodržet, záleží na soudci, aby důkladně prozkoumal všechny okolnosti (vedlejší úmluvy stran, přihlížel k obyčejům a obchodním zvyklostem,...) - žaloby pro nejběžnější denní smlouvy (u kontraktů konsenzuálních, všechny reálné kromě mutua, dále fiducie, tutela a negotirum gestio)

Prameny práva za republiky

Hlavní: obyčej, edikty (vyhlášky úředníků), senatus consulta, leges, pontifikální výklad) - obyčejové právo - vykládali i aplikovali úředníci (jen patriciové), ve sporech se nadržovalo patriciům, plebejové se snažili o to, aby byla odstraněna svévole. Problém výkladu, paměť. Senátem byla vyslána do Athén zkušební komise, aby prozkoumala Solonovy zákony - po návratu ustavena komise, na rok 451 př. n.l. zvoleni decemvirové jejichž úkolem bylo sepsat nejdůležitější normy obyčejového práva, sepsali je a přečetli na lidovém shromáždění - 10 desek, 449 př.n.l. na další rok a sepsali dvě desky, jeden z nich - nějaký Claudius, svou suverenitu přehnal - náklonnost k plebejské dívce Vergilii - svého propuštěného otroka, plán, aby ji získal - otec Vergilie ji radši probodl na fóru, než aby ji dal Claudiovi. Obě desky schváleny 450 b.c., vznikl tak Z12D - první záznam obyčeje (není to kodifikace, ale je to klíčové a důležité). Římané ho ctili a nikdy ho nezrušili. Digesta obsahují komentáře k Z12D, platí už 2,5 tis. let (Digesta dnes v JAR např.). Desky zmizely, Řím byl dobyt Kelty/Galy, říká se, že se roztavily při požáru, ale spíše je ukradli. Už nikdy obnoveny nebyly, ale z povědomí Římanů nezmizely - učili se na tom číst a psát. Cicero vzpomíná, že se učil Z12D jako básničku nazpaměť. V 1. pol. 12. st. zákoník rekonstruován. Vykladači byli římští pontifikové - měli na výklad monopol, považovali to za něco mystického, dívali lidem odpovědi soukromě, tajně. Starali se taky o římský kalendář - týdny mají 8 dnů, každý den měl písmenko nebo zkratku. První plebej zvolený pontifikem - Timerius - začal dávat odpovědi veřejně - končí tak jejich monopol, nastává období laické jurisprudence - Lex duodecim tabularum (od pol.5.stol.p.n.l., relevantní význam do justiniánských kodifikací) - (viz 02. Lex duodecim tabularum) - pontifikální interpretace (důležitá dvě století po vydání LDT) (viz 2. Lex duodecim tabularum (dole), a 4. Iurisprudentia) - komiciální legislativa (510 p.n.l. - 96 n.l.) - (viz 03. Lex a plebiscitum) - ius honorarium (od 367 p.n.l., relevantní význam do 129 n.l.) - viz otázka 1(0. Praetor a 12. Ius gentium, ius honorarium) - senatus consulta - usnesení senátu, klíčová role za principátu, v podstatě nahradily zákony z komitií, později jen oratio principis a za dominátu vytlačeny císařskými konstitucemi (viz otázka 14. Prameny práva za principátu a 17. Prameny práva za dominátu) (- královské zákony (leges reagiae) - v době království (8.stol. - 510 p.n.l.) - zprávy o nich jsou jenom legendy přenášející legislativní republikánské zkušenosti do dob minulých, vlastní dějiny římského práva začínají až kolem poloviny 5. století př. n. l. vydáním LDT)

9. ius gentium, ius honorarium - obsah, rozdíl

IUS GENTIUM (právo národů) - římský právní systém vychází z personality práva → cizinci na území Říma bez ochrany, s rozrůstáním říše, směny a obchodu je nutné revidovat princip personality - právní ochrana cizinců (hlavně v otázkách obchodních) - praetor peregrinus (cizinecký praetor) a provinční správci (praesides provinciarum), nemožnost použití norem římského práva → vydávány edikty - je to tedy římské právo určené k regulaci styku Římanů s cizinci, resp. cizinců s cizinci na teritoriu římského impéria zdroje: právo cizích národů + obyčeje středomořských obchodníků + civilní římské právo + nově vytvořené normy + místní obyčeje v provinciích - vzniká jako nová masa práva vymezující se proti ius civile, ius gentium je méně formální, jednodušší, pružnější - snaha usnadnit obchod (žádné formule, stačila pouze vůle stran a cíl) - pro svou jednoduchost a rozpracovanost obligačního práva přejímáno do ius civile - týká se pouze obligačního práva; ostatní právo zůstává striktně na principu personality práva - postupem času ius gentium právem obecným, přístupným všem svobodným bez rozdílu; od 2.stol. n.l. se ztotožňuje s právem přirozeným (Gaius), většina právníků je však odděluje IUS HONORARIUM - právo honorární vzniká úřední činností magistrátů národa římského, jedná se zejména o edicta magistratuum - nejdůležitější je pro něj úřad praetora, který vydáváním ediktů ovlivňuje soukromé právo - jediným zákonodárcem v Římě byla lidová shromáždění, mnoho norem ale vzniklo ve skutečnosti soudní praxí a ediktální činností praetorů, kurulských aedilů - praetor měl možnost vytvářet právo v rámci soukromého soudního řízení, a to v jeho první části (in iure) - praetor zvážil, zda je nárok žalobce legální (má oporu v zákoně) a zda námitky žalovaného jsou dostatečně závažné, pokud ano, nabídne stranám album iudicum (seznam soudců), pokud se strany neshodnou, zvolí soudce sám - strany se shodnou, co je nutno považovat za sporné, praetor tuto dohodu potvrdí a klasifikuje spor z hlediska práva (litiskontestace = určení právního základu sporu a jeho hypotetické vyřešení) → vydá soudci příkaz k vyřešení sporu - časem zákon zaostává za vývojem společnosti → případy bez podkladu v zákoně či zastaralý nespravedlivý zákon → praetor využívá imperia a dovoluje řízení i bez opory v zákoně či odmítá přežité normy (při rozhodování veden aequitas - smysl pro vyšší spravedlnost a prosazování obecného prospěchu) - tato praxe základem tzv. praetorského ediktu PRAETORSKÝ EDIKT (ot. 5) - vyhlášky vydávané praetorem (s pomocí profesionálních znalců práva) při nástupu do funkce, zavazovaly pouze vydavatele, nicméně osvědčené způsoby přejímali i následující praetoři - soupis procesních institutů, které praetor bude daný rok uznávat (žaloby, námitky, interdikta), platily rok, každý praetor měl svůj edikt - po r. 67 edikty během roku nezměnitelné - 129 n.l. Věčný Hadriánův edikt - kodifikace praetorského práva, došlo k ukončení vývoje honorárního práva dělení na: edicta praetoris urbani (vyhlášky městského praetora), edicta praetoris peregrini (vyhlášky cizineckého praetora) a edicta aedilium curulium (vyhlášky kurulských aedilů - např. úprava sporů emptio - venditio) více o praetorovi ot. 7 - magistratury

Lex a plebiscitum - legislativní proces, rozdíly mezi zákony a plebiscity

Leges Regiae - královské zákony (království). Lex, pl. leges, zákony přijímány za republiky na lidovém shromáždění, o zákonech v pravém smlova smyslu hovoříme pouze v souvislosti s komiciální legislativou. Od království až do konce 1.stol. n.l. (Jediný, kdo byl za principátu oprávněn svolávat comitia a navrhovat na nich zákony, byl císař; ten byl v této věci velmi zdrženlivý) - přijímany na centurijním, tributním a plebejském shromáždění (ot. 9). LEGISLATIVNÍ PROCES Jediný, kdo byl oprávněný navrhovat zákon, je římský úředník - magister (konsulové, praetoři, plebejští tribunové a někdy i cenzoři), nikdo jiný. Navrhovatel zákona = rogator. Znění zákona byl povinen vyvěsit (promulgace = zveřejnění z.) se stanovením termínu konání lidového shromáždění, min. 24 dnů předem (tj. 3 římské týdny). Po vypršení lhůty navrhovatel přečetl text zákona na lid. shromáždění (=recitace) a rovnou se hlasovalo, pozměňovací návrhy z pléna byly zakázány, diskuse se nepřipouštěla. Zákon jako celek je přijat nebo odmítnut. Zavádění nové daně je třeba nepopulární - k nepopulárním zákonům byly přidány "populární přílepky" (leges saturé - zákony smíšené) (→ snažil se tomu zabránit lex Caecilia Didia (98 p.n.l.): zákon má být monotematický a nesmí spojovat rozdílná ustanovení v jeden celek). Prostá většina, po hlasování vyhlásí úředník výsledek (renuntiatio) Zákon byl odhlasován, ale nebyl platný ani účinný - bylo třeba jeho text "přeschválit" - předáno senátu (prostá většina, auctorita patrum - schválení "autoritou otců") - to je trochu problém, když se 1000 lidí dohodlo a pak X (300) senátorů řeklo, že teda ne. R. 339 BC je stanoveno zvláštním zákonem (lex Publilia Philonis), že návrhy jdou napřed do senátu (předschválení) a až pak na lidové shromáždění. [Z udělení auctoria patrum se stala pouhá formalita, zákon nabýval hned platnosti a zpravidla i účinnosti, mohla být stanovena vacatio legis. Zákony nebyly publikovány - domněnka obeznámenosti římských občanů po recitaci na shromáždění. Byly vyryty na kovové desky a pojmenovány po svém navrhovateli. Jedná se pouze o zákony, ne normy. ] 287 BC plebejové chtěli tento legislativní proces i pro sebe, hrozili, že odejdou, v reakci na to byl zvolen diktátor Hortensius - lex hortensia stanovila, že legislativní proces u plebejských zákonů bude stejný jako u normálních. PLEBISCITUM - usnesení plebejského tributního shromáždění (concilia plebis tributa), původně závazné pouze pro plebeje, původně nadále podléhají předschválení senátem. Unášejí se na plebiscitech. 449 př. n. l. lex Valeria-Horatia - plebiscita získala sílu leges a byla závazná odteď i pro patricije, ale ještě pořád podléhala auctoritas patrum (souhlas senátu - tehdy převážně patricijského) 287 p.n.l. lex Hortensia došlo k sjednocení legislativního procesu, kdy plebiscita stejně jako zákony byly schvalovány senátem předem (= obdobná reforma jakou provedl lex Publilia Philonis z 339 př. n. l. pro zákony u centurijních komicií), jinými slovy auctoritas patrum se stala pouze formalitou a patricijský Senát tu prakticky ztratil vliv na tvorbu zákonů plebejským shromážděním. Některá plebisicta měla klíčový význam - např. Lex Aquilia de damno z poč. 3. stol. př.n.l. upravuje protiprávní poškození cizího majetku -> poškozený má nárok na náhradu nejvyšší ceny, kterou měla poškozená věc za poslední měsíc. Zákon počítá se situací, kdy někdo přímým fyzickým působením zničí věc - není potřeba ani úmysl X platí i v absurdním případě z Digest - na útesu stojí dva lidé, jeden drží v ruce drahý šperk, druhý ho praští do ruky, aniž by se dotkl šperku, který následně spadne do moře. Zákon prohluboval nauku o příčinné souvislosti _____________________________________________________________________ platnost zákonů: Lex posterior derogat legi priori. OBSAH: praescriptio - technická data (datum přijetí zákona, jméno rogatora...) rogatio - vlastní ustanovení zákona sanctio - postup proti tomu, kdo zákon poruší DĚLENÍ PODLE SANKCÍ: leges perfectae - zákony dokonalé, mají sankci a trestem je také neplatnost jednání leges minus quam perfectae - protizákonné jednání je trestné, přesto platné leges imperfectae - chybí sankce ________________________________________________________

