NRT 3-8
Vojenský typ oligarchie
(Vojenské vlády představují elity, které se dostaly k moci většinou prostřednictvím vojenských převratů. V řadě takových zemí, jako např. Dahome, dnešní Benin, Nigérie, Burkino Fasa, Sudan, Sierra Leone, Konžská republika, Pakistan, a řada dalších, si jejich vojenští představitelé musí vytvářet svou vlastní legitimitu a hledat zdůvodnění převzetí moci a nastolení autoritářské vlády) Autor sám však poznamenává, že v řadě zemí je možné se setkat ještě s dalším třetím typem, zvláštní symbiozou obou výše uvedených typů. V souvislosti s tímto členěním vznikají zajímavé problémy, jako např. s charakteristikou režimu Mengistu Haile Mariama v Etiopii, který se vždy jednoznačně řadil mezi vojenské typy oligarchie. Nicméně koncem roku 1986 došlo v Etiopii k tzv. předání vojenské moci civilní etiopské vládě, které proběhlo cestou demilitarizace existující vlády. Druhý den přišli do vlády dřívější generálové a majoři v civilních oblecích.
Autoritářský typ
(podobně termín Judina ústavně autoritářský politický systém - jednalo se o systémy, kdy nebyly odmítnuty všechny principy liberálního politického systému, ale jejich použití bylo ohraničené. Do této kategorie byly zahrnuty takové země jako Filipíny, Indonésie, řada zemí tropické Afriky) Ironií osudu pak všechny ostatní autoritářské systémy, kde byla u moci tzv. revoluční demokracie, dostávaly nálepku revolučních režimů a vznikaly hypotézy, kdy se tyto země zapojí do bloku socialistických zemí.
Totalitní typ
(sovětský badatel J.Judin používal např. termínu vojensko-diktátorský - politický pluralismus je v podstatě likvidován a jestliže existují nějaké politické organizace, pak jsou zbaveny veškeré samostatnosti, zpravidla se jedná o vysoce centralizovaný politický systém, ve kterých se pro zabezpečení vládnoucí moci používají násilné metody (Zair, Malawi, Uganda, Rovníková Guinea)
Civilní typ oligarchie
(v podstatě se jedná o autoritářské politické systémy, v jejichž čele stojí politické osobnosti často spjaté s obdobím boje za nezávislost, které se odvolávají na již dávno ztracený lesk své neautoritářské minulosti - ať již to jsou národně osvobnozenecká hnutí, politické strany, volby, atd. Např. Kwame Nkrumah v Ghaně, Sekou Touré v Guineji, Julius Nyerere v Tanzánii, atd.
Linz a autoritatismus (3/3) - co autoritatismus kontroluje
- podvazuje parlamentní život - zakazuje politické strany, ale nedokáže vytvořit masovou politickou stranu - zakazuje odbory, ale toleruje jejich činnost - kontroluje univerzity a kulturní život, ale nevyžaduje od všech činitelů synchronizující ideologickou činnost (rozdíl mezi katedrami) - mimo sféru zůstávají některé nesynchronické subkultury, církev, - vytváří se prostor pro vznik opozice.
Linz - 4 personální typy nedemokratických režimů
1. Moderní sultanismus 2. Oligarchická demokracie 3. Kaudilismus - vláda vojenských velitelů 4. Caciquismo - vláda místních politických bosů
6 rysů totalitářských režimů (Friedrich, Brzezinski 1956)
1. Oficiální ideologie, která pohlcuje veškeré aspekty lidského života 2. Jedna masová strana založená na určité ideologii 3. Vládní monopol ozbrojených sil a policie 4. Vládní monopol masmedií 5. Systém policejního teroru 6. Centrálně řízená ekonomika.
J. J. Linz - 3 základní kategorie
1. Pretotalitní režimy 2. Totalitní režimy 3. Postotatlitní režimy
3 základní typy totalitarismu Friedricha
1. Teroristické totalitní režimy 2. Byrokratické totalitní režimy 3. Teokratické totalitní režimy
5 základních prvků totalitarismu dle R. Arona (1)
1. Totalitarismus se realizuje v režimu, který poskytuje jedné straně monopol na pravdu
Jackson a Rosberg (1982): 4 typy personální vlády
1. Vizionářské typy (ideologie, africký socialismus) 2. Královské typy - patron-klientský typ, manipulace spíše jak ideologie, s dalšími oligarchy 3. Autokratické typy - nedělí se o moc s jinými oligarchy, absolutní monarchie 4. Tyranické typy - jako Linzův sultanismus, systémy založené na strachu a odměňování jeho spolupracovníků, kteří jsou osobně závislí na vůdci.
Rozdíly mezi autoritářskými a totalitárními systémy (3 rozdíly)
1. na stupni politického pluralismu v kontinuu od omezeného pluralismu k monismu 2. na stupni reálné politické participace lidí v kontinuu od depolitizace k mobilizaci 3. na stupni ideologizace v kontinuu od přítomnosti mentálních paradigmat k centrálnímu postavení ideologie.
Kritéria dle nositele moci
1.1. Politické strany (Tucker, Huntington, Sartori, Brooker a další) Jednostranické (revoluční, vylučující, usazené, polosoutěživé) Vícestranické s hegemonistickou stranou Vícestranické s ultradominantní stranou první a druhé generace 1.2.Vojenské režimy (Finer, Perlmutter, Decalo, Nordlinger, Huntington) Vládnoucí režim (personalistický, stranický) Poručnický režim Moderátorský režim 1.3. Personalistické režimy (Chehabi, Linz, Jacskon - Rosberg, Brooker) autokratické režimy, charismatické, dynastické, sultánské
5 základních prvků totalitarismu dle R. Arona (2)
2. Monopolní strana je vedena a vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která se stává oficiální státní pravdou
5 základních prvků totalitarismu dle R. Arona (3)
3. K šíření této oficiální pravdy, ideologie, stát využívá monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. Tyto režimy absolutně ovládají hromadné sdělovací prostředky
5 základních prvků totalitarismu dle R. Arona (4)
4. Ekonomické a profesní aktivity jsou podřízeny státu a stávají se součástí státu samého. Většina těchto ekonomických aktivit je ovlivněna ideologií.
