Knihy všechny

Lester, Robert C. - Buddhismus

Buddhismus se dělí na dva hlavní směry: theravádu a mahajánu. Mahajána se dělí na školy, z nichž každá vyzdvihuje jiný aspekt nauky. Buddha dospěl k názoru, že lidská existence i svět přírody podléhají neustále změně, ustavičnému vznikání a zanikání a nemají trvalý základ. Jedná se o sled okamžiků, kdy zánik jednoho je zároveň vznikem druhého. Lidé si utrpení způsobují sami, protože lpí na tom, co se neustále mění, na vlastním životě a hmotných statcích. K osvobození je nutné zpřetrhat všechna pouta a prostřednictvím přísné tělesné a duševní kázně tuto iluzi neměnnosti prohlédnout. Odříkání a meditace vedou k osvícení-poznání pravého stavu věcí a k osvobození od utrpení-nirváně. K nirváně vede střední cesta, která je vyvarováním se 2 extrémů-askeze a uspokojení smyslové žádostivosti. Příčinou utrpení je karma-působení lidských myšlenek, slov a skutků. Karmický zákon je postaven na víře ve sled životů (sansára), z něhož se lze vymanit pouze odstraněním žádostivosti. Člověk sklízí výsledky karmy z předešlých životů, až život skončí karma vyvolá další život. Důležitá je důvěra ve tři klenoty: Buddhu, dharmu a sanghu. Buddha si po šesti letech uvědomil příčinu lidského utrpení. Jeho učení se nazývá dharma a hovoří o čtyřech vznešených pravdách: učení jest, příčinou utrpení je žádostivost, odstranění utrpení je možné, cestou jež vede k odstranění utrpení je 8-dílná stezka. Ta se skládá ze tří oddílů: Moudrosti (pravé pochopení,pravý záměr), Mravnosti (pravé mluvení,pravé jednání, pravá životospráva), Duševní kázně (pravé úsilí, všímavost, soustředění). Buddha založil mnišský řád-sanghu podporovanou laickou dobročinností. Hlavním pramenem o Buddhovi a jeho době je Tripitaka, která je složena ze tří košů: sútry, vinaji a abhidharmy. Sighárta Gautama byl ovlivněn bráhmanismem a džinismem. Tyto dva směry věřily, že živá bytost má věčnou, neměnnou duši-atmán, Buddha tuto myšlenku odmítá. Říká, že vše z čeho se skládá živá bytost se každým okamžikem mění, vzniká a zaniká. Právě víra ve skutečnost existence trvalé duše způsobuje lidské utrpení a nespokojenost. Buddha po osvícení 44 let putoval a učil laiky a mnichy. Laikové by měli dávat mnichům almužny a dodržovat 5 mravních pravidel: nezabíjet, nelhat, nekrást, nezákonný pohlavní styk a nepít alkohol. Mezi významné Buddhovi žáky patřili: Šáriputra, Ráhula, Ánanda, Upálí, Dévadattu. Buddha souhlasil se vstupem mnišek do řádu. První mniškou byla Mahápradžápáti. Ti kdo se rozhodli pro život v bezdomoví se zavázali náročnému mravnímu a dennímu režimu. Nesměli: ničemu ukončit život, lhát, krást, pohlavně obcovat, pít alkohol, účastnit se zábav, spát na vysokém lůžku, mít peníze, jíst více než jedno jídlo denně. Mohli vlastnit minimum majetku. Podle Vinaji se po Buddhově smrti sešlo v období dešťů 500 mnichů a potvrdili učení, které odříkal Ánanda a Upálí. Později byl sestaven kázeňský řád-Prátimókša, který obsahuje 227 zákazů. Dále byl ustanoven zvláštní řád pro mnišky, který obsahuje dvakrát tolik pravidel. Prátimókšový zákon musí být každý měsíc v klášterech odříkán a mniši se musí vyznávat z porušení řádu. Po Buddhově smrti se z přijetí do řádu vyvinul formální akt vysvěcení. Vysvěcení na noviciát předpokládá: minimální věk 15 let, přidělení vychovatele a učitele, ostříhání, žluté roucho a pronesení: „Beru útočiště v Buddhovi, v dharmě a v sangze". Poté je poučen o deseti pravidlech. Plné vysvěcení nastává až ve 20 letech, předpokládá svolení rodičů, aktu musí být přítomno 10 mnichů, zavázání k plnému dodržování Prátimókšova zákona. Mezi laiky se rozšířilo uctívání Buddhových ostatků a ostatků jeho žáků. Podle Tripitaky Buddha sám chtěl vložit své ostatky do Mohyl-Stúp. Jeho kosti byly rozděleny na osm dílů mezi osm skupin laiků. Nejmocnější stúpy jsou postaveny tam, kde Buddha údajně pobýval. Před rokem 300 př.n.l byla zformována Mahajána (Velký vůz). Objevují se totiž nové sútry údajně zachycující vyšší Buddhovo učení. Theraváda (Malý vůz) se kloní k názoru v ranných sútrách, že cílem mnišského života je arhatství, jehož lze dosáhnout jedině mnišskou kázní, nikoli laickým životem. Mahajána se kloní k názoru, že cílem je plné buddhovství, lze ho dosáhnout i v laickém životě. Kritizuje snahu o získání arhatství, k naprostému odstranění utrpení lze dospět jen v duševním stavu Bódhisattvy („bytost toužící po osvícení"), neusilují pro sebe, ale pro dobro ostatních. Rodí se znovu a znovu, aby osvobodili ostatní od utrpení. Mahajána vychází z Lotosové sútry, Zření čisté země a Sútry o dokonalé moudrosti. V buddhismu jsou běžné ranní a večerní recitační obřady, před Buddhovu sochu nebo jiný symbol se položí květiny, svíce a kadidlo. Hlavním denním obřadem je obětování jídla. Dvakrát měsíčně mnichové recitují a vyhlašují pravidla kázně. Klíčové životní události jsou vyjadřovány, chráněny a obdařeny požehnáním při zvláštních rituálech. Dále se slaví Nový rok a Buddhovo narození, osvícení a smrt. Théraváda slaví tyto události v jeden den při úplňku v květnu-vaišákha. Japonští buddhisté slaví tyto svátky v různé dny roku. Typické jsou také oslavy začátku a konce doby dešťů a rok je uzavřen slavností sklizně. Robert C. Lester studoval náboženství Indie a získal své doktorský titul na univerzitě Yale v roce 1963 a učil na Cornell and American univerzitách než nastoupil na fakultu University of Colorado v Boulderu v roce 1970 s nařízením založit program pro studium náboženství. Program se stal oddělením v roce 1980 a sloužil jako katedra od 1980-82 a 1988-91. Učil oblasti jihovýchodního asijského náboženství a jeho studenti si ho velmi považovali. Za svůj podíl na univerzitě obdržel univerzitní medaili v roce 1982. Jeho příspěvky do oboru náboženských studií byly zaměřeny na studium náboženství Indie, včetně publikací na Theradový buddhismus a úvod do studie Buddhismu. Jeho společensko-vědecký přístup k studiu náboženství ho vedl k několika prodlouženým výzkumným cestám do Indie sponzorován Univ. Colorado, Fulbright-Hays a Ford Foundation aby poskytl podklad pro svou práci. Robert Lester zemřel v Santa Barbara v Kalifornii po pádu, které vedlo k vážnému zranění páteře v roce 2013. Přeložila Kateřina Hronová