Formulový proces - charakter a průběh, formule

Legisakční proces byl příliš primitivní a strnulý - nový typ řízení - formulový proces - typický pro praetorské právo. (litiskontestace, in iure, apud iudicem, formule, Lex Aebutia) Jádrem je tzv. formula - písemná instrukce, kt. na základě litiskontestace vypracovává soudní úředník a ta je závazným pokynem pro soudce, jak postupovat (tj. posiluje úlohu úředníka v první části na úkor soudce). Obsahuje určení soudce (iudicis nominatio), kt. byl vybrán stranami nebo stanoven praetorem, pak intentio - jádro (kdo, s kým, o kolik se soudí - princip pekuniární kondemnace, tj. rozsudek jen na přesně stanovenou částku), condemnatio (pokud se prokáže to a to, odsuď ho, pokud ne, osvoboď ho - delegace pravomocí k vynesení rozsudku), - exekuce je vedená na majetek, pak se čeká 30 dní na splnění rozsudku, pak žalobce podává actio iudicatii (žaloba z rozsudku), praetor přiřkne veškerý majetek do držby věřiteli a dlužník se doživotně stává infamovaným) - povinností věřitele je veřejnou vyhláškou přizvat další věřitele, ti si zvolí správce zabaveného majetku a následuje dražba (demonstratio?, taxatio?) http://www.ius-wiki.eu/rimske-pravo/pfuk/riman/zkouska/skupina-i/otazka-74

Peculium - pojem a druhy, právní režim

Majetek, který pater familias vyděloval pro své syny či otroky aby na něm hospodařili -> podle instrukcí pána/podle vlastní vůle. Objektem může být cokoliv - pozemek, peněžitá částka, dopravní loď... Oddělení majetku → nic se neměnilo na jeho právním režimu: otci zůstalo vlastnické právo, syn měl k pekuliu pouze vztah faktický - otec mu to mohl kdykoliv odejmout, syn nabýval pro majitele moci. Při úmrtí syna/otroka se peculium vracelo do rodinného majetku (po dlouhá staletí žádná zvláštní posloupnost po synovi nenastávala), časem získalo zvláštní charakter → bylo posuzováno jako vlastnictví syna/otroka: faktické panství nad odděleným majetkem, samostatné podnikání a hospodaření vlastním jménem. Nepsané pravidlo, že syn či otrok s ním může zacházet jakkoliv - stávalo se, že otec ztrácel přehled o jednáních, která s pekuliem byla podstupována, vyvinulo se přesvědčení, že nelze pekulium odejmout bez vážného důvodu (udělá-li to, je to posuzováno jako nevhodné, nemravné). Otroci z pekuliárního majetku vykupovali svobodu od vlastního pána. Propuštěný otrok/emancipovaný syn → pekulium mu zůstává jako vlastní majetek. Pekulium otroků → forma, která měla zajistit nesvobodným jistou dávku hospodářské i sociální nezávislosti a stimulovat tak jejich nízkou produktivitu práce. Pekulium synů → vývoj od vlády Oktaviána Augusta za Oktaviána se poprvé objevila privilegia, která dávala synům právo volně rozhodovat testamentem o majetku, který nabyli za doby vojenské služby „in castris" (ve vojenských táborech) - později také volná dispozice „inter vivos" (mezi živými), nakonec uznáno, že je k tomuto majetku ve stejném postavení, jako pater k rodinnému majetku, nazváno PECULIUM CASTRENSE - pekulium táborové, ale pekuliární povaha zůstává jen v tom, že pokud o majetku syn nepořídil testament, spadal na otce (jako obyčejně spadalo obyčejné pekulium syna/otroka). Justiniánské novelly stanovily, že peculium castrense je objektem pravidelné posloupnosti intestátní. Peculium QUASI CASTRENSE Od 4. století rozšířeno na majetek, který syn dostal od císaře/nabyl ve státních službách/nabyl jako duchovní nebo advokát, bylo podobného charakteru jako pekulium táborové. Za Kostantina Velikého byly z otcovy pravomoci vyňaty věci, které děti nabyly: - bona materna (bona materni generis) = majetek, který děti nabyly od matky nebo jejích příbuzných; majetek připadl otci, ale ten jej nesměl zcizovat, musel jej zachovat dětem - bona nuptalia = majetek, který syn či dcera získali sňatkem - věno, donatio ante nuptias - časem stejný režim jako bona materna - justiniánské právo → bona adventicia (jmění adventiční) majetek, který dítě nabyde ne z majetkové podstaty toho, jehož moci je podřízeno, ale z jakýchkoliv důvodů jiných otec rodiny adventiční jmění pouze spravoval a měl k němu právo usufruktu, disponovat s ním mohl však jen se souhlasem dítěte (bylo-li dospělé), samo dítě potřebovalo zase souhlas otce. Dítě o něm nemohlo pořídit závěť ani se souhlasem otce - po smrti dítěte majetek přiapdal vždy intestátním dědicům

Exekuční řízení - osobní exekuce, majetková exekuce

Od vydání Poeteliova zákona (326 p.n.l.) možná pouze exekuce majetková - ten, kdo byl odsouzen za dluh, ručil už pouze svým majetkem, nebo škodu u svého věřitele odpracoval jako osoba v mancipiu. Lex Iulia (17 p.n.l.) - vydá-li dlužník jmění dobrovolně, nestává se bezectným a má beneficium competentiae (právo zachovat si určitou čast majetku, životní minimum) Rozsudek mohl mít dvojí podobu: 1) pouhé zjištění práva - spor prejudicialní 2) definitivní zjištění práva a jeho uvedení do souladu se skutečným stavem - lhůta 30 dní na dobrovolné splnění rozsudku → nesplnil-li, obsah rozsudku proveden donucením ze strany státní moci (exekucí) Zahájení exekučního řízení - pomocí ACTIO IUDICATI, na žádost žalobce - nutno dokázat, že odsouzený neplnil, pak praetor zahajuje vlastní exekuci tím, že uvádí žalobce do držby veškerého majetku odsouzeného (BONORUM POSSESSIO) + infamia pro žalovaného (exekuovaný dlužník = kridatář). Odsouzený musí vydat vyhlášku, kterou vyhlašuje konkurz a v níž zve všechny věřitele, aby přihlásili svoje pohledávky ← ti si vyberou ze svého středu správce konkurzní podstaty (MAGISTER BONORUM), který připraví dražbu, má za úkol dlužníkův majetek ve veřejné dražbě prodat tomu, kdo nabídne nejvíce. BONORUM EMPTOR - kupec, nabýval aktiva univerzální sukcesí podle praetorského práva → nabývá bonitární vlastnictví; na vydání věci měl držební interdikt; pro pohledávky a dluhy kridatáře měl ACTIONES UTILES (fikce, že je dědicem kridatařovým); odpovídá za dluhy odsouzeného jen do té části, za kterou vydražený majetek získal → mohl žalovat a být žalován jen na to procento, za které konkurzní podstatu vydražil → za zbytek je dále vázán sám kridatář. Výjimka - DISTRACTIO BONORUM - senátoři - nezabavoval se jim majetek celý, ale prodával se po částech tak dlouho, než byli uspokojeni všichni věřitelé. Věřitelé mohli své pohledávky uspokojovat jen společným postupem a stejným procentem. Pohledávky PRIVILEGOVANÉ - musely být uspokojeny přednostně, např. pohledávky fisku, manželky a dětí pro věno. Do konkurzní podstaty patřila pouze kridatářova aktiva, věci cizí se vylučují - vlastníci věcí cizích (separatisté ex iure domini) měli tzv. excistní žalobu na vyjmutí svých věcí. SEPARATISTÉ EX IURE CREDITI - věřitelé, kt. žádají, aby byli zhojeni z určité části kridatářova majetku (např. z připadlé pozůstalosti). Kridatář má k majetku stále dispoziční právo, ale proti věřitelům je neúčinné; věřitelé mají možnost vzdorovat dispozicím, které byly provedeny před konkurzem in fraudem creditorum. Exekuce a konkurz nastávaly i v jiných případech: 1) dlužník se skrýval, aby se vyhnul žalobě na soudu 2) nečekání na odsouzení a dobrovolné vydaní majetku věřiteli 3) člověk podstoupil kapitisdeminuci a nový majitel moci nepřevzal jeho dluhy jako celek 4) v případě smrti bez dědice 5) neobhajování se ve stadiu in iure → indefendensus (pouze v případě actiones in personam) 6) uznání žalobního nároku ve stadiu in iure a daní žalobci ve všem za pravdu (confessio in iure) - pokud byl žalobní návrh na určitou sumu peněz; jinak ji musel žalobce upřesnit nebo podat novou žalobu na peněžité ohodnocení nároku); v poklasickém právu už jen důkazním prostředkem

Struktura římského práva - dělení ŘP, masy ŘP

PERIODIZACE ŘÍMSKÉHO STÁTU - období královské (753 př.n.l. - 510 př.n.l.) - Tarquinus Superbus, etruský král, vyhnán - období republiky (510 př.n.l. - 27 př.n.l.) - Octavianus se stává císařem - období císařství (27 př.n.l. - 476 n.l.) - principát (31 př.n.l. - 284 n.l.) - Dioklecián císařem - dominát (284 n.l. - 476 n.l.) - zánik západořímské říše PERIODIZACE ŘÍMSKÉHO PRÁVA 1. období práva archaického (753 př.n.l. - 146 př.n.l ) počátky nejasné, trvá asi až do punských válek (146 př.n.l.), založeno na obyčejovém právu 2. období klasické (146 př.n.l. - 2. st. n.l. ) právo je v rukou praetora, který je aplikuje a často i upravuje, vznikají všechna odborná pojednání, právníci mají velký vliv u dvora 3. období poklasické (3. st. n.l. - 476 n.l.) postupná vulgarizace práva, nevznikají žádné nové odborné texty, špatné opakování už napsaného 4. období justiniánské (527 n.l. - 565 n.l.) vydán Kodex, Digesta, Instituce a novelly PRÁVO PSANÉ A NEPSANÉ - hranice mezi nimi není ostrá, normy nepsaného práva se často implementovaly do psaného - právo nepsané (IUS NON SCRIPTUM) - hlavně obyčejová pravidla sakrálního charakteru, udržováno díky víře v jeho správnost a vhodnost - právo psané (IUS SCRIPTUM) - Z12D, dále tvořeno lidovými shromážděními - komiciální legislativa, senatus consulta, císařské konstituce (edicta principis, mandata, decreta, rescripta), praetorské a místodržitelské edikty a edikty kurulských aedilů IUS A FAS FAS - soubor lidských představ o tom, co je milé římským bohům - dáno bohy, jakési právo božské, ustanovení sakrálního charakteru, upravuje náboženské poměry, stanoví sankce především náboženské povahy předchází vzniku ius IUS - právo vytvářené lidmi pro lidi, profánní (nenáboženský) obsah, právo světské, všední, upravuje lidské vztahy a jednání dále se dělí - další dělení níže bude již dělením ius MOS - morálka SOUKROMÉ A VEŘEJNÉ PRÁVO IUS PRIVATUM soukromé právo, to, co se týká zájmů soukromníků, to, co prospívá jednotlivcům - římské právo je hlavně právem soukromým. Reguluje osobní i majetkové vztahy mezi jednotlivci → právo rodinné, věcné, obligační a dědické. DĚLENÍ SOUKROMÉHO PRÁVA PODLE GAIA právo týkající se osob právo týkající se věcí právo týkající se žalob → obligační a dědické právo IUS PUBLICUM právní pravidla, která se týkají záležitostí státu státní zřízení, správa státu, poměry jednotlivců ke státu, právo ústavní, právo správní, právo trestní právo veřejné je to, které prospívá státu, to, co se týká římského státu Ulpianus: veřejné právo je to, co je v zájmu státu, soukromé právo je to, co slouží jednotlivému člověku Papinianus: právo veřejné je to, co nemohou jednotlivci změnit svými úmluvami Právo subjektivní a objektivní subjektivní právo - oprávnění jednotlivce v rámci objektivního práva (např. ius connubii a ius commercii, osobní právní postavení jednotlivce) objektivní právo - soubor právních norem a právních institucí, iura populi Romani - právní řad římského státu

Náležitosti právního jednání podle řÍmského práva - podmínky platnosti pr. jednání, důsledky jejich absence