5 základních prvků totalitarismu dle R. Arona (5)
5. Z výše uvedených důvodů všechny chyby, kterých se dopustí jak v oblasti politické či ekonomické se stávají chybami ideologickými a musí být stíhány policejním a ideologickým terorem.
Marxistický přístup
Bez zajímavosti nebyl ani marxistický přístup k dané problematice. Sovětská marxistická věda přistupovala k členění nedemokratických politických režimů, které ironicky spojovala s potlačováním lidských práv a svobod, převážně na základě sociálně třídního kritéria. Hovořila o tzv. proburžoazních politických systémech, které dále členila na dva základní typy: 1. totalitní 2. autoritářský
Robert Dahl
Bez zajímavosti není ani klasifikace Roberta Dahla, který rozeznává čtyři základní typy nedemokratických režimů: 1.režimy s dominantní stranou 2.nedemokratické režimy s více stranami 3.nedemokratické režimy s omezenou svobodou projevu 4.nedemokratické režimy s úplnou kontrolou organizací, projevu a sdělovacích prostředků.
Názory afrických vůdců na autoritatismus
Bez zajímavosti není ani názor některých afrických vůdců, že autoritářská vláda není pouze faktem politického života, ale přímo jeho objektivní nutností. Podle jejich názorů velký počet obyvatel, tradiční zvyky, tradiční hierarchický systém vládnutí, umělé hranice mezi jednotlivými státy, neustálé zahraniční vměšování - to vše podle nich vyžaduje autoritářské formy vlády. Je zajímavé, že s podobnou argumentací se můžeme setkat již u starověkých autorů, když hodnotili východní despocie, např. Perskou říši.
5. Byrokraticko-vojenský autoritářský režim
Byrokraticko-vojenský autoritářský režim J. Linze, který patří k nejrozšířenějším typům nedemokratických režimů, je modelem, který je použitelný i pro africké nedemokratické státy. Jeho hlavní charakteristikou je dominantní postavení vojenských nebo byrokratických elit v mocenské koalici, do které přibírají (nebo z ní vylučují) další skupiny. Podle J. Linze tyto elity nedisponují vlastní ideologií a obvykle ji ani nevytváří, snaží se vládnout pragmaticky uvnitř hranice své mentality a nevytváří ani nedovolují jedné masové politické straně hrát dominantní úlohu. V řadě případů tyto režimy vládnou bez přítomnosti politických stran, ale mnohem častější je „vytvoření oficiální vládou sponzorované jediné politické strany, která, místo aby usilovala o kontrolovanou mobilizaci obyvatelstva, směřuje ke snížení participace obyvatel v politickém životě..." (Linz 2000:184) J. Linz v souvislosti s touto kategorií uvádí i další podskupiny. V případech, že armáda vystupuje jako hlavní podporovatel tohoto režimu a někteří její důstojníci hrají důležitou roli v mocenském aparátu, autor hovoří o vojenské diktatuře. V řadě případů hrají důležitou roli i tradiční instituce jako monarchie, méně církev, předmoderní sociální struktury jako vlastníci půdy, aristokracie nebo buržoazie, nicméně J. Linz se domnívá, že by nebylo správné označovat tyto systémy jako tradiční a používá E, Shillsův termín tradiční oligarchie. Pod tuto kategorii spadá i Shillsův typ tzv. poručnických demokracií a modernizujících oligarchií.
Amos Perlmutter
Další zajímavou klasifikaci přináší Amos Perlmutter, který navrhl pět základních modelů: bolševický komunistický model (SSSR) nacistický model (Hitlerova Třetí říše) fašistický model (Itálie) korporatistický (Španělsko, Portugalsko, řada zemí LA) praetoriánský (Irák, Brazílie, Argentina, Egypt, Etiopie, Kongo)
Jackson a Rosberg (1982)
Dalším zajímavým pokusem o typologii personální vlády se můžeme setkat u Jacksona a Rosberg (1982) v jejich práci Personal Rule in Black Africa. Oba autoři se zabývali personálními typy vlády v zemích, kde neexistovaly jiné efektivní politické instituce, kde personální moc je odvozena od různých vztahů s jeho podporovateli, klienty, sociálními skupinami, vojenskými organizacemi atd. Autoři navrhli čtyři základní kategorie personální vlády
Friedrich - Byrokratické totalitní režimy
Do této kategorie zařazuje Linzovy posttotalitní režimy, teror již není prvoplánovitý, vládnoucí byrokracie je buď totožná se stranickou strukturou nebo pracuje pod přímou stranickou kontrolou, primát ideologie.
Friedrich - Teroristické totalitní režimy
Do této kategorie řadí Sovětský svaz za Lenina a Stalina, Mao Ce-tungovu Čínu, Severní Koreu, Pol Potovu Kambodžu, Hodžovu Albánii, německou Třetí říši, španělské období 1937-1938, Ceauseskovo Rumunsko. V těchto režimech teror zaujímá přední místo při ovládání celé společnosti.
Autoritatismus - Autoři
Druhý směr výzkumu nedemokratických režimů usiluje vymezit v této kategorii vnitřní typy a jim přidružit odpovídající politické režimy nebo systémy. Tento druhý směr je v 70.-90.letech v politické vědě silně preferován a řada významných politologů, jako např. Giovani Sartori, Robert Dahl, Amos Perlmutter, španělský politolog Juan Linz, francouzští politologové Jean Blondel přispěli svými výzkumy k propracování a prohloubení tohoto směru. Mezi klasické práce tohoto směru patří zejména publikace Amose Perlmuttera "Modern Authoritarianism" z roku 1981 či Linzovy práce věnované španělskému politickému systému, ve kterých řeší teoretické otázky autoritářských a totalitních režimů.