Overmyer, Daniel L. - Náboženství Číny

Daniel L. Overmyer je profesorem Katedry asijských studií a Centra pro čínský výzkum na Univeritě Britské Kolumbie, a čestný profesor na Filozofické fakultě Univerzity v Šanghaji. Dr. Overmyer začal vyučovat na katedře náboženství na Oberlin College v Ohiu v roce 1970. Po třech letech odešel na University of British Columbia. Od svého funkčního období v roce 1977 působil Dr. Overmyer jako profesor na katedře asijských studií, nabízející kurzy čínského náboženství a filozofie studentům vysokoškolského studia, absolventům a dalším. Vedle výuky sloužil univerzitě v několika administrativních pozicích, včetně předsednictví Centra čínského výzkumu na Institutu asijského výzkumu v letech 1991-92, řízení katedry asijských studií v letech 1986-91 a řízení katedry náboženství Studie z let 1984-85. Jeho vynikající práce jako učitele i správce získal Dr. Overmyer a U.B.C. cenu Killam Faculty Research Prize v roce 1986, zvolení jako člen Královské společnosti v Kanadě v roce 1988 a cenu Killam Faculty Teaching Prize v roce 2000. Je také členem Americké společnosti studia náboženství. Výzkum Dr. Overmyera se zaměřil na čínské lidové myšlení, náboženství a kulturu; známé náboženské sekty pozdně tradičních a moderních období a jejich texty; a místní rituály a víry praktikující v obcích. Publikoval rozsáhlé publikace ve formě knih, článků, recenzí knih a konferenčních článků a nabídl důležité nové nápady pro stipendium ve studiích východní Asie. Jeho první kniha Lidové buddhistické náboženství: Disentující sekty v pozdní tradiční Číně (Harvard, 1976) byla v roce 1979 oceněna Americkou radou za "nejlepší první knihu napsanou historikem náboženství za poslední tři roky". V roce 1986 vydal na Tchaj-wanu svou druhou knihu Flying Phoenix: Aspects of Chinese Sectarianism, spoluautor je David K. Jordan a úvodní učebnici pro studenty prvního ročníku, Náboženství Číny: Svět jako živý organismus. Byl také zakládajícím redaktorem Bulletin of the Society for the Study of Chinese Religions z let 1976-78, nyní Journal of Chinese Religions, vydávaného každoročně na univerzitě v Indianě. Od svého odchodu do důchodu v lednu 2001 pracuje Dr. Overmyer na nové knize "Čínské lidové náboženství v pozdních tradičních časech". Při práci na těchto a dalších projektech bude Dr. Overmyer v únoru až červenci 2002 provádět výzkum a vyučovat dva semináře na Institutu náboženských studií na Národní univerzitě Chengchi v Taipei v Tchaj-wanu. Náboženství Číny - Daniel L. Overmyer Nejuctivanejsi kniha - kniha Proměn - I-ťing - věštění Konfucianismus - Konfucius = Kchung Čchiou, Kchung fu-c' (551-479prnl) Uceni zachycení žáky sbírka Hovory=Lun-jü Rituály vykonávali úředníci, demytologizace náb představ Uctíváni předků, zdokonalit lidství, plnění povinnosti Taoismus Tao cesta+te síla, ctnost Clovek je součástí přírodních dějů Kniha o tao a jeho principu = Tao te Ťing - dvě části Dosažení nesmrtelnosti - meditace, alchymie, dechová cvičeni Po příchodu buddhismu vzájemně ovlivňování Pod vlivem taoismu 3.st nl skola dhjánového buddhismu Čchan (japonsky zen) -Tao an praotec Buddhismus - asi kolem roku 100nl ze střední Asie Zpočátku považováno za zvlastni větev taoismu, od 4.st své místo v Číně, vznik škol Kláštery osvobozeny od dani, lidé věnovali majetky, tudíž říši odebírali lidi a materiál, pronásledování buddhistu a sekularizace klášterního majetku, Čína se z této pohromy nikdy zcela nevzpamatovala Za dynastie Sung (10-13 st) splynutí buddhistického myšlení s Konfuciánstvím a taoismem Tibetský buddhismus - Mandžuska dynastie čching 17- poč 20 20st bud snaha o reformování a přizpůsobení moderní době, Zakladatel tchaj - sü Manicheismus, zoroastrismus, nestoriánství, judaismem, islám Islám - 8./9.st, ve větší míře az 14.st Křesťanství - nikdy nebylo masové náboženství, rozvoj na Tchaj Wanu Často západní jména Feng-šuej - Starobylý čínský způsob nazírání na svět, který předpokládá, že svět je živý organismus, V němž je vše propojeno společně sdílenými rytmy a rezonancemi jako u nástrojů v orchestru - jin, jang s pěti prvky Od 100prnl - 20 st lidé věřili, ze tak svět existuje; lidé jsou součást přírody, navzájem se ovlivňují Kralovstvi Šang - prvni písemné záznamy - 1500prnl - počátek čínské historie Uctívání předků - zapalování vonných tyčinek, uchovávání písemných záznamů o své rodině; Vychováváni k vděčnosti, rodinné tradice Čínské pojetí světa jako posvátného mistra, které mají lidé ctít a chránit Všichni lidé společně sdíleli obdobný pohled na svět Knihtisk 9stnl (evropa 15) Od 6. století písemné zkoušky - práce ve státním úřadě - zkoušky z knih - "manualy" Každá oblast v Číně měla svůj dialekt, lidé z jiných oblastí často nerozuměli, psaný jazyk ale stejný Velké rozdíly mezi bohatými a chudými, ti co uspěli u zkoušek se dívali na ty co neuspěli z vrchu Vzdělání náboženští vůdcové měli sklon pohrdat vírou rituály obyčejných lidí, od 14. ho století zejména mohly být některé návštěvnické sekty postaveny mimo zákon, Postihovány duchovní média některé formy věštění Stěhování předků - věřila se že duch předků žije a má moc svým potomkům požehnat nebo na ně uvrhnut kletbu, že výměna udržovat rodinné tradice prokazovat čest předkům a připravovat se na to aby se sami stali dobrými