PJ = pojem, kterým dnes rozumíme: projev vůle, vyjádřený zákonem uznaným a předpokládaným způsobem, směřující ke vzniku, změně či zániku soukromých právních vztahů. PJ v ŘP - negotium. 1) ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM - Osoba způsobilá - nemůže to být otrok, zpravidla osoba sui iuris (dospělý, svobodnž římský občan mužského pohlaví) - Omezení pohlavím (u žen poručník). - Právnické osoby nemají způsobilost k právnímu jednání (jsou to subjekty fiktivní, a tudíž nemohou vyjádřit svou vůli; každá právnická osoba musí mít zástupce, který jedná za ni) ani deliktní způsobilost. - Věk. Nedospělec starší než dítě má omezenou způsobilost k právnímu jednání - může nabývat, ale nemůže se zavazovat, uzavřít manželství, napsat závěť či být svědkem podle civilního práva. Plná způsobilost 12/14 let, do 25 praetorská ochrana. - Fyzické omezení/nemoc. - Marnotratnost (kromě nakládání s majetkem může jednat jak chce). - Infamia. 2. PROJEV VŮLE V ZÁKONEM URČENÍ FORMĚ - Svobodná vůle, osoba fyzicky schopná zvládnout předepsaný právní úkon. - Shoda vůle a projevu + vzájemný konsensus (obě strany chápou). - formy projevu vůle: VÝSLOVNÝ (= expressis verbis) tak, aby nebylo o vůli a jejím obsahu pochyb (např. písemně, kývnutím, slovy), MLČKY - KONKLUDENTNÍ, kdy vůle není projevena přímo, ale z jednání její projev nepochybně vyplývá, MLČENÍM - od středověku úsloví: kdo mlčí, souhlasí (v ŘP trochu pozměněno - kdo mlčí, souhlasí, pokud nepromluvil tam, kde mohl a měl) - FORMÁLNÍ - nutno dodržet stanovenou formu, jinak neplatnost, v ius civile obzvláště pořízení testamentu a arrogace před lidovým shromážděním, počet svědků při mancipaci a injurecessi, prohlašování formulek a vykonávání ceremoniálních úkonů, pronášení formalizovaných otázek a odpovědí - je rozdíl mezi pořízením listiny jako základu pro jednání (testament) nebo jako důkazu o jednání, které je ale platné i bez ní (trhová smlouva) - v praetorském právu je zbytečný formalismus opouštěn - NEFORMÁLNÍ - možnost projevovat vůli jakkoli, takovou možnost ŘP neznalo, nejblíže jsou kontrakty konsenzuální (smlouva trhová, pacht-nájem, smlouva o dílo) 3) PRÁVNĚ PŘÍPUSTNÝ OBSAH JEDNÁNÍ - Splňuje podmínky zákona - nic nedovoleného - contra legem - obsah fyzicky i právně možný (modré z nebe) - nesmí být namířeno contra bonos mores - nesmí obejít zákaz zákona - in fraudem legis (např. disimulované jednání - smluvní plnění musí být určité a ocenitelné v penězích 4) NEPLATNOST A NAŘÍKATELNOST PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ - absolutně neplatné pr. jednání (negotium nullum) - nezakládá žádné právní účinky, důvod: nezpůsobilost stran k pr. jednání, nezachování zákonné formy (neustanovím dědice v závěti) - naříkatelné pr. jednání (negotium revocabile) - vadnost nižšího stupně, v testamentu není např. zmíněn neopomenutelný dědic, pokud ale onen neopomenutelný dědic nepodá žalobu, testament je platný

Projev vůle v ŘP - formy a vady, náležitosti, druhy, vady vědomé, nevědomé

PRÁVNĚ VÝZNAMNÉ PROJEVY VŮLE - výslovně, konkludentně, mlčky - formy viz ot. 36 VADY VŮLE A PROJEVU - důležitý je konsensus - účinnost PJ se posuzuje podle osoby, která projev učinila, ne podle kontrahenta, kterému byl projev určen - ius civile dávalo větší význam slavnostní formě projevu než skutečné vůli jednajících (např. u mancipace), takže nesoulad vůle a projevu byl irelevantní - vady vůle a projevu rozlišujeme na vědomé a nevědomé (omyl) DISSENSUS - dojde-li k nesouhlasu mezi vůlí a projevem, mohou nastat různé situace: 1) jasný nesouhlas - prohlásí-li někdo něco žertem, na divadle nebo v řeči DEMONSTRANDI CAUSA (aby uvedl příklad) - jednání je neplatné 2) nesouhlas způsobený nepozorností jednajícího - jedná se o omyl v projevu: jednající učiní projev, tak jak nechtěl, např. přeřeknutí, přehlednutí v listině. Nemůže se na nesoulad odvolat, protože jej zavinil. 3) omyl v obsahu - strana projeví něco, co chtěla projevit, ale projevu připisuje úplně jiný význam, než objektivně má - hovoříme pak o omylu nepravém OMYL PODSTATNÝ (ERROR ESSENTIALIS) - je-li příčinou nesouladu mezi vůlí a projevem omyl, stává se podle římského práva jednání neplatným pouze tehdy, jde-li o omyl podstatný: 1) error in NEGOTIO - omyl v povaze právního jednání (strana se domnívá, že dostává dar, vůlí druhé strany je poskytnout zápůjčku) 2) error in PERSONA - omyl v osobě (muž si vezme ženu, o které si myslí, že je jeho snoubenka, a ona jeho snoubenkou není) 3) error in CORPORE - omyl v předmětu jednání OSTATNÍ OMYLY error in QUALITATW - omyl ve vlastnostech věci či osoby - nepůsobil neplatnost - v pozdní době výjimkou error in MATERIA - omyl v látce - omyl v pohlaví kupovaného otroka - další možné rozlišení: omyly skutkové a omyly právní, zde platí: Ignorantia iuris non excusat. VĚDOMÉ VADY VŮLE - vnitřní výhrada - mentální reservace, zvláštní případ neshody; jednající vystupuje tak, že u druhého nevznikne žádná pochybnost, po uzavření smlouvy však prohlásí, že to co projevil, vůbec nechtěl - smlouva zůstává platná - simulované jednání - předstírané jednání, jednající se předem dohodnou, že smlouvu uzavřou na oko. Smlouva není platná. - disimulované jednání - simulované jednání, kdy chtějí strany dosáhnout nějaký jiný cíl - obyčejně proto, že jej právo nedovoluje (manželé uzavírají smlouvu trhovou, která je dovolena, aby zakryli zakázané darování) - je platné, jen pokud je cíl legální (což bývalo málokdy) - fiduciární převody/jednání (převody fidi fiduciae causa) - ve starším ius civile; v podstatě vyplňovalo některé mezery v právu; strany sledují určitý cíl, ale k jeho dosažení uzavírají smlouvu, která sledovaný cíl daleko přesahuje → oprávněný se dostává do nepřiměřeně výhodného postavení, smlouva uzavřena jen se slibem, že svého oprávnění nezneužije (např. ruční zástava) * fiducia cum amico contracta (fiduce uzavřená s přítelem) - svěření věcí do rukou druhého (uchování, užívání...) * fiducia cum creditore contracta (fiduce uzavřená s věřitelem) - s funkcí práva zástavního

Mimořádné magistrátské prostředky

Praetor z moci svého úřadu disponoval několika opravnými prostředky, kterými mohl zasahovat do kolizních situací 1) praetorské STIPULACE - formální sliby závazné podle civilního práva; praetor nutil osoby pod pohrůžkou missio in possessionem nebo zabrání věci či uložení pokuty, aby se zavázaly stipulací k určité činnosti či nečinnosti 2) INTERDIKTA - prostředek proti svémocnému rušení stávajících poměrů osobních i majetkových; často upravovaly právní oblasti, které nebyly zakotveny v ius civile (např.: zástavní právo nebo bonorum possessio) 3) MISSIO IN POSSESSIONEM = uvedení do držby; opatření, které ohrožené osobě poskytuje ochranu v podobě uvedení do držby protivníkova majetku (celého, nebo části), ohrožený se stává detentorem cizího majetku (ne přímo držitelem) - např. u cautio damni infecti 4) IN INTEGRUM RESTITUTIO = navrácení do předešlého stavu: používáno, když někdo utrpěl škodu a nemohl ji běžnými prostředky odvrátit; praetor po osobním prošetření okolností na základě žádosti zbavil platnosti normu civilního práva, jakoby k události ani nedošlo. - podmínky uplatnění: nezletilost (restituce i za škody utrpěné činností opatrovníků); nepřítomnost (v zájmu státu, zajetí...), omluvitelný omyl, capitis deminutio - restituce vyloučena: způsobí-li si někdo škodu vlastním úmyslným jednáním, proti propuštění otroka, proti rodičům a patronovi, uplynutím jednoho roku od napadené události

Recepce římského práva - v Itálii, v zaalpských zemích

Primární recepce - v zemích, kt. byly původně západořímská říše, prvky vulgárního práva pronikají do všech barbarských kodifikací západořímské říše. Tzv. sekundární recepce - od 16. stol. Mnohé evropské země se stávají koloniálními velmocemi, rozšiřují své pr. řády do řady svých kolonií, tj. je to recepce již recipovaného práva, které bylo řím římským ovlivněno. Z geografického hlediska je logické, že recepce římského práva začala právě v Itálii. A odtud se dále šířila do zbytku Evropy. Recepce zde začala v 11. století. Na území Itálie rozlišujeme 2 školy (skupiny): Glosátory a Komentátory. MOS ITALICOS GLOSÁTOŘI Jednalo se o historicky starší skupinu, která působila od 11. do 13. století. Jejich název je odvozen od slova „glossa" - což znamená vpisek, poznámka. V praxi se jednalo o to, že tato skupina vepisovala krátké poznámky do právních textů, především Digest. Tyto krátké poznámky měly vysvětlovat dané části textu, aby byly srozumitelnější čtenářům. Vrcholem jejich tvorby byla Glossa ordinaria (Magna glossa) - což byl soubor všech gloss. Tento spis vznikl především proto, že s přibývajícím množstvím gloss klesala přehlednost jednotlivých textů. KOMENTÁTOŘI Historicky 2. škola působící na území Itálie v 13. - 15. století. Byli též nazýváni jako postglosátoři či konsiliátoři. Hlavní náplní jejich práce bylo komentování Glossy ordinaria - tedy glosovali již existující glossu. Mimo to psali vlastní traktáty - tedy určitá samostatná pojednání. Díky jejich práci v právu vznikly obecné pojmy, výklad práva byl o něco zjednodušen. Jejich práce se neřídila tak striktními pravidly, jako práce glossátorů, psali tedy ve volnějším stylu. Během doby jejich působení začíná být římské právo považováno za ius commune. HOLANDSKO V Holandsku během kolonizace prakticky neexistovalo holandské právo, to, co šířili se nazývalo ius commune - tedy právo římské. Nizozemí se stalo útočištěm pro hugenoti, kteří uprchli z Francie. Nejznámějším představitelem je Johannes Voet, který okomentoval Digesta. Snad nejznámější holandský myslitel byl Hugo Grotius, který byl stoupencem především přirozeného práva. Recipované právo v Nizozemí mělo jasný systém, a bylo především uplatňováno v koloniích. ŠPANĚLSKO Tato škola byla nazývána druhá scholastika. Skupina se shromažďovala v okolí univerzity v Salamance, která svůj původ odvozovala od univerzity v Bologni. Hlavními představiteli jsou Francisco de Victoria a Francisco Suárez. Na půdě univerzity se řešily hojně především otázky spojené s vládnutím. https://riman.estranky.cz/clanky/recepce/recepce-rp.html