3. Sultanistické režimy
Dále se oba výše uvedení autoři terminologicky ztotožňují v tzv. sultanistických režimech. Zatímco W. Merkel je zařazuje do struktury autoritářských režimů, J. Linz pro ně vytváří zvláštní kategorii. Sultanistické režimy podle J. Linze vychází „z osobní vlády založené na loajalitě, která nevychází z tradice, ani z jeho ztělesnění s ideologií, ani z jeho unikátní osobní mise, ani díky jeho charismatické úlohy, ale na základě smíšených obav a odměn jeho spolupracovníků. Vládce používá svou moc bez omezení na základě vlastního rozhodnutí, která je nezatížená pravidly nebo doporučeními ideologie nebo názorového systému." (Linz 2000:151). V mnoha momentech je organizace moci podobná tradičnímu patrimonialismu, jak jej popisuje Weber. Ale nedostatek omezení, která vychází z tradice a z pokračující tradiční legitimity, odlišuje tento režim od všech historických typů patrimoniální vlády. Mezi sultanistické režimy J. Linz zařazuje např. Haiti za vlády Duvaliera, Dominikánskou republiku za Trujila, Filipíny za Marcose, Irán za vlády dynastie Pahláví, Batistův režim na Kubě a Somozův režim v Nikaragui.(Chehabi - Linz 1998)
G. Sartori a autoritatismus
G. Sartori definuje autoritářství v souvislosti s politickými systémy jako politický režim, který ponechává minimální prostor svobodě.
Arendt - příčiny vzniku totalitarismu
H. Arendtová poukazovala na ekonomické, sociální a politické příčiny vzniku totalitářského systému v Německu, díky kterým se nacisté dostali na počátku 30.let k politické moci. V případě Sovětského svazu však kořeny vzniku totalitářského systému spojovala s vytvořením jednostranické diktatury, které se podařilo eliminací vyšších a středních tříd získat sociální masu obyvatelstva. V obou případech pak H. Arendtová zdůrazňovala úlohu tajné politické policie a úlohu osobnosti, A. Hitlera a V. I. Stalina. Totalitářské systémy jsou tak úzce spojené s osobností vůdce a neomylnosti jeho a ideologie, že jakýkoli pokus o jejich odstranění může vést automaticky k likvidaci totalitního systému.
Hannah Arendt - rozdíl mezi nacistickým Německem a stalinistickým SSSR
H. Arendtová příliš nerozlišovala mezi nacistickým Německem a stalinistickým Sovětským svazem, když argumentovala, že neexistují příliš velké rozdíly mezi oběma typy totalitářských systémů. Domnívala se, že je zcela jedno, jestli je politický systém budován na základě příslušnosti k rase nebo sociální třídě.
Arendtová - role ideologie v totalitarismu
H. Arendtová sice na jedné straně nepřiznávala příliš velký význam ideologickým rozdílům mezi jednotlivými totalitářskými režimy, na druhé straně však ideologie podle jejího názoru hrála důležitou roli v totalitářských systémech. Snaha totalitářské ideologie přeměnit kompletně lidskou podstatu vedla k prosazení vlivu ideologie do všech oblastí života jednotlivce.
Arendt - hlavní cíl totalitarismu
Hlavním cílem totalitarismu je totální ovládnutí každého jednotlivce a všech sfér jeho života, veřejného i soukromého. Totalitarismus je navíc expanzivní, usiluje o dominanci veškerého obyvatelstva na celé zemi. Získání totalitní moci v jedné zemi je proto odrazovým můstkem pro další globální expanzi.
5 typů pracovní klasifikace dle Fialy
I. Diktatura (Pinochet) II. Totalitní režimy (Německo, SSSR, Čína za Maa) III. Tradiční režimy (Franco, Salazar) IV. Autoritářské režimy (JAR, Itálie) V. Neo-autoritářské režimy (Angola 1974-1977, Etiopie 1974-1976)
1. Organicko-etatistické autoritářské režimy
Jak ukazují výše uvedené typologie, oba autoři operují s termínem organicko-etatistické autoritářské režimy. Tento nedemokratický režim, který vychází především z kontrolované participace a mobilizace společnosti prostřednictvím tzv. organických struktur společnosti (korporativismus) spíše jak politickými stranami, v africkém prostředí nenalezneme, nicméně jsou zastoupeny v latinskoamerickém prostoru. J. Linz i W. Merkel do tohoto typu zařazují Salazarovo a Caetanovo Portugalsko (1926-1974), Dollfussovo a Schusniggovo Rakousko (1934-1938), částečně Frankovo Španělsko a Mussoliniho Itálii. Nicméně kromě těchto všeobecně známých a často citovaných případů sem mohou být podle našeho názoru zařazeny i některé latinskoamerické země (Peru, Venezuela, Mexico a řada dalších.) (Linz 2000:215). Přestože se všechny tyto organicko-etatistické země ideologicky hlásily ke korporativismu a etatistické demokracii, nikdy neodmítly existenci jedné vládnoucí strany, která často byla výsledkem sloučení různorodých nedemokratických organizací nebo vznikla shora. Na rozdíl od Evropy, kde se tyto politické strany obvykle vyznačovaly slabou organizací, v Latinské Americe se velmi často staly důležitými institucemi, které byly schopné projít transformací v procesu demokratizace. (Linz 2000:217)
Termín totalitarsmus v nacistickém Německu
Je zajímavé, že v nacistickém Německu se tento termín nikdy příliš nezažil. Zřejmě jako první tento termín ve spojení totalitní (všezahrnující) válka použil německý generál Luddendorf. Po převzetí moci v roce 1933 ho krátce používal i Adolf Hitler, ale později ho zcela nahradil termínem autoritářský. O širší prosazení tohoto termínu se neúspěšně pokoušeli Joseph Goebbels a Carl Schmitt.
Manželé Jacksonovi (2 typy v rámci autoritářských režimů)
Jeden z posledních pokusů o klasifikaci současných politických režimů můžeme nalézt v publikaci manželů Jacksonových, kteří ve své monografii "Současná vláda a politika. Demokracie a autoritářství" rozlišují v rámci autoritářských (tento termín již používají jako obecný termín pro nedemokratické režimy) jen dva typy: 1. Diktatura 2. Totalitarismus
Linz - Postotalitní režimy
Jedná se o totalitní režimy, kdy došlo k odstranění personální diktatury a její nahrazení totalitní stranou. J. Linz uvádí Sovětský svaz po smrti Stalina, či Maa v Číně. K moci se dostávají nomenklaturní kádry.
Linz - Pretotalitní režimy
Jedná se o totalitní režimy, které směřují k personální diktatuře. Sovětský svaz před rokem 1929, v Německu období 1933-1938, zřejmě by se sem dalo zařadit období v Československu v letech 1950-1953.