předky aby se na ně vzpomínalo kvůli jejich práci a osobního příkladu Potomkové budou zapalovat vonné tyčinky před dřevěnými pamětními deskami a klást před ně pokrmy Dynastie Šang - většina hrobek obsahovala Pohřební dary jako nářadí, keramické nádoby, Nefritová ozdoby - použití v životě po životě Věštění - Rozehřáté vysušené lopatky ovcí, vysoké zvíře - ano, ne podle tvaru puklin ⁃ závěry psány na kostech, zelvich krunýřích Konzultovalo se s předky, bohy někdy Dynastie Čou - kniha písní (Š-ťing) 600 prnl Šlechta uctívala předky při velkých slavnostech, předek ztělesněn synovcem nebom vnukem, musel se obléci i chovat velmi formálně Bůh tchien (nebesa) Mandát nebes - každý vládce obdržel svou moc od nebes, ale jen do té doby, dokud byl soucítící a spravedlivý Král - syn nebes tchien - C - uvádět kosmické síly do rovnováhy, nesprávné rituály katastrofa Démoni kuej - duchové předků zanedbávání - nemoci, katastrofy Šamani - lidový psychiatři a léčitelé Předci a bohové měli chránit stát - just selhaly - intelektuálové si začali klást otázky, zdali to nejsou pouze představy, hledali vysvětlení bouří a zemětřesení - prvním představitelem Konfucius (551-479prnl) Konfucius chtěl znovu nastolit mír a pořádek - zapotřebí morálních principech - spravedlnost, čest, láska Vládci měli vládnout se prospěch lidu - vytvoření etických norem - Soucítění s ostatními, úcta k rodičům, věrnost přátelům a zájem o prosté lidi Vedli učedníky aby se staly ušlechtilými lidmi, vzdělanými muži, dobrými státními úředníky Velmi oddan nebesům Po jeho smrti učedníci zaznamenali myšlenky v knize Hovory Filozof Mo-c' 5.st prnl - lidé by se měli navzájem milovat starat se o sebe a žít v míru, to je vůle nebes - mohismus 4.a 3. st prnl - nekolik myslitelů-snažili se o nevmesovani, veci ponechat přirozené podstatě, vse je dílem kosmické cesty Tao Cesta vesmíru je mnohem moudřejší nez jakýkoliv clovek Nejlepsi panovník ktery nechal lidi jim samotným, lidi vědí co delat jak se chovat, nepotřebuji morální principy, svědci to o tom ze ten kdo je hlásá se jimi sam neřídí Knihy Lao-c' a Čuang-c'a Od 4.st prnl také filosofové kteří říkají že vesmír vznikl interakcí přírodních sil - Jin a Jang s pěti silami nebo vývojovými fázemi Sün-c' (215prnl) tchien nejsou božského původu, ale tím co bychom mohli nazývat zákony přírody Bohové a duchové pouze výtvor lidské představivosti Nesmrtelnost - metody založené na pročištění a posílení Čchi neboli životní substance z níž jsme vytvoření - hluboké dýchání, pohyby dlouhověkých zvířat - jestřábi, Želvy, Vegetariánský diety, pití nápoje obsahující zlato a ostatní minerály Vstup na nebesa po smrti pouze pro královskou rodinu Výpravy za nesmrtelnosti, výstupy na posvátné hory a přinášení obětí Příchod taoismu Hnutí královny matky západu 3. století p.n.l.- Když jí lidé budu uctívat a nosit amulety, nezemřou - první výrazné lidové hnutí - příprava pro zrod taoismu Druhém století n.l. - začala rozpadat Dynastie chan - objevování vůdců prohlašujících že mají pověření od bohu nahradit chany svým královstvím - 180 až 190 n.l. - lidové hnutí cesta velkého míru - Vzbouření - Žlutí turbany - jejich hlavní bůh byl zboštělý autor Lao-c' Posvátná kniha - kniha velkého míru - Tchaj-pching-ťing- Zjevená božín člověkem pro záchranu lidstva - nastolení dobre vlády a míru, pomáhat potřebným navzájem - dobre zdraví s dlouhý život Západní Číně obdobná skupina - cesta nebeského mistra (Cesta pěti měřic rýže) - založili vlastní stát - vládl nebeský mistr Čang Lu s pomocí církevních úředníků Také uctívali Lao C jako boha a jeho knihu Vznik takových to lidových hnutí v období pozdních chanu ukazuje na důležitý nový rys ve vývoji čínského náboženství - sekty oddělené od státu a rodiny, s jejich vlastními Bohy, vírou, rituály, Posvátnými texty Později stát rozdělen do 24 správních celků - každý veden knězem - úlitebníkem- Rituály, obřad přenášení obětí Ve stejné době jiní vzdělanci psali knihy o alchymii a míchali bylinky nebo chemikálie jež mohli dát dlouhý život Taoismus se vyvinul na základě kombinace těchto nových objevů alchymie s tradicí nebeského mistra Od 4. století měl taoismus své kněze, kteří vytvářela rituály, psali posvátné knihy Skutečná znalost taoistckého učení byla určena jen kněžím a jejich učedníkům Příchod buddhismu Založen v severovýchodní indie kolem roku 500 p.n.l. - mužem Siddhártha Guatama z kmene Šákjů, později se nazýval Šákjamuni, mudrc Šákja, a Buddha (č. Fo) Nemám boha, důvodem strachu lidí je jejich vnitřní Egocentrismus, Řešením je meditace, Život existuje a my ho máme brát jako takový a těšit se z něj Vse souvisí se vším, Život plyne podle vzorců příčin a následků - Karma - všechny lidské činy spouští řetězovou reakci Pocity, například touha, nemohou být nikdy zcela uspokojeny - vyrůstají z ega - naším úkolem je meditovat o nich, abychom se osvobodili s jejich moci; věří, že lidé a zvířata žijí mnoho životů, úroveň závisí na tom, jak zil člověk v životě předchozím, Pokud bude zasvěcenec dostatečně dlouho meditovat dosáhne Úrovně, nebude znovuzrozený - vstoupí do stavu klidu - nirvana Mniší nesměli pracovat, žebrali, práce obsahuje zabíjení hmyzu a zvířat, což vede ke špatné karmě Buddhistické posvátné knihy - sútry V prvním století n.l. se dostal do Číny Do konce 8. století čínští myslitele vypracovaly formy buddhistické filozofie a praktik, jež se hodily do čínského prostředí, jelikož indický buddhismus byl velmi odlišný od Číny Čínské filozofie budd. - čistá země a čchan (zen) Více světu, kazdy svého buddhu Amitábha - buddha soucitu, vládne ráji - čisté zemi - daleko na západě; ti kdo k nemu medituji a modli se budou spasení, dostanou se do ráje, tam osvíceni - texty popisující ráj do konce 3. století n.l. přeloženy do čínštiny