Překážky manželství - druhy, důsledky

Pro vznik řádného manželství potřeba tři základní věci: ius conubii (právo uzavírat manželství podle ius civile), affectio maritalis (projevená vůle) a způsobilost zplodit děti → tím si snadno dovodíte, kdo manželství uzavřít nemohl. ABSOLUTNÍ - vylučují manželství úplně, s jakoukoli osobou, chyba je na straně daného člověka: nedospělost, již existující manželství - ŘP neznalo bigamii, vdovský rok (žena rok od smrti svého manžela nesmí uzavřít sňatek, důvodem je to, že by se nevědělo, komu patří případně narozené dítě; manželství uzavřené během něj je sice platné, ale sankcí je infamia pro tuto ženu a jejího manžela), šílenství (duševně choří), impotenti, kleštěnci, trvající vojenská služba RELATIVNÍ - vylučují manželství jen s určitými osobami, výběr se dané osobě zužuje - chyba mezi dvěma konkrétními osobami (mezi sebou nemůžou, ale s jinými by mohly) - švagrovství (affinitas) - po rozvodu si manžel nemůže vzít pokrevní příbuznou své bývalé ženy - kognace - překážka pro všechny příbuzné v linii přímé, v linii pobočné bylo překážkou příbuzenství do 7., později do 4. stupně (za císaře Claudia modifikováno, volný byl i 3. stupeň, bylo však dovoleno pouze vzít si dceru bratra, protože si chtěl Claudius vzít svou neteř Agrippinu; asymetrii odstranil až Justinián, ten obnovil zákaz pro celý 3. stupeň) - agnace - stejný rozsah jako kognace, v pobočné linii jen po dobu, co trvala - rozdíl stavů - ve staré době mezi patriciji a plebeji, za Oktaviána Augusta zákaz mezi svobodnými muži a některými bezectnými ženami (propuštěnky, herečky, dcery herců), za Justiniána odstraněno, protože se chtěl oženit s tanečnicí z cirkusu - poručník + poručenka - z toho důvodu, aby nemohl manžel, bývalý poručník, „složit účty" z poručnictví (majetek ženy by přešel pod jeho moc) - senator si nemůže vzít propuštěnku - zákaz sňatku mezi křesťany a Židy - za pozdního císařství - zákaz sňatku mezi únoscem a unesenou, mezi cizoložníky, diplomaty a domorodými ženami - patricij + plebejec (pouze 450-445 p.n.l.) - otrokyně + svobodný - od manželských překážek mohl osvobodit dispens senátu nebo císaře

Pohnutky právního jednání - význam pro platnost, pohnutky způsobující neplatnost pr. jednání

Projevená vůle je základem každého právního jednání, vůle je výsledkem procesu myšlení, zvažování okolností, událostí, následků. Tyto vzdálenější důvody právního jednání (causa remotior) = pohnutky Ius civile k nim nepřihlíželo (ani v případě násilí, strachu atp.) omyl v pohnutce byl irelevantní, pouze u závětí se bral v potaz; zásada, že vadný důvod není na škodu Změna nastala praetorskými edikty - dávaly poškozeným v následujících případech prostředky, jimiž mohli nepříznivé účinky svého jednání odvrátit; neprohlašovaly jejich jednání za neplatné 1) VIS AC METUS (násilí a strach) Donucení psychické (vis compulsiva) - situace, kdy něčí vyhrožování vzbudilo odůvodněný strach, že nebude-li ohrožený jednat, postihne jej zlo, kterým je vyhrožováno. ochrana od 1. stol. p.n.l. praetor Octavius („Co bude provedeno ve strachu, není považováno za řádné.") - předpoklady poskytnutí pomoci: a) výhrůžka je bezprávná - nejedná se tedy např. o hrozbu exekucí při nezaplacení pohledávky b) mezi výhrůžkou a jednáním je příčinná souvislost (kauzální nexus) - jednající se bál, protože se mu vyhrožovalo, a protože se bál, uzavřel smlouvu c) výhrůžka obsahuje hrozbu značnou újmou (smrt, ublížení na těle, ztráta svobody a to nejen jednajícího, ale i osob blízkých) Praetorova pomoc: - pokud bylo jednání již realizováno - žaloba na vrácení nedobrovolného plnění (actio quod metus causa = formule Oktavianova) - arbitrární povahy - pachatel vyzván k vrácení věci, pokud nevyhověl, odsouzen k zaplacení čtyřnásobku hodnoty sporné věci, nutno uplatnit do roka - nebylo-li vynucené jednání zatím splněno - procesní námitka proti eventuální žalobě pachatelově = excepce (EXCEPTIO QUOD METUS CAUSA) - někdy navrácení v původní stav - restitutio in integrum Donucení fyzické (vis absoluta) - přímé vynucení fyzickou mocí (např. pokud pachatel vede poškozenému ruku při podpisu) - toto jednání je neplatné i podle ius civile pro nedostatek vůle i projevu 2) DOLUS - PODVOD - zatajováním skutečností nebo předstíráním vymyšlených okolností přiměje jeden druhého k jednání, které je mu na škodu - před praetorskou úpravou ius civile chránilo proti podvodu jen nezletilce (do 25 let) - ACTIO DOLI proti podvodníkovi (praetor Aquilius Gallus, 1. stol.p.n.l.) - do jednoho roku - na náhradu podvodem vzniklé škody po uplynutí 1 roku - na vydání toho, čím se pachatel obohatil (i proti pachatelovým dědicům). Má infamující účinky (nepoužitelné proti rodičům a patronovi). Použitelná jen tehdy, když nebyla k dispozici jiná žaloba ani nárok na restituci in integrum - jen subsidiární charakter - EXCEPTIO DOLI - procesní námitka podvodu - pokud pachatel žaloval poškozeného

Negotium - pojem a druhy

Právní jednání = druh právní skutečnosti, která spočívá v projevu lidské vůle a která je v souladu se zákonem; tento projev vůle pak na základě právní normy působí vznik, změnu či zánik soukromých práv a povinností Pro právní jednání ŘP nemělo zvláštní termín → nejblíže negotium (negotium je značně obecný termín: obchod, záležitost, případ) Zvláštní význam pro rodinná a majetková práva - převážně dispozitivní právní normy. Projev vůle musel být učiněn způsobem, který odpovídal zákonem požadované formě. Tím, že většina účinku byla jednajícími stranami zamýšlena, se odlišuje od protiprávního jednánání - deliktu PŘEDPOKLADY PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ Jednající má způsobilost k právnímu jednání + projevuje svou skutečnou vůli ve formě zákonem určené + obsah jednání musí být právem připouštěný, možný a uznaný. TYPIZACE PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ - jednostranná - projev vůle 1 osoby (manumisse, testament, derelikce, okupace, přijetí pozůstalosti) X dvoustranná - vyžaduje souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle dvou nebo více stran (smlouva - contractus, neformální úmluva - pactus) - inter vivos - mezi živými, upravují se poměry mezi stranami po dobu jejich života (smlouvy) X mortis causa - na případ smrti, úprava vztahů po smrti jednajících (testament) - abstraktní - není podstatný obsah, ale forma (mancipatio) x kauzální - nutná kauza, tedy důvod (traditio) - onerózní - jednání úplatná, jedna strana za nabytou výhodu druhé straně poskytuje protiplnění (kupní smlouva, nájem) x lukrativní - jednání bezplatná, za získaný prospěch se žádná protihodnota nedává (darování, commodatum) x smíšená - negotium mixtum cum donatione, protihodnota se sice poskytuje, ale z vůle stran je výrazně nižší, v nepoměru k získanému prospěchu - majetková (předmětem je věc - koupě, mancipace) x osobní (předmětem je osoba - adopce, manumisse) - formální (mancipace, injurecesse) x neformální (tradice, fideikomiss) - zavazovací (smlouvy) x zcizovací (převod práv - mancipace)

Agnatio - pojem a význam, vznik a zánik

Příbuzenství právní, umělé, může se zakládat a rušit v závislosti na okolnostech. Dvě osoby jsou spolu agnátsky příbuzné, podléhají-li stejné moci otcovské anebo moci manželské, počítaje v to i nositele moci, anebo by té moci podléhaly, kdyby její nositel ještě žil (ot. 31. Pater familias a 28. Matrimonium) Moc nad manželkou se klade do stejné roviny jako moc nad dětmi → ve vztahu agnátském je tedy manželka ve vztahu ke svému manželovi jako dcera (filiae loco), k dětem jako sestra (sororis loco), synova manželka je k otci rodiny v postavení vnučky (neptis loco) Typická agnátská rodina - otec rodiny, matka (podřízena moci manželské), synové a dcery (podřízeni moci otcovské), manželky synů (byly-li v manželově moci), vnuci z takových manželství narození, z titulu bývalé podřízenosti potom bratři a sestry po smrti patris familias, dále ostatní poboční příbuzní, pocházející z téhož mužského ascendenta a příbuzní výhradně prostřednictvím muže Agnaci zakládají a zprostředkovávájí pouze muži → ženy nemohou mít moc nad jinými osobami, proto nemohou agnaci zakládat ani zprostředkovat. Agnátské a kognátské vztahy se často kryjí, ale nemusí to tak být → osoba může být kognátem, ale nemusí být agnátem (př. provdaná dcera zůstává kognátkou ke své původní rodině, ale ne její agnátkou; adoptovaný syn je v nové rodině agnátem, ale ne kognátem) Stupně se počítají stejně jako u kognace (kolik porodů, tolik stupňů), ale neomezovala se na určitý stupeň (X kognace jen do sedmého!), počítala se tak daleko, jak daleko mohlo být členství v rodině prokazatelné → kde už to možné nebylo, nastupovala gentilita. JDE ZRUŠIT I NABÝT - sňatkem - přechod z moci otcovské do moci manželské - emancipací - osamostatnění syna z moci otcovské, stává se osobou sui iuris - adopcí - převedení člověka z jedné rodiny do jiné (pod moc jiného patera familia) - arogace - pater familias se podřídí jinému pateru familias, do role syna - jak šel čas - pro staré právo má rozhodující význam agnace (kognace ustupuje do pozadí) - zejména v právu dědickém (LDT neznal testament → dědí agnáti) - ke kognaci přihlíží až praetorský edikt a zákonodárství doby císařské - v justiniánském právu převládá naopak kognace (agnace téměř vytlačena)

Recepce ŘP v 16. - 20. století - v Německu, v Českých zemích

Terciární recepce - novodobé klasifikace, kt. byly ŘP ovlivněny - Code civil, ABGB, BGB, i náš nový OZ je částečně inspirován římským právem. RECEPCE V NĚMECKU Podobně jako Nizozemí se i Německo stalo útočištěm uprchlých hugenotů z Francie. Hugenoti hledali útočiště především v protestantských univerzitách. Na území Německa dlouho existovala pouze skupina států, které měly odlišné právní systémy. Proto se po sjednocení muselo Německo postupně vypořádat s určitým sjednocením. USUS MODERNUS PANDECTARIUM V Německu fungovalo ius commune, postavené na justiniánském římském právu. Soudy rozhodovaly především podle tohoto ius commune, ne všichni soudci však měli plné právní vzdělání, proto docházelo k časté komunikaci mezi soudci a univerzitami. Posudky, které univerzity soudům poskytovaly nebyly nijak zpochybňovány, ani římské právo, ze kterého vycházely. Na univerzitách začaly vznikat četná díla, která zahrnovaly římské instituce a římské právo. Toto soužití teorie a praxe bylo označováno jako usus modernus pandectarium. NĚMECKÁ PANDEKTISTIKA 19. STOLETÍ Historicko právní škola využívala římské právo k vytvoření uzavřeného bezmezerovitého právního systému. Představitelem byl Friedrich Carl von Savigni. Savigni tvrdil, že jednotné právo není v německých podmínkách úplně možné, stejně tak není nutný jednotný občanský zákoník. Problém byl, že v německém prostoru nebyla alternativa k ŘP a to se tak dále muselo využívat jako právo platné. Směr moderní pandektistiky se snaží dotáhnout do konce úsilí usus modernus pandektarium, především vytvořit systematiku soukromého práva. RECEPCE ŘP V UHERSKU Uherské právo bylo dlouho nepsané, založené pouze na obyčejích. Dalším vývojem byly královské dekrety, královské zákony. Postupně se tvoří klasický systém práva fungující ve feudálních státech Evropy. Jediný pořádný pokus o recepci římského práva v Uhrách byl za Matyáše Korvína, ale nebyl nijak úspěšný. Přesto se i zde vyskytuje alespoň malý vliv římského práva v podobě římskoprávní terminologie, která byla používána téměř celou Evropou. RECEPCE ŘP V ČESKÝCH ZEMÍCH I v Českých zemí se postupně začíná začleňovat římské právo. České země se s ním seznamují zejména skrze působenÍ církevního práva a přes působení právníků působících na panovnickém dvoře. Římské právo jako takové nebylo na Karlově univerzitě vyučováno a když už tak ve velmi podřadném postavení. S přijetím ABGB končí podpůrné působení římského práva, jeho konstrukce však byly používány i nadále. Po 2. světové válce se náš právní řád od myšlenky římského práva podstatně vzdálil, ale v současnosti jsou opět myšlenky římského práva hojně využívány. https://riman.estranky.cz/clanky/recepce/recepce-rp.html