Typologie Juana José Linze a Brzezinského (3 základní podmínky)
Juan Linz vyšel při své definici totalitních režimů z C: J. Fridricha a Z. Brzezinského. V roce 1973 pak definoval tři základní podmínky totalitních režimů: 1. Existence jediného centra moci 2. Život společnosti zcela ovládá a řídí výlučná, samostatná ideologie, která má ambici všeobjasňující teorie a díky ní odvozují vládnoucí skupiny svůj mandát vládnout. 3. Ve společnosti probíhá masivní politická mobilizace
Druhá generace autorů a L. Shapiro
K druhé generaci autorů hlásících se k podobnému pojetí nedemokratických systémů jako jedné kategorii patří Leonard Schapiro, jehož práce Totalitarianism. Key Concept in Political Science, vyšla v roce 1972. Práce L. Schapira je zajímavým pokusem skloubit dohromady přístup H. Arendtové a C. Friedricha se Z. Brzezinskim. Podle L. Schapira má totalitarismus pět základních kontur (contours): úloha vůdce, podřízení právního systému, kontrola prostřednictvím soukromé mravnosti, pokračující mobilizace a legitimita založená na masové podpoře, a tři základní nástroje moci nebo pilíře: ideologie, vláda jedné strany a státní administrativní mašinérie (policie, byrokracie). Na rozdíl od svých předchůdců, L. Schapiro
Typologie Wolfganga Merkela (4/9)
K nejpropracovanějším typologiím nedemokratických režimů patří na sklonku 20. století návrh Wolfganga Merkela (1999), který je navrhl dělit na · komunistické autoritářské režimy, · fašistické autoritářské režimy, · vojenské režimy, · organicko-etatistické autoritářské režimy,
Vymezení postavení totalitarismu - Giovanni Sartori
K podobné konstrukci se přiklonil i Giovanni Sartori, který navrhl označovat režimy usilujícími přiblížit se k ideálnímu totalitarismu jako totalitní. Totalitarismus se jako ideální model nedemokracie stává protipólem demokracie
Merkel - 3 základní typy totalitářských režimů
Komunistické, fašistické a Teokratické
Kořeny personalistické vlády (Weber)
Kořeny vědeckých výzkumů základních typů legitimní vlády můžeme najít již na počátku 20.století u Maxe Webera. I když jeho základní typologie, která obsahuje tradiční, charismatický a právně-racionalistický typ nikde nezmiňuje personální charakter této vlády, personální aspekt jasně prolíná jeho typologií. Weberova klasifikace se pak stala základem pro úvahy o personální vládě nejen v Evropě, ale později i v rozvojovém světě. Weberovým největším přínosem je vysvětlení rozdílů mezi prvními dvěma personálními typy legitimní vlády a nepersonálním právně-racionalistickým typem vládnutí. U prvního tradičního typu M. Weber zmínil ještě základní subtyp, tzv. patrimoniální typ, který byl v moderní době ještě rozdělen na neopatrimoniální (moderní adaptace) a personální vládu, která podle J. Linze může vyústit v tzv. sultanismus.
4. Mobilizační autoritářské režimy
Mobilizační autoritářské režimy v postdemokratických zemích se podle J. Linze týkají především zemí, které zaznamenaly určitý demokratický vývoj, během kterého politické elity nebyly schopny řešit ekonomické a sociální konflikty. Hluboké krize demokracie zejména v meziválečném období využily nově zformované mobilizační, obvykle fašistické politické strany, které byly „méně pluralistické, více ideologické a více spojené s účastí všech obyvatel než byrokratické-vojenské nebo organicko-etatistické režimy se slabým jednostranickým systémem. Podle Linze „byly dále od liberalismu a blíže k „demokracii", prostřednictvím nátlaku více vzdáleni individuální svobodě, ale více nabízející občanům šanci participovat, méně konzervativní a více orientované na změnu." (Linz 2000:227) Podle výše uvedené charakteristiky tohoto typu je zřejmé, že v africkém prostředí bude obtížné najít podobné režimy. J. Linz uvádí, že do této kategorie je možné zařadit meziválečné evropské fašistické-mobilizační režimy (Itálie, Německo, Maďarsko, Polsko) i některé latinskoamerické režimy (Brazílie), případně asijské země (Japonsko).
Merkel - teokratické totalitářské režimy
Moderní dějiny dokumentují pouze islámský totalitářské režimy, ve kterém je legitimita čerpána z fundamentalistického výkladu náboženství. Jeho hlavním rysem je vláda jednotlivce, který přeměnil islámské náboženství v politickou ideologii. Jako příklad se všeobecně uvádí talibanská vláda v Afghánistánu (1997-2001) a Irán pod nadvládou ajatolláha Chomejního. Je vysoce pravděpodobné, že podobné teokratické totalitářské režimy byly výrazně zastoupeny v předmoderní historii států.
Jacob J. Talmon - kniha O původu totalitní demokracie
Na práci H. Arendt bezprostředně navázal v roce 1952 Jacob L. Talmon s publikací The Origins of Totalitarian Democracy (vyšla pod českým názvem O původu totalitní demokracie v roce 1998), který na rozdíl od své předchůdkyně rozlišoval mezi tzv. levicovým a pravicovým totalitářstvím. Na základě analýzy francouzské revoluce přistoupil k používání termínu totalitní demokracie jako levicové formy totalitářství, zatímco pravicovou formu totalitářství spojoval s fašistickými režimy.
Merkel - fašistické totalitářské režimy
Na základě svého základního kritéria W. Merkel řadí do této kategorie jen německou Třetí říši v letech 1938-1945, kdy došlo k naplnění všech tří základních podmínek existence totalitářského režimu: vytvoření jediného monistického centra politické moci, teroristické prosazování zákonů a totální odmítání lidských a občanských práv a svobod. Mussoliniho Itálii W. Merkel řadí v souladu s názorem řady dalších odborníků na nedemokratické režimy do kategorie autoritářských režimů.
Chris Potholm
Např. významný americký afrikanista Chris Potholm, který se zaměřuje především na analýzu politických režimů v Africe, rozlišuje dva základní typy nedemokratických politických systémů: 1. civilní typ oligarchie 2. vojenský typ oligarchie
Kdy termín zaznamenal největší konjunkturu
Největší konjunkturu tento termín zaznamenal v období 2. světové války v propagandistickém používání proti mocnostem Osy a jejím spojencům a postupně nabyl negativního až hanlivého označení bez přesnějšího vymezení obsahu. V poválečném období se tyto termíny začaly používat pro označení klasických evropských nedemokratických systémů, jako např. italského fašismu, německého nacismu a sovětského komunismu.