Lidé nemuseli umět číst, studovat filosofii, meditovat, stačily jen víra a oddanost Amitábhaovi - do 7. století byla čistá země nejoblíbenější formou buddhismu v Číně a zůstala i v Číně a v Japonsku dodnes Velmi populární hlavně u nižších vrstev Od 7. století se několik reformních mnichů snažilo vrátit zpět k tiche meditaci jako hlavní praktici buddhismu, do období Sungů (960-1127) měj považováni za zakladatele nové školy buddhismu, meditace - čchanu - zen- Oblíbené mezi dvorany a kupci, ale někdy masový zájem jako Čistá země, protože Čchanová cesta ke spáse vyžaduje více času a tvrdé práce Hodně příznivců v severní americe a v Evropě 844 - 845 n.l. panovník, stoupenec taoismu, násilím uzavřel kláštery a donutil mnichy a jeptišky aby se vzdali náboženského poslání, Toto období útisku buddhismu bylo ze všech nejničivější Za několik let zas povolen, zůstali jen školy čisté země a Čchan Oživení konfucianismu Během dynastie chan se stal oficiální státní filozofii, s pádem dynastie ztratil prestiž Po 220 n.l. jako společenská a mravní tradice Strach že zapomnění na původní kulturu - napadání buddhismu, od 11. století vzniká nová forma Konfuciánství je filozofie, vypůjčení myšlenek z taoismu i buddhismu, nový systém dominující hodnoty Konfucianismus - nejznámější byl Ču Si (1130-1200)- Učil, že vše je složeno z životní substancí Čchi která nabývá různým forem vlivem vůdčího principu li Většina lidí má Čchi natolik temnou a silnou, že zakrývá jejich byly - aby se staly lepšími, musí meditovat o vůdčích principech Li jsou vzory, vytvářejí smysl života, jsou v Konfuciových knihách, ve společnosti a v přírodě Ve 14. století vláda nařídila, aby se Ču siho výklad Konfucianismu stal základem zkoušek pro vstup do státní služby Ču si uctívat předky, klaněl se duchům čínský hrdinů, byl proti náboženství a bohům, odmítá existenci nejvyššího božstva - stvořitele - svět vznikl interakcí Čchi a li Lidové náboženství Do 11. století splývalo s budhismem Nemá žádné odborníky, kteří by se jim zabývali na plný úvazek, vedená lidmi, které mají jiné zaměstnání - horník který slouží ve správě chrámu, mechanik, vánocích pracuje jako duchovní médiu Většina rituálu prováděná doma před rodinným oltářem nebo ve svatyni místního boha Bohové většinou duše lidských bytostí, které byly zbožštěny Potřebuji oběti a uctívání Vládcem tohoto systému na nebesích Nefritový císař- Přiděloval duším ctnostných lidí božské úřady Bohové symbolizují pořádek, také mají zbraně, existují i démoni - přináší nemoci utrpení a smrt - nepořádek Zaklínadla na démony - spálí se, příkaz do nebe odnese kouř Vznikaly také náboženské sekty - později nezákonné V 7. století se do Číny dostali někteří křesťané, ve 13. století jich přišlo mnoho 1000 za vlády mongolů - nazývali se Nestoriány Úspěch až v 16. století kvůli práci italských jezuitů Někteří dokonce jmenování dvorními astronomy a matematiky v Pekingu Nepřikládali velký význam Ježíšovým zázrakům a ukřižování, akceptovali uctívání předků. Někteří čínané si stěžovali, že je to podobné učení Konfuciovu, papež zakázal uctívání předků, Číňany znechuceni, křesťanství zakázáno, Později další vlna římskokatolických misionářů Další - islám - přinesli Arabové a muslimové ze střední asie v 8. století V Číně existuje několik legend o stvoření světa - základní fyzické osazenstvo světa je dané již na samém začátku. Čínský přístup přikládá větší náboženský význam životu uprostřed světa a nezdůrazňuje vyšší duchovní skutečnost - boha Posvátná místa Čínská náboženství pojímají svět sám o sobě jako posvátné místo Taoismus a státní náboženství rozdělili mapu Číny do oblastí ovládaných posvátnými horami - na nich svatyně a oltáře, kam se přinášeli oběti Podél cest malé svatyně pro duše mrtvých kteří zemřeli násilnou smrtí - zvláštní moc - lidé navštěvují tato místa s prosbami a uzdravení či o narození dítěte - někde dodnes Feng-šuej - neni vsude mozne si vybírat obydlí, aspon rozmístění nábytku podle pravidel Posvátný čas Narozeniny slaví az od 60 Novy rok Svatby a pohřby Snoubenci často zaslíbení jako děti, na rozhodnutí neměli vliv, celá slavnost trvá 3 dny V tradiční Číně nebyly týdny nebo víkendy - svátky - odpočinek, chodí se mohli konečně najíst masa Nejdůležitější svátek - nový rok - slaví se více než měsíc V Číně je nový rok den, kdy také mají všichni narozeniny Svátek čistoty a jasu - jarní slavnost- Uctívání předků, svátek smutku i radosti Svátek středu léta- Při letním slunovratu lidé chodili sbírat léčivé byliny, lidé vyvěšovaly ochranné amulety vyrobené z jangových symbolů Slavnost duší - ovlivněn buddhistickou myšlenku očistce a znovuzrození, zapalují vonné tyčinky, tím podporují duše v očistci Svátek sklizně - v polovině podzimu - na počest měsíce - možné si koupit měsíční koláčky v čínských pekařství po celém světě Ma-cu - bohyně rybářů a námořníků Rituály - reciprocita - Výměna darů mezi Bohy věřícími - společně sdílené jídlo Věštění - házení na zem špalků ve tvaru půlměsíce, každá strana jina-ano Vytrepavani ocislovanych tycek z plechovky - porovnání s papírovými proužky na zdi - osud na den - dodnes Hexagramy - z ususenych stvolů rostlin - kombinace jin a jang - plné s přerušované čáry - 64 hexagramů - soubor komentářů k caram - I-ťing - 7-1st prnl Exorcismus - vyhánění démonů symboly jang - taoistickymi knezi Meditace - pro vlastní rozvoj, provazi studium posvátných textů a skupinové obřady Pro taoisty - nové vědomi kosmických sil uvnitr vlastního těla Pro buddhisty - prostředek ztišení mysli a kontroli ega Pro konfuciány - rozjímání o životních vzorech (li), aby posílili svůj smysl pro morální řád Lidoví sektáři meditují o věčné Matce v jejich ráji T, K, S - mohou sedet vsichni v tichých místnostech na nízkých stolickach B - sedi se skříženýma nohama na podlozkach na podlaze nebo nízkých stupincich Nejvetsi důraz na meditaci - zenový buddhisté - zemerena na vyprázdnění mysli od sebeztrednych myslenek Akupunktura - všechny orgány jsou spojeny s pěti prvky a principy jin a jang - rovnováha; Číňané věří ze orgány jsou spojeny hlavními drahami s body na kůži Přeložila Lena Andová