Error - druhy, důsledky

VIZ 37. Neplatnost právního jednání v římském právu OMYL - právní skutečností svého druhu je kromě omylu i neznalost, nevědomost (ignorantia) - omyl je omluvitelný (error probabilis), pokud se týká skutkových okolností X omyl je neomluvitelný, pokud se týká práva → Ignorantia legis non excusat - nutno rozlišovat omyl právní (error iuris) a omyl faktický/skutkový (error facti) - výjimky - ignorantia iuris se promíjela těmto osobám: nezletilci, vojáci, ženy, venkované - ale pouze tehdy, byla-li jim ke škodě - někdy neomlouval omyl skutkový - např. tehdy, když neznalost faktů byla hrubým proviněním ERROR ESSENTIALIS FAKTICKÝ omyl způsobuje neplatnost právního jednání, pouze pokud jde o omyl omluvitelný (dopustil by se ho každý, i průměrný otec římské rodiny) a podstatný (error essentialis) → tři typy: - error in PERSONA - omyl v osobě protistrany, uskutečnění právního jednání s jinou osobou, než s kterou jsem to měl v úmyslu → právní jednání není platné, jestliže osoba, s kterou jsem chtěl uzavřít právní jednání má zvláštní důležitost (omyl v nevěstě) X pokud není závažný důvod pro volbu osoby, je jednání platné - error in NEGOTIO - omyl v samotném typu právního jednání - např. jeden druhému dává věc, druhý částku peněz, první se domnívá, že jde o kupní smlouvu, druhý že jde o nájemní smlouvu → nelze užít žalobu ani z jednoho, ani z druhého → neplatnost - error in CORPORE - omyl v předmětu právního jednání, musí jít o error in materia (např. v pohlaví otroka) - k omylu faktickému se přihlíži pouze u konsensuálních kontraktů Při KONSENZUÁLNÍM právním jednání se vyžaduje dokonalejší splynutí vůlí, a proto se uvažuje o dalších omylech: error in SUBSTANTIA - obě strany se dohodly, ale liší se tu některé základní pohledy týkající se vlastností dotyčné věci → musí se rozebrat vlastnosti důležité a nedůležité - např. chci víno a namísto toho koupím ocet - jestliže je uměle vyrobený, jedná se o error in substantia, jestliže jsem ale koupil zoctovatělé víno, o omyl se nejedná; další případ (nejedná se o omyl): koupím pozlacený šperk, není sice zlatý, ale přece je v něm trochu zlata - error in QUALITATE - pro klasické právo neměl tento error význam; v justiniánském právu byla možnost soudního postupu → sníží se zaplacená cena při nižší kvalitě věci

Kodifikace ŘP - oficiální sbírky, neoficiální sbírky

VIZ. MATERIÁL Lex duodecim tabularum - pol.5.stol.p.n.l., viz 2. Lex XII tabularum Věčný Hadriánův edikt - v podstatě kodifikace praetorského ediktu, tedy honorárního práva (129 n.l.) KODEXY = sbírky císařských konstitucí ← leges generales, mnohomluvné, vzájemně si odporovaly, úpadek ŘP, nutnost kodifikace - Codex Gregorianus - soukromá, od Hadriana po Diokleciána + Codex Hermogenianus - soukromá, konstituce Diokleciánovy - obě tyto kompilace jsou dochovány pouze v troskách, význam mají však veliký - staly se základem pro kodifikaci následující - Codex Theodosianus - první oficiální sbírka 16 knih, nevalná právnická úroveň, ovšem obrovský význam Barbarské kodifikace římského práva - Lex Romana Burgundionum - Lex Romana Visigothorum (tzv. Alarichův breviář) justiniánské kodifikace - viz ot. Corpus Iuris Civilis 529 Novus Iustinianus Codex 533 Digesta seu Pandectae 533 Institutiones seu Elementa 534 Codex Iustinianus repetitae praelectionis Novelly

Právní subjektivita v ŘP - pojem, předpoklady

Způsobilost být nositelem práv a povinností, možnost nabývat práva a povinnosti (nemusíme využít všechna). Právní subjektivita přiznává člověku právní status. Subjektem práv a povinností může být podle římského práva pouze svobodný člověk - otrok nemá právní subjektivitu, je pouze předmětem (objektem) práv. Existují osoby s plnou právní subjektivitou (na svobodě narození - ingenuové) a také osoby s omezenou právní subejktivitou (propuštěnci - libertinové) Občanství - Získává se narozením (živě narozené s lidskou podobou). Cizinec mohl získat občanství zásluhou o město. Otrok manumisí. Plnou právní subjektivitu mají osoby, které mají tzv. trojí status římského občana: STATUS LIBERTATIS - je svobodný? Ano, jsem svobodný → jsem tedy osoba s právní subjektivitou. Ne, nejsem svobodný → nemám právní subjektivitu (jsem tedy otrokem, věcí. Ačkoli jsou bráni jako věc, má i otrok vůli, může ji právně relevantním způsobem projevovat (omezeně), např. smí přijmout dar pro svého pána, ale už jej nesmí nijak zavazovat, závazek je pak nevymahatelný (naturální obligace). STATUS CIVITATIS (stav příslušnosti k římské obci) Když jsi svobodný, jsi římský občan? Jsem Říman mám práva veřejná - právo účastnit se lidového shromáždění, hlasovat, účast na vojenské činnosti, právo provokace, právo/povinnost chránit římský stát, zastávat úřady. - soukromá práva - ius commercii (právo vstupovat do majetkoprávních vztahů), ius connubii (právo uzavřít řádný sňatek), testamenti fractio (pořizovat závěť dle civilního práva) - nejsem Říman → jsem cizinec či nepřítel - peregrini - cizinci, vztahy mezi nimi a římany řídí ius gentium - roku 212 dal císař Caracalla římské občanství všem svobodným, za podmínky, že mají svou domovinu (Constitutio Antoniana) STATUS FAMILIAE (příslušnost k některé z římských rodin) ptáme se - jsi-li svobodný římský občan, jaké je tvé postavení v rodině? - Personae sui iuris a personae alieni iuris jsem pater familias → persona sui iuris (osoba svého práva) - PF může být vždy a pouze jen muž, je to hlava rodiny, privilegovaný, mnoho pravomocí (viz samostatná otázka) - osobou sui iuris může být i žena → jako žena musí mít ale svého poručníka (Tutela) - jsem v moci otcovské/manželské → persona alieni iuris (osoba cizího práva), v soukromých právech jsou na úrovni otroků, podřízeni PF - změnou kteréhokoliv z těchto stavů nastávala proměna právní osobnosti - buď nastala právní osobnost jiná (při změně rodiny) nebo právní osobnost zanikala (při ztrátě svobody) plnou právní subjektivitu má pouze osoba, která má všechny tři statusy posun statusů, snížení statusu, „snížení hlavy" → kapitisdeminuce (23. Capitis deminutio) právnické osoby (22)- mají právní subjektivitu jako celky, jednotlivé osoby této jednoty mají jen svou vlastní, svobodnému člověku propůjčovanou subjektivitu; PO nemají způsobilost k právnímu jednání VZNIK: Narozením (úplné opuštění dítěte z matčina těla, není zapotřebí přerušení pupeční šňůry, dítě se musí narodit živé a musí mít lidskou podobu) Výjimkou institut nasciturus = již počaté, ale ještě nenarozené dítě, jemuž se zpětně přiznává právní subjektivita do doby před narozením, a to za podmínek, že se narodí živé a bude mít lidskou podobu - užíval se v záležitostech, kdy se jednalo o majetkový prospěch nenarozeného - ten tak mohl např. dědit po zemřelém otci (o zájmy nascitura pečoval curator ventris, který i spravoval jeho majetek v případě, že jej zdědil) ZÁNIK: - smrtí - velkou kapitisdeminucí (ze svobodného se stává otrok) prohlášením za mrtvého - ŘP tento koncept nezná, užívá ho výjimečně v těch případech, kdy není jasné pořadí úmrtí a tím pádem ani dědická posloupnost (např. celá rodina se naráz utopí, není známé pořadí úmrtí, to se určuje fiktivně podle toho, zda děti byly dospělé či nedospělé) _____________________ CIZINCE JE MOŽNÉ DĚLIT: - Latinové - nejbližší sousedi Římanů, někdy spolu válčili, jindy bezprostřední spojenci; ano ius commercii, někdy ius conubii, ne veřejná práva (šlo je získat zápisem do cenzu, soupisu římských občanů) - Latini prisci - původní obyvatelé měst v blízkosti Říma, s římany etnicky příbuzní, jako první z cizinců měli ius commercii, dokonce i ius connubii a platilo zvláštní pravidlo → pokud se usadí natrvalo v Římě, nabývají bez dalšího římské občanství -Latini colonarii - obyvatelstvo osad/kolonií vzniklých na území Itálie, později i mimoitalské privilegované kolonie - Latini Iuniani - obyvatelstvo které získalo tento statut dle Lex Iunia Norbana (19 pnl) jsou to propuštěnci z otroctví přes praetorské právo (podle ius civile stále otroci), nemají ius conubii, ne veřejná práva - cizinci vzdaní - netvoří komunitu, nesmějí se přiblížit k Římu na 100 mil, jinak jsou zotročeni; nemají veřejná ani soukromá práva, ne příslušnost k žádné obci; nejsou to otroci (mají pr.subjektivitu)

Omezení způsobilosti k právnímu jednání - důvody omezení, ochrana nezpůsobilých

Způsobilost k právnímu jednání = schopnost projevem své vůle zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy Předpokladem tedy je schopnost projevit vůli → např. PO tak způsobilost k právním jednání neměla. Pokud jisté skutečnosti oslabují nebo brání plnému rozvinutí vůle, pro tyto případy modifikace → v jistých ohledech je způsobilost k právnímu jednání omezena, v jiných však nikoliv. DŮVODY OMEZENÍ ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ 1) Pohlaví (ot. 21) 2) Věk (ot. 20) 3) Tělesné postižení - omezení této způsobilosti se vztahovalo pouze na to konkrétní právní jednání, které daný postižený nemohl relevantně provést (např. hluchý se nemohl stát svědkem ústní závěti, kleštěnec nemůže vstoupit do manželství apod.) - v nesnázích si takoví lidé mohou určit zvláštního opatrovníka (curator debilium) 4) Duševní nemoci - vylučují právní odpovědnost za právní i protiprávní jednání člověka ← je mu ustanoven opatrovník (curator furiosi), který za tyto osoby jedná - zpočátku se vylučovala způsobilost k právnímu jednání jen osobám šíleným, později se ochrana vztahovala i na ostatní choroby (tři skupiny - šílení, zuřiví a blbí) - bylo uznáváno, že v přechodných světlých okamžicích (intervalla delucida) může být duševně nemocný člověk při smyslech a v takovém případě jedná s plnými právními účinky - naopak bylo také možné odporovat jednání, které duševně zdravý člověk podstoupil v silném afektu, v návalu hněvu, v přechodném pominutí smyslů - za duševně nemocné byl považován i marnotratník (prodigus) - člověk, který rozhazoval po předcích zděděný majetek, později jakýkoliv majetek, a to tak, že existenčně ohrožoval rodinu → praetor mohl takového člověka interdiktem zbavit správy majetku a odevzdat ji opatrovníkovi (curator prodigi) - opatrovnictví trvalo tak dlouho, dokud se marnotratník nenapravil marnotratník měl po vydání interdiktu postavení nedospělce → měl právo nabývací X nemohl se zavazovat 5) Újma na cti - právní - infamia - takový člověk nesměl nikoho zastupovat na soudě a nemohl se nechat zastupovat, neměl právo podávat na soudě návrhy za sebe nebo za jiné, nemohl podat actio popularis (žaloba, kdy mohl ve veřejném zájmu žalovat každý občan), nemohl vstoupit do manželství se svobodnou osobou, nemohl sepsat závěť ani sám dědit; v justiniánském právu ztratila význam - osoba je intestabilis - nemůže zakládat a být účastníkem aktů, které vyžadují přítomnost svědků infamia immediata (bezprostřední) - přímý následek nezákonných nebo nemravných činů (dvojí manželství, bezdůvodné udavačství, provdání vdovy před uplynutím smutečního roku) nebo důsledek výkonu některých povolání (herci, prostitutky apod.) infamia mediata (zprostředkovaná) - postihovala každého, kdo byl odsouzen v některých procesech trestních a v soukromých, kdy se jednalo o činy nečestného jednání (krádež, loupež, podvedení nezletilce) anebo o hrubé porušení důvěry (při fiducii, depositu, mandatu...) faktická - turpitudo - osoba, která v místě svého bydliště užívá nevalné pověsti, není diskvalifikována v právním životě X omezení v dědickém právu (děti zůstavitele mohly odporovat testamentu, ve kterém byla dědicem ustanovena „persona turpis"), bralo se v úvahu i při stanovení poručníka nebo při volbě do veřejné funkce 6) Rozdílnost stavu zákaz sňatku mezi patricijem a plebejem - pouze v letech 450 p.n.l. (LDT) až 445 p.n.l. - Lex Canuleia odstranil tuto překážku zákaz sňatku mezi senátory a nízkými ženami (herečky, propuštěnky) - zrušil Justinián 7) Rozdílnost náboženství hraje roli až od 4.stol. n.l. - křesťanství výlučnou vírou od té doby plná způsobilost k právnímu jednání přisuzována pouze pravověrným křesťanům - ostatní omezeni v rodinném a dědickém právu (např. zákaz sňatků mezi křesťany a Židy) Ochrana nezpůsobilých: Tutela a Cura TUTELA = poručenství, má dohlížet na právní jednání, většinou soukromoprávní vztah, kt. zakládá pater familias - tutela impuberum (nad nedospělci) - tutor testamentarius (testamentem), legitimus (povolán zákonem), tutor dativus (určoval ho úřad) - tutela mulierum - nad ženami, jsou lehkovážné, i žena sui iuris, postupně ženy nabývaly větší společenské a hospodářské nezávislosti CURA = opatrovnictví, většinou veřejnoprávní vztah, kt. zakládá praetor - cura furiosi (nad šílencem), curator pečuje o majetek i osobu, zpravidla curator jedná sám, končí uzdravením (+ intervalla lucida přeruší) - cura prodigi (opatrovnictví nad marnotratníkem) - nad mužem sui iuris, kt. rozhazuje kmenový majetek rodiny, curator kontroluje a schvaluje jen majetkoprávní jednání, určuje ho úřad, končí bez zásahu úřadu jen marnotratníkovým polepšením - cura debilium - nad ochromenými/postiženými - tělesná vada nebo trvalá nemoc, okruh působnosti podle konkrétního případu - cura ad actum - opatrovnictví pro jediné pr. jednání - z poč. doby císařské, curator pro nezletilé osoby, jestliže přijímaly dědictví, vedly proces nebo inkasovaly pohledávky (jinak se může zavazovat jak chce, tj. pro tyto případy se určuje curator ad actum jednotlivě) - cura minorum (nad nezletilci do 25 let) - od 2. st. lex Plaetoria, curator chraánil často nerozvážného mladého člověka jinak plně způsobilého k pr. jednání, zřizuje se jen na žádost nezletilce z moci úřední, curator dává nezletilci souhlas k jednání (ale nemusí mu být přítomen jako při tutele) jakoukoli formo + správa nezletilcova majetku - curator ventris - opatrovník břicha, mohl být jmenován těhotné ženě, jeho posláním byla péče o majetkové zájmy nascitura