Na čem se oba autoři (Dahl a Sartori) shodli
Oba autoři tak podpořili tezi o vývojovosti jak polyarchií, tak totalitních režimů, které jsou podle našeho názoru v neustálém pohybu v daném prostoru mezi krajními body.
Arendt - čemu je ovládaná společnost podrobena
Ovládnutá společnost je podrobena extenzivnímu i intenzivnímu totálnímu teroru, který s pomocí represivních složek (tajná policie, armáda) likviduje všechny otevřené či skryté formy odporu a ideologicky definované „objektivní nepřátele". V případě nacistického Německa Židy, v Sovětském svazu vykořisťovatelské třídy, např. kulaky. Další totalitní fází vývoje je přeměna společnosti v přísně policejně kontrolovaný politický systém, ve kterém jsou programově i náhodně vybrané skupiny obyvatelstva podrobovány nejhorším formám útlaku a represe v koncentračních a pracovních táborech.
Juan Linz a autoritatismus (1/3)
Pionýrskou definici autoritářství vytvořil Juan J. Linz ve své práci o frankistickém Španělsku, kde definuje autoritářské režimy jako politické systémy „povolující vyjadřování omezeného a nikoli odpovědného pluralismu, postrádající vypracovanou a vůdčí ideologii, nepraktikující intenzivní nebo extenzivní politickou mobilizaci a v nichž vůdce nebo popřípadě úzká skupina vykonává moce ve špatně definovaných, ale přesto rozeznatelných hranicích."
Giovanni Sartori - podstata totalitarismu
Podle G. Sartoriho je podstatou totalitarismu synchronizace politických, sociálních a kulturních struktur uvnitř státu kontrolovaného jedinou stranou. Podstatou totalitářství je pak uvěznění celé společnosti uvnitř státu, zdůrazňuje všudypřítomné pronikání politické nadvlády nad mimopolitickým životem člověka. Obecně se dá konstatovat, že totalitní režimy zůstávají režimy založenými na strachu, které pracují s enormně vysokými sankcemi a brutálním potlačováním všeho, co nejde zvládnout ideologickým přesvědčením.
Linz - Totalitní režimy
Podle J. Linze se jedná zejména o personální diktatury, Sovětský svaz za Stalina 1929-1953, za Hitlera 1938-1945, v Kambodži za vlády Pol Pota atd.
Manželé Jacksonovi (5 kategorií podle autoritářských režimů)
Podle realizace politické moci však rozlišují pět základních kategorií autoritářských režimů: 1.Komunistické režimy (Čína, Cuba, Korea, Laos, Vietnam) 2.Teokratické režimy (Irán, Vatikán) 3.Dynastické režimy (Bahrain, Bhutan, Brunei, Kuvajt, Marocco, Nepal, Oman, Quatar, Saudská Arábie, Svazijsko, Sjednocené arabskké emiráty) 4.Režimy s monopolem jedné strany (Angola, Kamerun, Pobřeží Slonoviny, Djibouti, Kenya, Malawi, Mosambik, Seychelly, Sierra Leone, Singapor, Syrie, Tanzanie, Tunisko) 5. Vojenské režimy (Alžírsko, Burkina Faso, Burundi, Egypt, Čad, Haiti, Indonesie, lesotho, Irák, Libye a dalších 20 zemí)
Termín totalitarismus v Itálii
Podobně se v italském prostředí poprvé v roce 1925 objevil i termín totalitarismus jako označení situace, kdy se všechny státní orgány, král, parlament a soudy reprezentující výkonnou, legislativní a soudní moc, stávají nástrojem jedné strany, která usiluje o úlohu vykladače jediné vůle.
Rozdělení dle G. Sartoriho
Pokud navážeme na uváděného G. Sartoriho, pak podle zakotvení ideologie ve společnosti rozděluje nedemokratické režimy: 1. diktatury - diktátor má sílu se udržet u moci bez ideologie, 2. totalitní diktatury - základem je všudepřítomná a všeprostupující ideologie, která obvykle souvisí s projektem zdokonalení světa, s jeho vykoupením. 3. autoritářské diktatury - vedení již proklamuje oficiální ideologii, má však okrajový charakter nebo se šíří pomalu.
Linz a autoritatismus (2/3)
Pokud podstatou totalitarismu je synchronizace politických, sociálních a kulturních struktur zevnitř státu kontrolovaného jedinou stranou, pak autoritářský režim tuto synchronizaci také provádí, ale pouze v omezené míře.
Režim zaměřený proti pluralitě stran, ne však proti ústavnosti
Portugalsko za vlády Salazara a Caetana Salazar samozřejmě nepodporoval ústavu parlamentního typu, ale snažil se omezovat moc státu ve prospěch autonomie sociálních útvarů, vlastně snaha vytvořit jinou politickou reprezentaci než reprezentaci parlamentní, režim se odvolával na nutnost podřízení zákonům, morálky, náboženství a opíral se o tradicionalistické ideologie. Hlavním cílem nebylo splynutí společnosti a státu, nýbrž odstranění negativního soupeření politických stran a neustálého soutěžení o moc.
Komparace obou typologií z pohledu afrických/latinskoamerických politických reálií
Poslední dvě typologie jsou dnes v odborné literatuře nejčastěji citovány a považovány za určité teoretické východisko pro typologie nedemokratických režimů. Pokud se rozhodneme sloučit obě typologie W. Merkela a J. Linze, pak dojdeme ke shodě jen v několika případech. 1. Organicko-etatistické autoritářské režimy. 2. Rasové (etnické) autoritářské režimy 3. Sultanistické režimy 4. Mobilizační autoritářské režimy 5. Byrokraticko-vojenský autoritářský režim 6. Post-nezávislostní mobilizační autoritářské režimy
Kritéria dle ideologie
Pragmatické Nacionalistické Revoluční Afromarxistické
Popularita termínu do 60.let
Prakticky až do poloviny 60.let to byl nejpoužívanější termín, kterým se označovaly všechny nedemokratické režimy. Na určité fáze vývoje nedemokratických režimů již na konci 40. let upozorňoval Raymond Aron. Teprve díky španělskému politologovi J. Linzovi, který v roce 1964 v historické studii o Frankově Španělsku nahradil termín totalitářský termínem autoritářský, se začíná diskutovat o detailnějším rozlišení nedemokratických režimů. Větší pozornost se v následujících desetiletích pak věnovala studiu odlišností jednotlivých nedemokratických systémů.