Hrubín, František - Nefritová flétna

František Hrubín - Nefritová flétna František Hrubín byl tvůrcem české milostné a přírodní lyriky, autor veršů a pohádek pro děti, dramatik, prozaik a překladatel. František Hrubín pracoval jako knihovník a věnoval se především poezii, od roku 1946 se stal spisovatelem z povolání Z iniciativy Františka Hrubína vznikl časopis pro nejmenší děti Mateřídouška a časopis o dětské literatuře Zlatý máj. Hrubínova tvorba se vyznačuje snahou o harmonizaci protikladů (život - smrt, láska - zmar atd.), výrazovou jasností, melodičností a bohatou metaforickou. Sbírky milostných básní a přírodní lyrika, válka - země sudička, Jobova noc, Hirošima, Špalíček pohádek Li Po (Tchaj Po) 701 , Čína - 10. 11. 762 Čína - vlastním jménem Li Tchaj-po, byl čínský básník, jehož dílo bylo inspirací pro japonské a korejské básníky, byl překládán i v západních zemích. - nejznámější básník staré Číny - vedl bouřlivácký a tulácký život člověka nespoutaného žádnými rodinnými a společenskými konvencemi. Byl oblíbeným společníkem a pijákem vína. Část života prožil ve vyhnanství. Podle legendy utonul, když v opilosti chtěl zachytit v řece odraz měsíce. - z Li Poovy tvorby se zachovalo okolo devítiset básní. Je v nich patrný vliv filozofie taoismu, konfuciánské a buddhistické tradice. Oblíbeným útvarem jeho básní je čtyřverší a osmiverší s různou délkou verše. Charakteristická je pro něho velká představivost, bohatý slovník i smysl pro humor. - velkou část autorovy tvorby tvoří přírodní lyrika, inspirovaná krásou severní a jižní Číny, jak ji poznal na svých toulkách. Oblíbeným motivem jsou obrazy s atmosférou měsíčního svitu. Zajímá se též o slavná místa spojená s historickými událostmi a bájemi. Je mistrem pijácké poezie na oslavu vína a široké škály pocitů při jeho pití. Dalšími náměty jeho básní je láska a přátelství, často hovoří o sobě, někdy s bujarým optimismem, někdy s nostalgií. básně Popíjím sám v záři měsíce, Probouzím se z opojení za jarního rána, Z města Písčitého pahorku posláno Tu Fuovi, Nad pohárem vína, Píseň o sbírání lotosu Wang Wej 699 Ťin-čung - 759 Si-an - byl čínský básník, malíř a politik z období dynastie Tchang. Patřil k nejvýznamnějším osobnostem své doby - pocházel z provincie Šan-si, při úřednických zkouškách v roce 721 získal nejlepší ohodnocení vůbec, což mu zajistilo rychlou úřední kariéru. - když bylo při An Lu-šanově povstání obsazeno hlavní město, předstíral prý hluchotu (podle jiných zdrojů si způsobil kožní onemocnění), aby nemusel spolupracovat se vzbouřenci. Po smrti své manželky se stáhl do ústraní a věnoval se hlavně studiu a poezii. - byl přesvědčeným buddhistou, pseudonym Mo-ťie si vybral podle postavy z buddhistické sútry Vimalakīrti většinu jeho díla tvoří popisné básně zachycující přírodu a reflektující buddhistickou životní filosofii. - jako malíř patří Wang Wej k zakladatelům čínského krajinářství, ale jeho malířské dílo je známo jen z pozdějších kopií. Věnoval se i nástěnné výzdobě buddhistických chrámů. Tu Fu - žil v době vlády dynastie Tchang celý život byl tulákem, cestoval z místa na místo, stýkal se rád s dřevorubci a rybáři. Přátelil se s Li Po. - v Luo-jangu se neúspěšně pokusil o složení císařské zkoušky. Pak pokračoval ve svém putování. V severovýchodní Číně navštívil Šan-tung a Che-pej. - v roce 752 se Tu-Fu oženil a okolo roku 757 měl již tři syny a dvě dcery. Z tvorby Tu Fu se zachovalo okolo čtrnácti set básní. Psal především sociálně zaměřenou reflexivní lyriku. Vyjadřuje v ní život doby, těžké podmínky života lidí za války. Líčí útrapy války a hladomory v básních - druhou část autorovy poezie tvoří subjektivní lyrika, kde vyjadřuje osobní prožitky a city, stesk po rodině a přátelích Hlad, Vychrtlý kůň, Chmýří bodláku Obsahuje básně nejdřívě od Li Poa - o přírodě, zdější krajině, vínu, pijáctví, někdy básně věnované jiným autorům/přátelům, smutek První část - Li Po Druhá část - Po Ťui - Hrob Li Poův Třetí část - různí básníci - Wang Wej, Tu Fu, Tu Mu Hrubín se soustředil jen na období Tchang (618 - 907) a jen na básně typu ťin-tchi-š' - tehdy největší obliba. Období Tchang - největší rozmach Čínské říše (tehdy tzv. Říše středu). Vzrůstá prosperita země - zemědělství, hedvábnictví Básně přeložené Augustinem Palátem (1923 - 2016) - byl český sinolog, překladatel, diplomat a pedagog. Již během války navštěvoval kurzy čínštiny u Jaroslava Průška v Orientálním ústavu, po válce absolvoval právnickou fakultu UK v Praze, poté studoval na filosofické fakultě sinologii. Poté přednášel čínštinu v Praze, Olomouci a ve Zlíně. Roku 1954 dosáhl hodnosti docenta na filozofické fakultě v Praze a téhož roku se stal velvyslaneckým radou v Pekingu (do roku 1958), poté byl rok na stáži v Historickém ústavu Čínské akademie věd v Pekingu. Po návratu do Prahy působil jako náměstek ředitele Orientálního ústavu (do roku 1970) a vyučoval na Univerzitě 17. listopadu. Po nástupu normalizace musel záhy zcela z Orientálního ústavu odejít (1973) a poté se živil jako překladatel pro Pražskou informační službu. Po roce 1989 začal znovu přednášet na Ústavu dálného východu FF UK, dále se účastnil organizace mezinárodního sinologického života (má zásluhu např. na založení Mezinárodní sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace při Univerzitě Karlově v Praze). Konfuciovy Hovory a komentáře Příběhy od jezerního břehu

Fairbank, John K.