Zastoupení v ŘP - druhy zastoupení, přenos obsahu pr. jednání

Zásada - pr. jednání má účinky pouze pro ty osoby, kt. se na něm podílely → účast 3. osoby jen výjimečně. Nabývací jednání osoby podřízené → nabývá majitel moci, za závazky však ručí sama osoba podřízená (výjimečně se připouštěla žaloba i proti majiteli moci, tzv. adjektická). POSEL (NUNTIUS) - nejedná sám, pouze tlumočí cizí vůli → je nástrojem, nemusí mít vůbec pr. způsobilost - nelze jej použít tam, kde se vyžaduje osobní přítomnost stran ZÁSTUPCE (přímé zastoupení) - jedná za jinou osobu a jejím jménem - projevuje svou vlastní vůli s tím, že účinky jednání spadají na zastoupeného → mezi zástupcem a zastoupeným existuje pr. vztah vyjádřený plnou mocí * generální: zmocněn ve všech záležitostech * speciální: zmocnění jen v některých záležitostech * pr. základ: smlouva, zákonem dané úřední postavení, statut (u PO) * smlouvu možno nahradit ratihabicí (dodatečným schválením) NÁHRADNÍK (nepřímé zastoupení) - v situaci, kdy osoba nechce, aby se o ní při jednání vůbec vědělo - jedná vlastním jménem a vlastním projevem vůle → z jednání sám nabývá i sebe zavazuje - výsledky jednání pak novým, samostatným jednáním převede na zastupovaného ZASTOUPENÍ ŘP NEUZNÁVALO, možné pouze náhradnictví (princip, že skrze svobodného, nepodřízeného člověka nemůžeme nic nabýt) → kurátoři, poručníci a jednatelé pr. osob vystupovali jako náhradníci → dlouho se nepřipouštěny žaloby přímo proti poručencům či PO → vznik adjektických žalob (podpůrných): actio INSTITORIA - žaloba proti majiteli živnosti ze závazků, které uzavřel správce jeho podniku actio EXERCITORIA - žaloba proti rejdaři ze závazků sjednaných kapitánem lodi actio INSTITORIA a EXERCITORIA byla proti zastupovanému užita podpůrně v případě, že žaloba přímá (proti správci) selhala - zastupovaný odpovídá podpůrně, zástupce ručí pouze přímo - ručení zastoupeného zde bylo neomezené, protože se předpokladálo, že zástupce jedná na základě jakési generální plné moci - nakonec odpovídal podpůrně každý, kdo dal druhému příkaz k uzavření jakékoliv smlouvy - proti kontrahendovi: actio directa - proti příkazci: actio quasi institoria omezeno na závazky, práva nabýval vždy jednající → jen on oprávněn k žalobě (příkazce jen výjimečně)

Neplatnost pr. jednání v ŘP - důvody neplatnosti, druhy

Závažné vady jednání anulují a ty méně závažné dovolují alespoň účinky jednání napadnout → rozlišujeme negotium nullum a negotium revocabile. NEGOTIUM NULLUM - jednání nulitní - způsobuje absolutní neplatnost, a to ex tunc - od tehdy, od samotného počátku - nemá žádné důsledky, protože se na něj hledí tak, jako by k němu nikdy nedošlo Např. jednání uzavřenÉ osobami bez způsobilosti, bez formy, proti zákonu, proti dobrým mravům → neplatná ex iure NEGOTIUM REVOCABILE - jednání naříkatelné má plné právní účinky, ale osobě, které by tyto účinky měly uškodit, jsou poskytovány obranné prostředky (lze podat žalobu, žádat restitutio in integrum) → v takovém případě jsou neplatná ex nunc - od nyní DŮVODEM NEPLATNOSTI pr. jednání bývá: - nezpůsobilost stran k právům nebo právnímu jednání, nedodržení zákonem stanovené formy, nedostatek vůle, fyzické donucení k projevu vůle, závadný obsah jednání - např. contra legem Další KLASIFIKACE NEPLATNOSTI: - ipso iure: neplatnost podle civilního práva, tedy neplatné ze samého práva - ope exceptionis: neplatnost podle praetorského práva, tedy neplatné z moci námitky - stávalo se totiž, že praetorký edikt odpíral platnost jednáním, které civilní právo uznávalo. Tehdy praetor proti žalobě civilně oprávněného povoloval žalovanému námitku - excepci, která žalobu paralyzovala. Soudce tehdy musel vynést osvobozující rozsudek. Žalovaný musel uvést skutečnost, která zakládala námitku v prvním stadiu žalování (in iure), protože jinak dal praetor soudci příkaz k odsouzení podle civilního práva (žalovaný byl odsouzen). Jednání původně platné se může stát DODATEČNĚ NEPLATNÝM: - chybí obecné pravidlo, takže záleží na kazuistické úpravě jednotlivostí - Např. testament je neplatný, ztratí-li testamentátor římské občanství, ale zůstane platný, onemocní-li testamentátor duševní chorobou ČÁSTEČNÁ NEPLATNOST pr. jednání - zbývající část pr. jednání je platná, ale pouze pokud neplatná část neobsahuje nic podstatného - např. je-li neplatná pohledávka, je neplatná i smlouva o úrocích a o právu zástavním KOHO SE TÝKÁ NEPLATNOST pr. jednání: - u pr. jednání negotium nullum se může na jeho neplatnost odvolat každý, kdo na tom má nějaký zájem a ve sporech se k neplatnosti přihlíží z úřední povinnosti Již římské právo znalo případ, kdy platnost určitého jednání mohla popírat jen určitá osoba: * podle moderní nauky neplatnost relativní * jakýsi mezistupeň mezi neplatností a naříkatelností * např. negotium claudians = kulhavé jednání - dvoustranná smlouva uzavřená s nedospělcem je platná pouze pro dospělého, je- li však žalován o plnění, aniž by žalobce (nedospělec) chtěl plnit dobrovolně, namítne účinně nullitu Naříkat jednání může jenom ten, komu hrozí z jednání újma - např. testamentem zkrácený nepominutelný dědic, dále ten, kdo je k jednání psychicky donucen nebo ten, kdo je podveden; neuplatní-li oprávnění odpor, je jednání platné ex tunc, tedy od doby, kdy bylo uzavřeno Jednání PŮVODNĚ NEPLATNÉ se může stát dodatečně platným: 1. Konvalidace = konvalescence: právní jednání neplatí, protože trpí určitou vadou, překážka v běhu času odpadne, autoamticky se dříve neplatné jednání stane platným (šílenec se uzdraví, nedospělec dospěje) 2. ratihabice = dodatečné schválení - např. nedospělec uzavře smlouvu, jejíž předmětem je nemovitost → neplatná pro nedostatek věku; když dosáhne dospělosti, odpadne tato překážka, jelikož se ale jedná o závažné právní jednání, musí to do 1 roku výslovně potvrdit 3. konverze: lidé se snaží uzavřít právní jednání (mancipaci), nepovede se jim to, tak uzavřou jiné (tradice); např. akceptilace - byl-li dluh založen stipulací, nutno jej zrušit opačnou stiuplací ← ta se ovšem nepodaří → půjde o pactum de non petendi