2. Rasové (etnické) autoritářské režimy
Pro potřeby naší typologie nedemokratických režimů musíme automaticky vyřadit rasové (etnické) autoritářské režimy, kam jak W. Merkel, tak J. Linz zařazovali zejména Jihoafrickou republiku, Rhodesii a Namibii, tzn. africké země, kde byla u moci bělošská menšina. Přestože „legitimní" vláda vybudovala pro bělošské obyvatelstvo určitý typ polyarchie (vícestranický systém, parlamentní vládu, reprezentativní instituce, právní řád atd.), vůči většinovému černošskému obyvatelstvu vystupovala autoritářsky a v některých případech dokonce totalitářsky. Bělošská menšina z nejrůznějších ideologických důvodů, ekonomických, sociálních a kulturních nerovností, početní nerovnováhy a zejména rasových obav nebyla schopna přistoupit k politice integrace a vytvoření vícerasového národa a rozhodla se raději pro otevřenou segregační politiku.[1] Vzhledem k našemu typologickému východisku, že se budeme zabývat jen zeměmi, které získaly politickou nezávislost pro africké obyvatelstvo, tento typ nebudeme v naší typologii nijak využívat.
Kritéria typologie nedemokratických režimů
Pro potřeby typologie nedemokratických se především nabízí kritérium kdo/co vládne, způsob vlády a dále vliv a rozšíření ideologie. S kritériem participace a mobilizace je obvykle velmi obtížné pracovat, protože vládnoucí elity se k mobilizaci obyvatelstva staví velmi odlišně. V některých nedemokratických systémech mobilizace obyvatelstva hrála důležitou úlohu po celou dobu své existence, v jiných jen v počátečním období a později se elity uchylovaly k mobilizaci jen pro utvrzení své legitimity či vyjádření své síly před vnitřním nebo vnějším nepřítelem. Nicméně existují i nedemokratické režimy, kdy se vládnoucí elity nikdy o žádnou větší mobilizaci obyvatelstva nepokoušely a ani o ni neusilovaly. Navíc mobilizace v rozlehlých zemích s velkým počtem obyvatelstva, kdy vláda často kontroluje jen větší města a vzdálené regiony žijí vlastním tradičním životem, je nesmírně obtížná až nemožná. Vzhledem k nejednoznačnosti pro typologii nedemokratických režimů nebudeme participaci-mobilizaci považovat za hlavní kritérium, nicméně v některých příkladech, kde to bude vhodné, na vysokou mobilizaci upozorníme.
Pracovní klasifikace dle Fialy
Pro stanovení pracovní klasifikace, která by se mohla aplikovat na konci 20.století bych se přikláněl k použití tři základních Sartoriho proměnných kritérií: 1. stupeň politického pluralismu od omezeného pluralismu k monismu 2. stupeň realné politické participace lidí od depolitizace k mobilizaci 3. stupeň ideologizace od pouhé přítomnosti různých paradigmat k centrálnímu postavení ideologie.
Klasifikace nedemokratických systémů - úvod
Problematika klasifikace nedemokratických režimů patří dnes v politických vědách k velmi aktuálním tématům a v odborné literatuře najdeme velké množství nejrůznějších klasifikací a typologií.
J. Linz
Problematikou personální vlády se velmi podrobně zabýval především J. Linz, který přichází se čtyřmi základními personalistickými typy nedemokratických režimů, kterém označoval obecně jako autokratické, charismatické, dynastické a sultánské. Na základě této klasifikace pak uváděl konkrétní personální typy nedemokratických systémů
Vymezení postavení totalitarismu - Robert A Dahl
Přední odborník na teorii demokracie Robert A. Dahl se pokusil logicky uspořádat používané termíny demokracie a totalitarismus v otázce forem států. R. Dahl se domníval, že oba tyto termíny jsou teoretické krajní ideální kategorie, které v politické praxi není možné dosáhnout. Ke krajnímu pólu demokracie se blíží podle R. Dahla nejrůznější polyarchie, které představují západní liberální demokracie.
J. J. Linz - 3 základní kategorie (úvod)
Při vytvoření klasifikace totalitních režimů se J. Linz potřeboval vyrovnat s počátečními a závěrečnými etapami totalitních režimů, a proto zavedl nakonec tři základní kategorie.
Wolfgang Merkel
Přínos Wolfganga Merkela ke klasifikaci totalitních režimů spočívá především v rozlišení různých typů fašistických a komunistických režimů, které řadí jak do totalitních, tak autoritářských kategorií. Jako základní kritérium při rozlišení těchto dvou základních typů nedemokratických režimů používá podobu nositele politické moci. V prvním případě pro autoritářské režimy je charakteristická diktatura strany (Parteidiktatur), zatímco do kategorie totalitářských režimů patří všechny diktatury vůdce (Führerdiktatur). Toto kritérium má však určitý metodologický nedostatek, protože v rámci autoritářských režimů se velmi často setkáváme s nedemokratickými personalistickými režimy, přičemž podle našeho názoru je teoreticky možná i varianta totalitářského stranického režimu. Po vymezení nedemokratických režimů s diktaturou vůdce pak W. Merkem rozlišuje tři základní typy totalitářských režimů, přičemž jeho hlavním vnitřním kritériem je politická ideologie.
Raymond Aron
S definicemi totalitarismu se můžeme setkat i u politologů, kteří rozlišují mezi totalitními a autoritářskými režimy. V polovině 60.let vyšly poprvé přednášky francouzského profesora na Sorboně Raymonda Arona pod názvem Democracy and Totalitarianism (1965, český překlad 1993).