John King Fairbank (1907 - 1991) byl prominentní americký akademik a historik. Studoval několik škol. Profesor na vysoké škole mu doporučil studovat v té době skoro neznámý obor týkající se Číny. Na Oxfordu začal F. studovat čínštinu. Četl knihu o zahraničních vztazích dynastie Čching, a tak se rozhodl jít do Pekingu v roce 1932 aby tam provedl studii. V Pekingu studoval na univerzitě v Tsinghua pod vedením významného historika Tsiang Tingfu. Wilma Denio Cannon, dcera Waltera Bradforda Cannona, přišla do Číny, aby si vzala Fairbanka a začala svou kariéru v čínské historii umění. On a Wilma poznali řadu čínských intelektuálů a stali se obzvlášť dobrými přáteli. Fairbank se vrátila na Harvard v roce 1936, aby získala pozici vyučujícího čínskou historii, na Harvardu první specialista na plný úvazek na toto téma. On a Edwin O. Reischauer vypracovali roční úvodní průzkum, který se týkal Číny, Japonska a později Koreje a jihovýchodní Asie. Program byl znám jako „Rýžové pozemky" a stal se základem pro vlivné texty Východní Asie: Velká tradice (Boston: Houghton Mifflin, 1960) a východní Asie: Moderní transformace (Boston: Houghton Mifflin, 1965). Po vypuknutí války v Pacifiku v roce 1941 byl Fairbank zařazen do práce pro americkou vládu. Když se po válce vrátil do Harvarda, Fairbank zahájil magisterské studium na jedné z několika významných univerzit ve Spojených státech. Obor na Harvardu byl zaměřen na školení novinářů, vládních úředníků a dalších. Tento široký přístup, kombinovaný se zkušenostmi Fairbanka v Číně během války, utvářel jeho knihu Spojené státy a Čína. V roce 1972, v rámci přípravy na návštěvu Nixona (bývalý prezident USA), byla kniha čtena vůdci na obou stranách. V pozdních čtyřicátých letech byl Fairbank mezi tzv. China Hand (skupina američanů, kteří znali velmi dobře Čínu), která předpověděla vítězství Mao Ce-tunga a Čínské komunistické strany a prosazovala vztahy s novou vládou. V roce 1949 byl Fairbank označen za to, že byl "měkký" na komunismus, a bylo mu odepřeno vízum k návštěvě Japonska. Je ironické, že četní čínští přátelé a kolegové Fairbanka, kteří se vrátili do Číny po roce 1949, byli později napadeni za to, že jsou proameričtí od ČKS. Fairbank vyučoval na Harvardu, dokud neodešel do důchodu v roce 1977. Uveřejnil řadu akademických a neakademických prací o Číně, z nichž mnohé by oslovily široké publikum mimo akademickou obor. Fairbank hrál významnou roli při vývoji Harvardu jako předního amerického centra pro východoasijské studie, včetně založení Centra pro východoasijský výzkum, které bylo po jeho odchodu do důchodu přejmenováno na jeho počest. V letech 1955 až 1973 byl jeho ředitelem. Fairbank získal peníze na podporu stipendií pro studenty univerzity, vyškolených vlivných čínských historiků na Harvardu a umístil je na univerzitách a vysokých školách v USA i v zahraničí. Fairbank a jeho kolegové z Harvardu, Edwin O. Reischauer a Albert Craig, napsali učebnici o Číně a Japonsku, Historie východoasijské civilizace. Fairbank vytvořil vazby na osoby ve vládě, a to jak školením novinářů, vládních úředníků a vedoucích pracovníků nadace, tak i tím, že dal své myšlenky vládě o politice Číny. V roce 1966 Fairbank a sinoložka Denis C. Twitchettová, na Cambridge University začali plánovat projekt the Cambridge History of China. Původně zamýšlel pokrýt celou historii Číny v šesti svazcích, projekt rostl, dokud nedosáhl 15 svazků. Twitchett a Fairbank rozdělily historii s úpravami Fairbanka na moderní (po roce 1800) Čínu, zatímco Twitchett a další převzali odpovědnost za období od dynastie Čchin až po časné Čching. Fairbank vydal a napsal části svazků 10 až 15, z nichž poslední se objevuje v roce po jeho smrti. Martha Henderson Coolidge a Richard Smith dokončili a publikovali biografii Fairbanka o H.B. Morse. Během vietnamské války z konce šedesátých let se Fairbank, který byl dříve kritizován jako prokomunista, dostal pod palbu od mladších studentů a vysokoškolských studentů v nově zřízené komisi znepokojených asijských učenců, kterou pomohl vytvořit, ale nadále se neúčastnil. Tito mladí učenci obviňovali Fairbanka a další vedoucí představitelé hnutí, že v oblasti pomohli ospravedlnit americký imperialismus (snaha o nadvládu nad nějakým územím, státem) v Asii. Založením studie o Asii v teorii modernizace představili Fairbank a liberální učenci Čínu jako iracionální zemi, která potřebovala americkou výchovu. Dalším obviněním bylo, že učenci "Harvardské školy" uvedli "novou radikální verzi" moderní čínské historie, která argumentovala imperialismus "byl v Číně velmi prospěšný". Fairbank dokončil rukopis své poslední knihy Dějiny Číny v létě 1991, doručil ho na Harvard, pak se vrátil domů a dostal infarkt - smrt. Přeložili Martin Hála, Jana Hollanová, prof. Olga Lomová Olga Lomová je česká sinoložka a překladatelka z čínštiny. Specializuje se na na literaturu, zejména poezii, čínského raného středověku. Vystudovala sinologii - orientalistiku na FF UK v Praze. Jako pedagog zde působí od roku 1987. Od roku 2014 je profesorkou a také ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK. Od roku 1990 řídí Mezinárodní sinologické centrum Chiang Ching-kuovy nadace při Karlově Univerzitě a vede a garantuje studijní obor sinologie. Vědecky se v poslední době zabývá tématy na průsečíku filologie a kulturní a intelektuální historie (obraz přírody ve starší čínské literatuře, životopisná a historiografická literatura ve středověké a starověké Číně, literární estetika). V projektu Dekonstrukce a konstrukce národních tradic a věda v Číně zkoumá transformaci tradiční čínské kultury na přelomu 19. a 20. století. Dlouhodobě se věnuje dějinám evropské sinologie a metodologickým problémům oboru. Přednáší o starší čínské literatuře, moderní poezii, dějinách kontaktů mezi Evropu a Čínou, vztahu mezi tradicí a moderností v Číně a ideologii ČLR. Překládá také čínskou literaturu (členka předsednictva Obce překladatelů) a na svém blogu i v jiných médiích veřejně komentuje čínskou ideologii, politiku a česko-čínské vztahy. S'-MA, Čchien. Kniha vrchních písařů : Výbor z díla čínského historika.