Státní zřízení za republiky: druhy a kompetence státních orgánů

cca 510 p.n.l. - 27 p.n.l. (vyhnání krále Tarquinia Superba, počátek vlády Oktaviána Augusta), vše, co je spojeno s královstvím považováno za tabu, zachován jen náboženský úřad krále (pontificus maximus) a interregen (mezikrál - jeho úkolem je zařizovat volby. Republika byla založena na vyváženém působení 3 státních složek: senát (aristokratický prvek), lidové shromáždění (demokratický prvek), magistratury (monarchistický prvek) LIDOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ - comitia curiata (KURIJNÍ): muži min. 17 let, svéprávní, všechen lid má povinnost se zde scházet, schvaloval pravomoce úředníků na jejich fční období (zákon o impériu - nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc), pouze už formální funkce - comitia centuriata (CENTURIJNÍ): podle majetkové diferenciace, původně to byla shromáždění vojenská, ale z centurie se pak stala jednotka hlasovací a daňová, všichni byli rozdělení do 6 tříd podle velikosti majetku, každé majetkové třídě byl přidělen urč. počet centurií, bez ohledu na početnost a to podle principu, že nejbohatší třídy + třída jezdců (equites) jich měli nejvíce (98, nadpoloviční většinu), zbytek centurií se rozdělil mezi ostatní 4 třídy, celkem bylo 193 centurií. Je tu politická převaha majetných (timokracie), navíc se rozdělovali na centurie starší (seniores) a mladší (juniores) - starších bylo oproti radikálním mladším více -> posilování konzervativního charakteru. Přijímají nové zákony, volí nejvyšší státní úředníky, vyhlašují válku, udělují státní občanství, odvolací instance pro hrdelní zločiny. (comitatus maximus - v podstatě nejvyšší soud, odvolací instance pro hrdelní zločiny, C = odsuzuji = ano, A = nesouhlasíme = ne) - comitia tributa (TRIBUTNÍ): org. podle městských a venkovských okresů, do nich rozděleni podle toho, kde měli bydliště. Okresůbyo 35, z toho 4 byly městské a 31 venkovských, kde žilo nejvíce bohatých - opět tedy mají převahu bohatí. Mají stejné pravomoce jako komicie centurijní, ale v méně důležitých záežitostech, volí nižší úředníky, schvalují zákony - hlavně soukromoprávní, jsou odvolací instancí při soudech o pokutách concilia PLEBIS (tributa): nejmladší shromáždění - organizovali se zde plebejové podle tribuí, volí plebejské úředníky, přijímá zákony, tzv. plebiscita, které se původně týkaly jen plebejů, později nabyly obecnou platnost (Lex hortensia, 287 př. n.l. - zrovnoprávnění procesu) COMITIA CALATA - dřívější kurijní shromáždění, které už má velmi malý vliv, předsedá nejvyšší pontifik - zde se nehlasuje, ale jsou tu potvrzovány adopce, arogace, také se rozhodoval o majetku v případě, že nebyl dědic SENÁT - původně funkce poradní a výkonná - připravoval zasedání komitií a prováděl jejich usnesení za republiky zesílil a měl celkem rozsáhlé pravomoci → správa financí, hospodaření se státním majetkem, zahraničně-politická jednání, otázky náboženství, vliv na římskou armádu, kontrola činnosti komitií a schvalování návrhu zákonů - původně měli senátoři právo vetovat zákon přijatý komitii → 300 lidí může pozměnit vůli všech římských občanů → „blbá nálada" → 339 p.n.l. změna, zákon šel nejdřív do senátu na předběžné schválení, poté do komitia, kde byl definitivně schválen) - členství - doživotní, za království náčelníci jednotlivých rodů, od republiky členové jmenováni králem, pak konzuly, od 4.st.p.n.l. cenzory - z řad bývalých úsěšných magistrátů (od 312 p.n.l. i plebejci), počet původně 300 (pak i 600, 1000), za Augusta omezen na 600 - sám se nemohl sejít, musel být svolán římskými magistráty - v čele princeps senatus - řídí zasedání X nemůže hlasovat - usnesení senátu = senatus consulta (SC) - nemají sílu zákona, senát nemá výkonnou moc X de facto závazná pro úředníky, senát disponoval státními financemi, v případě neposlušnosti úředníka jej zkrátil o náhrady na výkon funkce (ten byl jinak bezplatný, čestný) - důsledně konzervativní orgán, později orgán otrokářské nobility MAGISTRATURY - úřady, (viz. ot. 7.) princip volitelnosti, anuity, bezplatnosti, kolegiality *patricijské - vyšší - konzul, praetor, censor (volí c. centuriata) + diktátor (jmenuje konzul se souhlasem senátu) - nižší - kurulský aedil, kvestor (volí c. tribunata) * plebejské - plebejský aedil, tribun lidu (volí concilia plebis tributa)

Culpa - culpa v širším smyslu, culpa v užším smyslu

culpa v širším slova smyslu = ZAVINĚNÍ DOLUS - ÚMYSL - stav vědomí člověka, který jedná určitým způsobem, ačkoliv ví, jaké škodlivé účinky může jeho jednání mít. Někdy se jako dolozní jednání kvalifikovalo veškeré jednání neslušné a nepoctivé. Za úmysl pachatel odpovídá vždy, nelze tuto odpovědnost vyloučit smluvně. Pachatel si musí být vědom všech podstatných náležitostí deliktu (nemůže se tak například zmocnit cizí věci, kterou pokládá za vlastní) - pojmový znak pro krádež, loupež, urážku na cti, metus, dolus (podvod) culpa v užším slova smyslu - NEDBALOST Stav vědomí člověka, který jedná určitým způsobem a neuvědomuje si škodlivé důsledky, které by mohlo toto jednání mít. Může spočívat v jednání komisivním (konání), ale i omisivním (opomenutí, např. neposkytnutí pomoci). Pro určení toho, co je nedbalé, se užívá abstraktní měřítko pečlivosti a ostražitosti starostlivého hospodáře - v justiniánském právu pojem rozpracován: 1) culpa lata - hrubá nedbalost, téměr úmysl, ale chybí volní prvek (mám pořádného psa, metr dvacet v kohoutku, nedám mu dva dny nažrat, mám ho přivázaného na nitce, půjdu s ním kolem souseda, kterého nenávidím, a pes ho pokouše) 2) culpa in concreto - nedbalost relativní, chová-li se dlužník ke svým vlastním věcem lépe než k cizímu majetku, pak za tuto nedbalost odpovídá 3) culpa levis - nedbalost normální, je potřeba průměrná péče podle obecného měřítka starostlivého hospodáře, aby byl člověk z takovéto nedbalosti osvobozen 4) custodia a) klasické právo: odpovědnost za náhodu (objektivní odpovědnost - není zavinění), ručení za nezaviněné bezpráví, které postihovalo majitele živností (hostinců, lodí, stájí,...) nebo bylo důsledkem některých smluv (commodatum, locatio conductio operis), odpovědnost za náhodu způsobenou vyšší mocí (tsunami, sopka, bouře, občanské nepokoje, vpád nepřátel) - za ní se neodpovídá, odpovídá vlastník zničené věci b) justiniánské právo: custodia zařazena do stupnice zavinění - porušení péče, kterou svým věcem věnuje přepečlivý otec rodiny (diligentissimus pater familias) O tom, který stupeň nedbalosti se zavázanému (pachateli) přičítá, neplatilo žádné pevné pravidlo, rozhodovaly o tom speciální normy, platné pro jednotlivé delikty nebo smlouvy. Pojem nedbalost se používá v souvislosti s bezprávnými činy, smlouvami a vůbec všemi právními vztahy, kdy je někomu uložena jistá opatrnost a péče. DALŠÍ DRUHY CULPY CULPA IN CONTRAHENDO = odpovědnost při sjednávání kontraktu = předsmluvní odpovědnost, odpovědnost za zaviněné nedorozumění, omyl - kontrahenti odpovídají nejen za splnění smlouvy, ale i za škodu, která by druhému vznikla z toho, že vinou partnera nevznikla smlouva platná. Vychází z toho, že již předsmluvní vztah zakládá nějaké závazky - strany mají s jednáním určité náklady atd., tak i toto „vyjednávací období" má určité právní následky. CULPA IN ELIGENDO ET INSPICIENDO = odpovědnost za vhodný výběr osoby pověřené nakládáním se svěřenou (např. mistr může svěřit nějakou práci svým tovaryšům, ale za výsledek odpovídá jen on, odpovídá tedy za to, že vybral špatné pracovníky nebo že je nedostatečně řídil a kontroloval; užívá se např. u locatio-conductio operis) Co se týče DELIKTNÍ OBLIGACE - z ní vyplývala soukromá pokuta, povinnost platit tuto pokutu ale byla vázána na příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a škodlivým výsledkem a na pachatelovo zavinění; zákon původně předpokládal jako zavinění jen zlý úmysl a jen přímé tělesné působení na věc, později byl okruh zavinění rozšířen i na přímé tělesné působení nedbalé (culpa in faciendo a culpa in non faciendo) - culpa in faciendo - nedbalost v konání, v jednání a v oblasti smluvního ručení, později i nedbalost v nejednání - culpa in non faciendo - nedbalé opomenutí

Legisakční proces - legis actiones, charakter a průběh

lege agere = žaluje se slovy zákona - k zahájení sporu je třeba přenést přesně stanovené formule (tzv. legis actio, legisakce), nesmí se odchýlit, praetor jaksi jen dohlíží na přesnost - přísné, primitivní a rychlé Typy legisakce: legis actio sacramento - proces o sázku (vzájemná výzva, kdo prohraje, platí) legis actio iudicis arbitrive postulationem - žádost o dosažení soudce, rozhodce - např. při rozdělení spoluvlastnictví, dědictví, žádná pokuta tu není, tj. ani procesní sázka legis actio per condictionem - výzva žalovanému k dobrovolnému plnění do 30 dnů, nebo aby se dostavil před úředníka (na certu - přesně stanovenou fin. částku) legis actio per manus iniectionem - exekuční žaloba, tzv. legisakce o vložení ruky, vítěz dlužníka odvedl do svého domácího vězení na 60 dní, v průběhu této doby ho 3 předvedl na římské forum, pokud ho nikdo nevyplatil - mohl ho usmrtit, později ne, ale mohl ho prodat nebo zotročit k odpracování legis actio per pignoris capionem - svémocné zabrání věci, vytvoření zástavy od člověka, který nedostál své povinnosti (proti lichvářům třeba).

Actiones adiectitiae qualitatis - noxální ručení, charakter a druhy

noxální ručení = noxae datio = vydání pachatele poškozenému - týká se to svobodných lidí, kteří se ze zákonem stanovených důvodů ocitli v „dočasném otroctví" - zvláštní způsob náhrady škody při spáchání deliktu, který spáchala osoba podřízená moci druhého (tedy persona alieni iuris), nechtěl-li majitel moci (např. otec) hradit škodu, převáděl svého podřízeného (např. syna) do dočasného vlastnictví poškozeného, pachatel žil tedy v cizí rodině ve stejném postavení jako otrok (v postavení „servi loco") - tyto osoby (personae in mancipio - osoby v mancipiu) neměly setrvat v otrockém postavení navždycky, jejich veřejná práva zůstávala zachována, v oblasti soukromoprávní se zcela podřizovaly novému majiteli - nový majitel nemohl s nimi disponovat tak, aby jeho jednání bránilo budoucímu propuštění - osoby v mancipiu si mají jen odpracovat dluh, který svým protiprávním jednáním způsobily a vázanost k novému pánovi končila manumissí (propuštěním z otroctví), mezi propuštěným a bývalým pánem vznikal vztah podobný patronátu - na stejném principu noxálního ručení byla vybudována i vlastníkova odpovědnost za škody způsobené jeho zvířaty, vlastník musel buď nahradit škodu, nebo vydat zvíře poškozenému ADJEKTICKÉ ŽALOBY (actiones adiecticiae qualitatis) - přestavují výjimku z pravidla, že obligace nemůže zásadně účinkovat proti osobám třetím - snaží se vyrovnat s neúnosným postulátem, že otrok nemá právní subjektivitu (vyžadují si to ekonomické potřeby rozvíjejícího se římského státu) - adjektické žaloby vznikají z kontraktů osob podřízených, kterým otec rodiny nebo pán oddělil do faktické správy pekulium - dle civilního práva byly tyto kontrakty nežalovatelné, anebo nevykonatelné, přesto pater familias mohl z těchto kontraktů nabývat - tuto nerovnost řešil praetor v ediktu tak, že otce či majitele otroka volal k odpovědnosti, ne však neomezené, ale limitované hodnotou pekulia, které synovi nebo otrokovi bylo svěřeno - v intenci uváděl sice osobu závislou, ale příkaz ke kondemnaci byl vztažen na pána - odpovědnost za nedeliktní jednání svých podřízených (synů, otroků) má i pater familias, ale jen do výše jejich peculia TYPY ADJEKTICKÝCH ŽALOB - ACTIO DE PECULIO - PF ručí za závazky do výše peculia osoby podřízené (syna, otroka); pán otroka měl právo srážet si své vlastní pohledávky k otrokovi plným obnosem, stejně jako pohledávky otroka k pánovi objem pekulia zvětšovaly ACTIO DE IN REM VERSO - pokud syn, resp. otrok získal svým právním jednáním majetkový prospěch, který přešel přímo do majetku otce rodiny či pána, anebo otci či pánovi zjednal výhodu, že ušetřil na jinak nezbytně nutných výdajích, mohla se uplatnit tato žaloba proti nositeli moci; nositel moci odpovídal do výše hodnoty tohoto prospěchu ACTIO TRIBUTORIA - použitelná v případě, kdy synovo či otrokovo pekulium bylo určeno k provozu živnosti nebo obchodu; v této situaci si vlastník podřízené osoby nesměl své pohledávky odečítat v nezkrácené výši, ale měl právo pouze na uspokojení poměrné, určené konkurencí ostatních věřitelů pekulia; byl-li při poměrném rozdělování některý z pekuliárních věřitelů zkrácen, příslušela mu tato žaloba na vyrovnání rozdílu ACTIO QUOD IUSSU - použitelná v případě, kdy podřízená osoba jednala na výslovný příkaz svého pána ← ten ručil neomezeně, musel nahradit veškerou škodu ACTIO INSTITORIA - žaloba proti majiteli živnosti ze závazků, které uzavřel správce jeho podniku ACTIO EXERCITORIA - žaloba proti rejdaři ze závazků sjednaných kapitánem lodi ACTIO INSTITORIA a EXERCITORIA - majitel ručí za své zmocněnce (otrok, svobodný člověk) neomezeně, předpokládalo se totiž, že zástupce jedná na základě jakési plné moci; vyžadovalo se jen, aby zmocněnec nepřekročil meze a aby druhé straně bylo jasné, že jedná se zmocněncem - nakonec odpovídal podpůrně každý, kdo dal druhému příkaz k uzavření jakékoli smlouvy: - žaloba proti kontrahentovi: actio directa - žaloba proti příkazci: actio quasi institoria