Friedrich - Teokratické totalitní režimy
Tato kategorie je zavedena v souvislosti s nástupem islámského fundamentalismu
Hannah Arendt - Kniha Původ Totalitarismu
Teoretické základy tohoto směru položila Hannah Arendtová ve své klasické práci z roku 1951 The Origins of Totalitarianism (český překlad vyšel pod názvem Původ totalitarismu I.-III. vyšel v roce 1996). H. Arendtová vylíčila totalitarismus jako novou extrémní formu diktatury. Ve své práci se Arendtová zaměřila jen na dvě základní formy totalitarismu, hitlerovské Německo a stalinistický Sovětský svaz. H. Arendt stanovila i přesné časové vymezení těchto systémů, pro Německo se jednalo o období 1938-1945 a pro Sovětský svaz o období po roce 1929, přičemž poválečné východoevropské komunistické systémy považovala jako rozšíření komunistického hnutí sovětského typu. (Arendt 1951: 419,308)
Jeanne Kirkpatricková
Termín autoritářské politické systémy se začíná více používat až v období studené války, zejména pak v 70.letech. Jeanne Kirkpatricková ve své slavné eseji "Diktatura a dvojí standard" tvrdila, že pravicové autoritářské režimy, které jsou spojenci Západu, jsou lepší než levicové totalitní režimy. Na základě této ideologické koncepce se stal např. jeden z nejkrvavějších afrických režimů diktátora Idi Amina v Ugandě autoritářským státem jen proto, že se vyznačoval silným antikomunismem, zatímco sandinovský režim v Nicaragui, který koketoval s marxistickou tezí nekapitalistického vývoje, byl v roce 1984 označen za totalitní komunistický stát.
Původ termínu Totalitarismus
Termín totalitarismus má svůj lingvistický původ v latinském jazyce, kde základ slova totalis v překladu znamená celý. Díky vlivu středověké latiny se toto slovo prosadilo i do dalších románských a nerománských jazyků. Nový politický význam toto slovo získalo až v moderní době.
Kritária dle stupně plurlismu
Totalitní režimy Plebiscitní autoritářské režimy Kompetitivní neo-autoritářské režimy
6. Post-nezávislostní mobilizační autoritářské režimy
Typem post-nezávislostní mobilizační autoritářské režimy J. Linz chtěl pravděpodobně podchytit nejrůznější typy nedemokratických systémů, které se objevily zejména v afrických zemích krátce po získání nezávislosti. Jejich podstatou byly obvykle politické strany či národněosvobozenecká hnutí, která ve jménu většinového afrického obyvatelstva vystupovala proti koloniální moci s cílem dosáhnout politické nezávislosti. Krátce pod dosažení nezávislosti se tyto nové státy potýkají s řadou problémů vyplývajících ze separatistických a tribálních požadavků, obtížné sociální a ekonomické situace a velkého očekávání obyvatelstva. Vzhledem k umělým hranicím vytvořením v období kolonialismu se k těmto problémům často přidává i vnější ohrožení. V této situaci političtí vůdci a jejich politické strany, kteří opírají své osobní charisma o vůdčí úlohu v procesu dekolonizace, získání nezávislosti a budování státu, přistupují k omezování volební soutěživosti,což obvykle velmi rychle směřuje k vytváření systému jedné vládnoucí strany (one-party state). Jedním z hlavních argumentů, o které se opírá „legitimita" těchto režimů, spočívá ve víře, že v etnicky, jazykově a náboženský rozdělených zemích, ve kterých existují velké rozdíly v sociálním rozvoji městského, pobřežního a venkovského obyvatelstva a které se nemohou opřít o silné administrativní instituce, je jednostranický systém jediným východiskem, jak vybudovat národní stát. (Linz 2000:229)
Definice totalitního režimu - autoři
V druhé polovině 20.století se mezi společenskými vědci rozvinula rozsáhlá diskuse o původu a historických kořenech totalitarismu. Velká skupina historiků a filozofů (Edgar H. Carr, Karl R. Popper, Jacob L. Talmon, Vladimír Čermák) se přikláněla k názoru, totalitarismus je rys imanentní lidské povaze od počátku dějin a že se proto s totalitarismem a jeho historickými formami můžeme setkat ve všech etapách vývoje lidské společnosti. Např. Edgar H. Carr totalitarismus definoval jako víru, že nějaká organizovaná skupina nebo instituce, či církev, vláda nebo strana má zvláštní přístup k pravdě.
Weber - personalistický typ vlády v moderní době
V moderní společnosti náboženští charismatičtí vůdcové jsou často nahrazení politickými vůdci, demagogickými intelektuály, charismatickými stranickými vůdci. V této souvislosti je obvykle budován kult osobnosti, nicméně v případě charismatických vůdců musí být jejich vůdcovství uznáno dobrovolně, bez použití násilných metod, jako zatýkání, likvidace oponentů, mučení a vraždění. M. Weber zavádí i termín sultanismus, který charakterizuje jako posílení absolutistické moci patrimoniálního vládce v některých společnostech.
Jak se termín totalitarismu zaváděl do praxe (Itálie)
V roce 1925 tento termín na doporučení italského ideologa fašismu Giovanniho Gentile zavedl do politické praxe Benito Mussolini. G. Gentile i B. Mussolini odmítli původní negativní obsah tohoto slova a místo toho se obrátili na jiný italský odborný ekonomický termín -totalitariéta, což v překladu znamená valná hromada. Tímto termínem chtěli charakterizovat pozitivní a žádoucí společenský stav, který měl nahradit rozdělenou italskou společnost, zamýšleli odstranit roztříštěnost, nesoustředěnost a necílevědomost italské dekadentní demokracie.
Typologie Juana Linze (2000) (7 typů)
V roce 2000 se objevila autoritativní práce Juana Linze (2000), ve kterých se tento španělský politolog na základě tří proměnných faktorů (stupně limitovaného pluralismu, ideologie a politické participace) pokusil vytvořit trojrozměrnou typologii autoritářských režimů. Výsledkem jeho analýzy je následující návrh typologie: · byrokraticko-vojenské autoritářské režimy, · organicko-etatistické autoritářské režimy, · mobilizační autoritářské režimy v postdemokratických společnostech, · post-nezávislostní mobilizační autoritářské režimy, · rasové a etnické „demokracie", · defektní a pretotalitní autoritářské režimy · posttotalitní autoritářské režimy.