Kuo, Mo-Žo - Návrat starého mistra a jiné povídky

Kuo Mo-žo Kuo Mo-žo (1892 - 1978) byl čínský spisovatel, archeolog, komunistický politik a zakládající předseda Čínské akademie věd. Získal tradiční čínské vzdělání a roku 1914 odešel studovat medicínu do Japonska, lékařství však opustil (onemocnění sluchu), aby se mohl věnovat umění. Studoval západní literaturu a vydal řadu překladů evropských klasiků do čínštiny. Po návratu do Číny se ve dvacátých letech stal marxistou a roku 1927 vstoupil do komunistické strany. V důsledku své politické činnosti byl nucen strávit několik let v japonském exilu, kde se věnoval studiu archeologie a psal mimo jiné o starých čínských nápisech. Po vzniku ČLR zastával řadu vysokých vládních funkcí. Během kulturní revoluce v 60. letech byl sesazen a pronásledován, po skončení této kampaně se však směl vrátit mezi vládnoucí elitu. Dostal Nobelovu cenu za archeologii 1949 navštívil Prahu Mládí, sbírka Oliva Povídky se zakládají na historii, ale autor se snaží poukázat na nepravdu a mylné výklady, které byly tradovány čínskou historií. Ukazuje zvláště na konfucianismu, jak nelidská a špatná byla čínská filozofie. Povídky jsou často satirické, plné humoru. Přeložila Berta Krebsová (1909 - 1973) sinoložka a překladatelka z čínštiny - 1929-1935: FFUK, filozofie a historie, Absolventka učitelského ústavu, Jazyková škola při Orientálním ústavu v Praze, kurzy čínského jazyka, FFUK, sinologie a dějiny Dálného východu (1952 - PhDr.), 1946-1947: studium dějin Číny a čínské filozofie v Paříži učitelka na různých pražských školách, vědecká pracovnice Orientálního ústavu, Československé akademie věd, vedla semináře četby čínských filozofických textů na FFUK Lao'c O Tao a ctnosti Tao te ťing Kniha obsahuje 7 různých povídek Návrat starého mistra Mistr Lao Tan (Lao-c') ležel v příšernem horku pod topoli, setkal se s prefektem Jinem, vítali se, Jin mu přinesl placky a vodu, pak mu dekoval a vychvaloval jeho knihu o cestě a ctnosti. Lao Tan kdyz vse vyslechl mu zas vyprávěl o svoji cestě na černém buvolu do pouště, jak zahynul a on jeste vypil jeho krev, jak lhal a jak jeho kniha neni pravdivá, jak je vděčný za buvola a ma ted jeho ocas jako památku, že sám byl sobecký, mluvil složitě jen aby vypadal moudře apod..Nakonec řekl, ze svůj spis spali a odešel i s nim. Prefekt byl nastvany a křičel na nej, ze je podvodník a ze ted muze zas za jeho spis a lži vyloudit dalsi placky a vodu. Mistr Čuang jde do Liang (Čung-c' nejproslulejší filozof taoismu a spisovatel staré doby) Mistr Čuang, kterému zemřela manželka a stal se ševcem, prodával svoje konopne boty, které se moc neprodavaly. Jednou nemohl dlouho nic prodat a uz mel sileny hlad, ze se vydal za přítelem, aby mu půjčil dvě hrsti prosa, ten mu řekl ze jeste tento mesic nedostal výplatu. Uviděl na zemi lebku, pod ni byli červi, tak se s nimi snažil chytit rybu. Vzpomněl si ma svoji ženu a jak k ni nebyl vždy mily, bylo mu smutno, vzpomněl si na svého přítele Chuj Š'a a ze jako jediny mu šel prokazat soustrast. Chuj se stal minustrem v Liangu, tak se za nim mistr vypravil, s lebkou v ruce a ukusoval konopne boty. Lidé si mysleli ze je lhář nebo blazen. Chuj se bal, ze mu jde sebrat jeho postavení, tak ho nechal sebrat a byl na nej ošklivý. Chuj mu pověděl pribehl o Fenixovi a sove jako přirovnání, Chujovi doslo ze s nim tak nemuze jednat tak hned obrátil, ale Čuang se jen otočil a odešel, zklamán ze tohle je ta lidská vůně po které toužil.. Konfucius hladoví Konfucius se svými žáky ležel v lesíku, vysileni. Prvni den, protoze byli ziznivi, ukradli v poli par melounů, vesničané je ale viděli, tak je do druhého dne obklíčili. Vsichni byli zbabeli a báli se jit za vesničany a vse jim vysvetlit, proto uz 7 dni neviděli jídlo ani vodu, i sam Konfucius. Osmého dne se rozhodl žák Jen Chuj, ze vyjde konečně za vesničany. Vse jim vysvětlil, oni to pochopili a jeste mu dali trochu ryze. On ji tedy uvařil a vypadalo to ze ji jí, to Konfucia urazilo, nic nerekl a zkoušel ho, ze by chtel ryzí obětovat svému mrtvému otci. Chuj ale řekl, ze se ryze pro oběti nehodí, protoze neni cista, vletlo tam smitko z ohne, on ho chtel vyndat ale spálil se a strčil si proto prst do pusy. Konfucius přiznal ze je opravdu svatý a taky byl rad, ze jeho vudcovský prestiž neutrpel. Mencius propouští svou manželku Mencius, žák Konfuciuv, delal vse, aby se jednou stal svatým. Jeho manželka pro nej delala vse, chovala se přesně podle Konfucianskych pravidel a udelal by pro nej vse. Mencius každé rano praktikoval dechová cvičeni (5 vteřin - ironie). Chtel se stat svatým a proto musel jako Konfucius propustit svou manželku a byt sam. Cítil ji vsude, nemohl ji opustit ale potřeboval. Prisla mu nevinná a čistá. Pri snídani ji řekl at odejde do kuchyně a pak pred konfuciovym obrazem k nemu přimlouval at ho učiní svatým a at mu da sílu aby mohl skončit se svou ženou. Jeho žena to slyšela a prisla za jim, rekla mu tedy ze odejde, rozloučila se se sousedy, ale Konfucius si najednou rozmyslel, ze by to bez ni nezvládl a ze nechce. Ona mu rekla ze by pro nej udelal vse treba skočila z mostu kdyby mu to pomohlo a on pochopil, ze jeho žena naslouchala jeho uceni, chovala se podle nej a ze jeho žena je větší nez sam Konfucius, proto se musi odklonit od jeho uceni a přiblížit se smýšlení své ženy. Rozloučil se se svou ženou rozhodl se ze pujde do jiné země hlásat uceni o ctnosti a rodinné lásce. Prvni císař umírá Prvni císař Čeng, Čchin Š' Chuang-ti, byl na inspekční cestě. Cestou ho často popadl záchvat padoucnice, ale jednoho dne to bylo tak spatne, ze jen zvracel a mel horečku. Ulehl tedy do odpocivaciho vozu a uz nevstal. Začal vzpomínat a bylo mu lito svých činu, jak nechal spálit knihy a zaživa pohřbít učence, jak nechal zabit své bratry a spoustu dalších lidi, svého otce Lü Pu-weje (prvni manžel jeho