Magistratury - oprávnění magistrátů, druhy

Úředníkem mohl být jen římský občan, který dosáhl určitého věku, veřejně uznáván, duševně i tělesně zdráv. Princip volitelnosti: úřady byly volené Princip annuity: vykonávání úřadu dočasně omezeno, zpravidla na 1 rok Princip kolegiality: voleni min. 2 úředníci do stejného úřadu, realizovat bylo možné jen to, na čem se dohodli všichni, vzájemné právo intercesse (ius intercessionis), tj. právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým nevyslovili všichni členové kolegia souhlas Princip bezplatnosti: výkon je bezplatný, pokládáno za poctu (tím pádem si to ale mohli dovolit jen ti majetní) 1. vyšší: právo imperia, volí je comitia centuriata - konsul, censor, praetor, diktátor 2. nižší: právo potestas (nižší nařizovací pravomoc) - volí je comitia tributa - kvestor, kurulský aedil VYŠŠÍ MAGISTRATURY =========================== 2 KONSULOVÉ - stojí v čele římského státu, nejvyšší správci, nejvyšší velitelé vojska, přísluší jim imperium, často meškali mimo město, bylo proto nutné za ně v nepřítomnosti hledat náhradu -> vzniká úřad praetora - nejdříve jen patricijové, po bojích r. 367 byl přijat zákon Liciniův a Sextiův (lex Licinia Sextia) - jedním z konzulů má být plebej, k tomu zřízen nový úřad praetora PRAETOR I jemu příslušelo imperium (lex curiata de imperio), užíval jej ale pouze v omezeném rozsahu, aby zajistil řádnou správu města, zejména veřejné a soukromé soudnictví a aplikaci práva vůbec. Organizoval soudní řízení, zkráceně lze říci, že působil ve sféře jurisdikce. Podřízen intercessi konzulů (proto se mu říkalo collega minor) a mohl opustit město max. na 10 dní. Zpočátku byl jeden, ale narůstaly úkoly, r. 242 byl zřázen praetor druhý, kt. měl na starosti hl. spory s cizinci - praetor peregrinus, první byl nazýván praetor urbanus (spory římských občanů). - Další praetoři byli zřizováni za účelem správy kolonií (PRAESIDES), nakonec se této role ujímali bývalí konzulové a býv. praetoři (prokonsulové a propraetoři)). S dalším rozšířováním se jejich počet rozmnožil na 16, tvořili kolegium, byli si rovni, podléhali vzájemným intercessím, každý ale měl svůj obor působnosti. DIKTÁTOR Jmenován jedním z konzulů za politicky či vojensky napjatých situací - mimořádná magistratura. Na návrh úředníka sdělí senát Senatus consultum ultimum (poslední snesení senátu) - tj. sejdou se až se vyřeší problém. Úkolem je zjednat pořádek, poté magistratura zanikala, nebo po uplynutí 6 měsíců. Musel si zvolit velitele jezdců (magister equitum), svého zástupce. Až na velitele jezdců ho nic neomezovalo, všichni úředníci mu byli podřízeni, suspendováno bylo i provokační právo římských občanů. CENSOŘI Vrchol politické kariéry, od 3. st.př.n.l. tento titul většinou získávají bývalí konsulové. Vedou seznamy osob, majetku, nemovitostí, senátorůů (senátní album), občany řadí do tříd - centurií, audit financí, řídili těžbu v dolech, dohlíží na dobré mravy Římanů a mohou je trestat = censorská důtka = nota censoria. Voleni ve dvojici, když jeden odstoupí, druhý musí taky. Fční období 18 měsíců, ale voleni jen 1x za 5 let. NIŽŠÍ MAGISTRATURY ======================== KURULSKÝ AEDIL 2, spolu s 2 plebejskými aedily tvoří kolegium, kt. vykonávalo policejní dohled, pořádek na ulicích a tržištích, měli soudní pravomoc v tržních záležitostech (kupní smlouva, otroci, dobytek - neměli univerzální jurisdikci v trhové smlouvě. Volí je tributní shromáždění (plebejské pak concilia plebis) QUESTOR V době královské stíhají hrdelní zločiny, od 5. stol. BC dva kvestoři spravují státní pokladnu (aerarium), objevili se i dva kvestoři vojenští, kteří provázeli konzuly do války, vedli polní pokladnu a rozprodávali kořist. PLEBEJSKÉ MAGISTRATURY ============================= - PLEBEJSKÝ AEDIL: správci plebejských chrámů a pokladů, spolu s kurulskými aedily vykonávají policejní dohled - PLEBEJŠTÍ TRIBUNOVÉ: nejdůležitější plebejská magistratura, původně 4, nakonec 10, jejich povinností bylo chránit zájmy plebejů proti patricijům. - ius auxilii - právo pomáhat postiženým) - ius intercessionis - právo vetovat veškerá opatření patriciů, která by škodila plebejům - ius coercendi - právo trestat každého, kdo by neposlechl příkaz tribuna - svolávají plebeje do lidových shromáždění, později i právo svolávat senát - po uznání plebiscit na roveň zákonů se stávají rogátory (navrhovateli) četných norem ____________________________ APPARITORES - pomocné úřednické síly (písaři, hlasatelé...) - dostávají plat, fce rozhodně neznamenala poctu

Cognitio extra ordinem - vznik, char. rysy

Řízení mimořádné, řízení kogniční (není to ale zcela šťastný překlad, neboť samotné slovo „cognitio" znamená řízení, tudíž by doslovný překlad zněl „řízení řízení"). Již za dob formulového procesu zesílila úloha magistráta (in iure) na úkor soudce (fáze apud iudicem) vzniká v posledních desetiletích 1.stol.p.n.l. - římské císařství - Augustus dostal r. 30 p.n.l. zvláštní oprávnění → mohl rozhodovat o odvoláních od všech soudů, zejm. od soudů provinčních - přesvědčení, že soud císaře je nejvyšším ve státě a lze se k němu odvolat; strana se před zahájením procesu obracela na císaře osobně podanou žádostí o dobrozdání ve sporné otázce (reskript, odpověď císaře, byl závazný) - císařská extraordinario cognitio a řádný proces formulový existovaly vedle sebe jako dvě možné formy soudního řízení skoro celá tři staletí → reforma DIOKLECIÁN: kogniční řízení jako jediná forma soudu v říši - na přelomu 3./4.stol. n.l., celý spor se vedl před jediným úředníkem, naprostá diskontinuita vůči předchozímu vývoji → COGNITIO EXTRA ORDINEM Diskontinuita vůči předchozímu vývoji - odpadá druhá fáze, placené soudnictví, existuje odvolání... - neexistují dvě fáze, vše v rukou jednoho člověka (placeného odvolatelného soudního úředníka), - objevuje se vůbec poprvé odvolání = apelatio, vyšší stupeň může vrátit rozsudek zpět nebo vynést nový (1. instance - správce provincie, 2. instance - sám císař), od r. 200 se poslední instancí stává praefectus praetorio (vážení Papinianus) - za řízení se platí - za veškeré procesní úkony (2,5 % z hodnoty předmětu sporu) - vše probíhá písemně (při vynesení kontumačního rozsudku potřeba 4x obeslat žalovaného) - už není třeba dodržovat princip pekuniární kondemnace - rozsudky mohou znít na vrácení věci, opravu věci, konání činnosti - exekuce není v rukou vítěze sporu - existují soudní exekutoři - jednolitý pro řízení civilní i trestní - litiskontestace se přenáší na okamžik, kdy strany před soudem končí svá podání - předvolání na soud písemně doručováno, vše písemné - pluspetice už nevede ke ztrátě procesu, žalovaný je odsuzován na příslušné minus, nadto mu žalobce musí hradit zvýšené soudní výlohy - císařský proces byl převzat i středověkým městským právem, katolická církev ho používá do r. 1917

Digesta - charatker a obsah, význam

„Digesta seu Pandectae" = Dílo (nebo Sbírka) vše obsahující lat. digere = pořádat, srovnávat, upravit - u starých právníků oblíbený název pro odborné spisy lat. seu = neboli, čili řec. pan dechesthai = vše obsahující HISTORIE - vytvořena kodifikační komisí - v čele Tribonianus + 16 spolupracovníků, přes obrovské množství materiálu trvalo vytvoření sbírky pouhé tři roky (530 - 533 n.l.) krátká a bouřlivá doba (532 povstání Níká) - vzbuzuje pochybnosti a vznikly různé teorie o vzniku. - Bluhmeho teorie - německý romanista Friedrich Bluhme přišel na to, že kompilační komise byla rozdělena na 3 subkomise, které pracovaly odděleně, a každá čerpala jen z děl určitých autorů → dělení díla: - 1. sk. „masa Sabinova" - komentáře Paula a Ulpiána k Sabinovu dílu o právu civilním - 2. sk. „masa ediktální" - komentáře k ediktům z pera klasiků 2. a 3. století - 3. sk. „masa Papinianova" - jádrem „Responsa" a „Quaestiones" Papiniana, Paula a Ulpiana - 4. sk - „masa dodatková" - ze spisů různých autorů - práce na sbírce se účastnil i sám Justinián, který autoritativně řešil sporné otázky a vydával různé směrnice → padesát konstitucí - sebrány do nedochovaných Quinquaginta decisiones (Padesátero rozhodnutí) - vydávány srpen 530 - říjen 533 - konstituce Deo auctore (S vedením božím) - komise měla vypisovat jen z autorů doby císařské, kteří měli ius respondendi (císařskou autorizaci, přitom kodifikátoři neměli být vázáni „citačním zákonem" z 426) - nedodržovalo se, používaly se i spisy republikánských právníků nebo Gaia, který autorizaci neměl, ale byl autorizován dodatečně na základě citačního zákona; touto konstitucé také kodifikační komise započala práci - 15. prosince 530 - celá Digesta publikována - 16. prosince 533 - úryvky z klasických právníků nebyly vypisovány v původním znění, ale byly modernizovány k potřebám 6. století - škrtalo se, vpisovalo, zjednodušovala se latina - interpolace (změny) textů ale nebyly tak časté, k řadě změn v dílech klasických právníků došlo už dříve v době poklasické FORMÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ LÁTKY - komise dodržovala z Ulpiánova komentáře k ediktu - na příslušných místech bylo do masy honorárního práva zapracováno i ius civile - poslední knihy, kde je právo trestní, správní aj. je dodržován systém podle Kodexu z roku 529 a podle Ulpiánových knih O úřadu prokonsula (De officio proconsulis) - tradiční úprava - sbírka se skládá z 50 knih (z dnešního hlediska spíše rozsáhlých kapitol), knihy se člení na tituly, z nichž má rubriku (nadpis; udává obsah), tituly se člení na fragmenty (kratší či delší úryvek ze spisů klasických právníků) - na začátku každého fragmentu jméno autora a spisu, ze kterého čerpá (inscriptio) → velký význam, možno poznávat tvorbu jednotlivých autorů - citace Digest - D + čísla - 1. označuje knihu, 2. titul, 3. fragmenty, někdy i 4. označující paragraf fragmentu (zavedeny až v moderních edicích u dlouhých fragmentů) OBSAHOVÁ STRÁNKA - obsahuje převážně právo soukromé (hl. majetkové a rodinné) - veřejné právo jen málo (např. trestní právo pouze dvě knihy nazývané libri terribiles - Knihy strašné) - trestní i např. správní právo klasiky opomíjeno, podle nich součást politiky a státu, rozvíjí se až v době poklasické největší část díla pochází z děl právníků poklasické doby úvodní právně teoretická a filosofická pasáž velmi strohá (pouze první 4 tituly)- římská jurisprudence zaměřena hlavně prakticky, měli neradi teoretizování a obecné definice - do prvních 4 titulů zařazen úryvek z Pomponiova spisku Příručka o jedné knize (Liber singularis enchiridii) - dějiny římského státního zřízení, prameny práva, posloupnost slavných právníků