Merkel - komunistické totalitářské režimy
V rámci dějin komunistických států (zejména Sovětského svazu, Číny, Kambodže, Severní Koreje a dalších) W. Merkel upozorňuje na střídání různých fází nedemokratických režimů, přičemž za skutečné totalitní období považuje diktátorskou vládu nedotknutelných osobností, které již během svého života byly schopny kolem své osoby vybudovat kult osobnosti. Jako příklad pak uvádí Sovětský svaz za Stalina (1929-1953), Čínu za vlády Mao Ce-tunga (1949-1976), Kambodžu v době vlády Pol Pota (1975-1979), Severní Korea za vlády otce a jeho syna Kima ir Sena od roku 1945 do současnosti, Albánie Envera Hodži (1945-1985) atd.
Komu se připisuje autorství termínu
V soudobé historii se vedou odborné diskuse o autorství tohoto politického termínu. Ve 20.století se autorství přičítá buď B. Mussolinimu nebo italskému socialistovi Giovannimu Amendolovi. Podle některých autorů posledně jmenovaný používal termín totalitní systém v polemikách s italskými fašisty. V květnu 1923 G. Amendola v časopisu Il Mondo tímto termínem označil Mussoliniho fašistickou vládu, aby tak charakterizoval jejich snahu o úplné ovládnutí veřejného života v zemi, odstranění základů demokracie a potlačení práv menšin. Obsah tohoto slova byl italskými socialisty všeobecně vnímán jako hanlivý.
Publikace Totalitarian Dictatorship and Autocracy (Friedrich, Brzezinski 1956)
Vzhledem k roku vzniku mohli oba autoři již vycházet z více příkladů evropských nedemokratických systémů. Vedle nacistického Německa a Sovětského svazu se v této publikaci autoři odvolávají na příklady z fašistické Itálie a komunistických východoevropských zemí. Nejdůležitějším příspěvkem této monografie je stanovení pěti (posléze šesti) vzájemně se prolínajících rysů totalitářských režimů:
Carl Friedrich a Zbigniew Brzezinski
Významnou úlohu v teoretickém rozpracování konceptu totalitarismu sehrálo sympozium v roce 1953, jehož výsledky o rok později publikoval Carl Friedrich pod názvem Totalitarismus. Na tuto konceptuální linii pak Carl Friedrich navázal ve spolupráci s Zbigniewem Brzezinskim v publikaci Totalitarian Dictatorship and Autocracy z roku 1956, která se dočkala několika revidovaných vydání a dodnes se používá jako základní učebnice či příručka pro univerzitní studenty politických věd.
Raymond Aron - typy
Významně ke klasifikaci nedemokratických politických systémů přispěl i francouzský politolog Raymond Aron, jehož přednášky na Sorboně v 50.letech byly u nás publikovány pod titulem "Demokracie a totalitarismus". Ve třetí části se Raymond Aron podrobně zabýval režimy s monopolními stranami a navrhl tři základní formy, přičemž hlavním kritériem byl postoj k pluralitě: I. Režim zaměřený proti pluralitě stran, ne však proti ústavnosti (Portugalsko za vlády Salazara a Caetana) II. Režim zaměřený proti pluralitě stran, ale podporující jednu revoluční stranu, která by splývala se státem (fašistické režimy ve Španělsku, Itálii a Německu) III. Režim nepřátelský pluralitě stran a uznávající jen jednu revoluční stranu, jejímž cílem je teoreticky sjednotit společnost v jedinou třídu (režimy komunistické)
Jak vnímal Weber charakteristický typ vlády
Weber charismatický typ vnímal jakou určitou personální kvalitu vůdce, který se postupně vypracoval v nějakého superčlověka se specifickou politickou mocí. M. Weber v této souvislosti zmiňoval např. různé náboženské proroky, věštce, heroické bojovníky (Spartakus). Po jejich smrti se obvykle nedaří jeho následníkovi obnovit podobný typ vlády, většinou pak přechází v nějaký tradiční typ nebo právně-legalistický typ vládnutí.
W. U. Friedrich
Wolfgang Uwe Friedrich vytváří typologii totalitních režimů, která nesystematicky používá různá kritéria. Na jedné straně se pokouší aplikovat míru přítomnosti teroru, na druhé straně se do klasifikace snaží zabudovat ideologii a politické elity.
Režim zaměřený proti pluralitě stran, ale podporující jednu revoluční stranu, která by splývala se státem
fašistické režimy ve Španělsku, Itálii a Německu Podobně jako Salazarův režim je pro tento režim charakteristické odmítání demokratických idejí a parlamentních praktik, ale zatímco Salazar chtěl lidi spíše odpolitizovat, fašistické režimy naopak usilovaly o jejich zpolitizování a zfanatizování. Zatímco španělský fašismus bychom mohli považovat za určitý přechodný typ mezi oběma jíž definovanými kategoriemi, když se k Salazorovu režimu blíží zejména odvoláváním se na tradicionalistické myšlení, zachováním úlohy církve a odmítáním totalitního státu, tak na druhé straně se např. svým falangistickým hnutím blíží italskému fašismu. Italský fašistický režim byl založen na státní straně, hlásal etatistickou ideologii, ale ve srovnání s německým fašismem byl méně revoluční, protože se snažil zachovat tradiční struktury italské společnosti. Italský fašismus poskytl státu absolutní autoritu, která byla podpořena odstraněním parlamentu a podpor ji poskytovala jediná strana. Nejčistším příkladem této skupiny politických systémů je podle Raymonda Arona nacionálně socialistický režim v Německu. Odmítnutí demokratických a liberálních idejí bylo v tomto systému dominantním rysem, jednotícím principem nebyl stát, ale národ či spíše rasa.
Režim nepřátelský pluralitě stran a uznávající jen jednu revoluční stranu, jejímž cílem je teoreticky sjednotit společnost v jedinou třídu
režimy komunistické Raymond Aron poukazuje při své klasifikaci na skutečnost, že tento typ nepopírá demokraticko-liberální ideje, ale snaží se je realizovat prostřednictvím jedné politické strany, přičemž se odvolává na nutnost vytvoření beztřídní společnosti, aby bylo dosaženo skutečné svobody a skutečné demokracie. Dosažení beztřídní společnosti není možné bez absolutní moci strany ve všech sférách života společnosti. Tato politická strana vystupuje ideologicky ve jménu prosazování zájmů proletářské třídy.
Typologie Wolfganga Merkela (9/9)
· rasistické autoritářské režimy, · modernizační autoritářské režimy, · teokratické autoritářské režimy · dynastické autoritářské režimy na principu následnictví · sultanistické autoritářské režimy.