matky, nezřízený). Nejvetsi darebáka byl Li S', ktery mu části radil delat tyto skutky, mel ho odstranit dříve jak mu radil jeho syn. Proto jeste kdyz byl pri smyslech, napsal dopis svému synovi Fu Suovi aby ho pohřbil. Li S' ale dopis zfalšoval. Po několika dnech se nemoc zacala jeste zhoršovat, mel totiz tuberkulosu, křičel ze spánku a jednoho dne vse ustalo, uz jen ležel. Jednoho dne ho objevili mrtvého, jak mu z ucha teče krev. Kdyby se delala pitva zjistilo by se, ze mel v uchu zapichlou tri palce dlouho jehlici. Konec krále Siang Jü Dva vládci soupeřili proti sobe a dědictví Čchinů - aristokrat Siang Jü a sedlák Liu Pang. Siang Ju se se svym zbylým vojskem 26 muzu dorazil k řece. Odpocivali, z vesnici vsichni utekli..najednou se na řece objevil prevozník, na kterém bylo videt ze neni prevoznik. Chtel aby Siang Ju nastoupil na lod a on by ho převezl do země Ťiang, přemlouval ho, ze vojsko Liu Panga tu je každou chvili. Král poznal ze to je nekdo jiný, jednou uz takhle na neco skočil a nechtěl znovu. Potom řekl, ze Čung Li-wej je těžce raněn do břicha, tak at ho preveze a i jeho koně kterého ma tak rad. Po chvili zaslechli zvuk a přihnalo se vojsko s obrovskou převahou. Siang Ju byl větší nez ostatní a mnohem silnější. Pobili se tam, Siang odrážel vojáky a házel je vzduchem, ale i tak je převaha postupně dostala. Prevoznik s vojákem to pozorovali z lodě. Siang v jednom poznal svého starého známého a řekl mu, ze mu daruje svoji hlavu za kterou dostane odměnu. Prořízl si hrdlo a vojáci se vsichni vrhli na mrtvoly a chtěli kus aby pak dostali odměnu. Na které se nedostali pronásledovali ostatní. Prevoznik Čungovi řekl pravdu, ze je literat a ze chtel prelstit Sianga a zabit ho, protoze byl hrozne krutý, zabíjel lidi, vypaloval města, vsichni se ho báli, jen skodil.. Čung to jen poslouchal se sklonenou hlavou, pak vykřikl k nebesům k Siangovi a chtel se taky zabit, prevoznik mu v tom ale zabranil a řekl mi ze svou smrti nikomu nepomuze, ze musi zit pro lidi konat skutky a tim se vykoupi, ze to je smysl života. Dopluli zpět na břeh. Velký historik S'-ma Čchien S'-ma Čchien se stal prvním ministrem u dvora, protoze císař potřeboval jeho služby, nejakou dobu pred tim byl ale ve vězení a dokonce vyklesten za trest, protoze řekl neco, čím urazil císaře. Dopisoval svoje historické spisy, kdyz za nim jednoho dne prisel Žen Šao-čching, zemský úředník, ktery mel vzdycky povinnost dostavit se v prvním měsíci do hlavního města. Hned jak vešel, tak se ptal co se mu stalo, ze nejak ztloustl, hlas se mu změnil, vousy nema, to S'-ma Čchien nastvalo. Začali si spolu povídat, S'-ma Čchien mu začal říkat o svém psaní, o lidech co podléhají bohatým, jak je to hrozné (Žen to taky delal, tak byl radsi zticha), že jeho nejoblíbenější spis je o dvou rytirich, ktery pomáhali a dokázali se obětovat a ze on ve svém životě bohuzel nikoho takového nema. Žen řekl nejaky vtip, kterým ho zas naštval. S'-ma Čchien mu pak rikal, ze od vsech knih ma ruzne kopie zakopané na různých místech, takze jsou nesmrtelné. Pak se domluvili, ze spolu vecer půjdou pit. Žen mu chtel oplatit lichotku na město a řekl ze by byl radsi eunuch v hlavním městě, pak mu doslo co vlastne řekl, omlouval se. Žen chtel, aby se pro nej primluvil aby se posunul výš, ze klidne taky prijde o mužství. S'-ma Čchien ho tedy začal vyprovazet jak byl nastvany. Poté chvili psal a tim si ulevil, byl spokojen se svym textem taky i ze zvyku začal hladit vousy, které ale nemel. Smutek básníka Tiaiho Ťia I byl od mladí nemocen poruchou žláz a nedávno chytil jeste tuberkulosu. Byl jmenován učitelem prince Čchang-ša. Starci ho neměli rádi a říkali ze jen fňuká. Jednoho dne se na nebi objevila kometa a císař si ho nechal povolat. Ťia řekl, ze to neni nic špatného jen ze se ma smest stare ze stolu a dat prostor novému. Ministr Čang Cchnag se trochu bal a tak nenapadne mluvil spatne o Ťia Iovi. Císař ho poslech ze bude pro nej nejlepsi kdyz zustane v ústraní. Jmenoval ho učitelem prince z Liang. Lidé říkali, ze porad jen place vzdychá. Dřívější Čína byla napadána nájezdy Hunu. Po smrti císaře Kao-cu, císařovne Lu posilal náčelník Hunu oplzle dopisy. Císař Wen se snažil proti hunum zakročit, ale byl poražen. Ťia I napsal spis O správném řízení vlády, kde radil, co ma císař delat, lidé ale říkali, ze je to pomatenec a blazen. Princ z Liang rad studoval, Ťia I ho ale ucil i jízdě na koni a vrhu šípem, chtel aby se stal dobrým valecnikem a jednou ubránil zemi. Kdyz se vraceli ke dvoru, princ chtel ukazat co umí, pobidl koně do trysku, ten zakopl a princ si roztříštil lebku. Kdyz to Ťia I uviděl, začal chrlit krev a jeho nemoc se třikrát zhoršila. Vsichni říkali, ze je to blazen a ze si nemoc vymysli. Ťia byl propuštěn a vrátil se do svého domku, ulehl a uz nikdy nevstal. Mel vidinu básníka Čchü Jüana, ptal se ho, proc ho vsichni tak nenávidí, ze nikdy neudelal úmyslně nic špatného, naopak. Ten mu řekl, ze ho ostatní nesnáší, protoze je lepsi a chytřejší nez oni a ze by mel byt rad a nebrat si to. Byl to výplod jeho vlastní fantazie. Ťia se snažil sáhnout po jeho ruce a zvednout se, spadl zpět na postel a zhasl tim lampu.

Hoffmann, Petr - Od pramene čínské medicíny

Petr Hoffmann (*1960)Po absolvování Fakulty dětského lékařství UK v Praze a po atestaci pracoval jako obvodní dětský lékař. Od roku 1990 do roku 1995 studoval tradiční čínskou medicínu na Československé sinobiologické univerzitě v Praze a poté i v Číně, v zámoří či v Evropě. Od roku 1996 se začal jako jeden z prvních lékařů v ČR ve své praxi v Č. Budějovicích zcela věnovat čínské bylinné léčbě. Spolupracuje i s ostatními lékaři na propojení západní a východní medicíny v praxi včetně výzkumů čínských bylinných směsí. Je i autorem 2 knih: Na frekvenci čínské medicíny (2002) a od Od pramene čínské medicíny (2007). Ve své ordinaci školí i lékaře, studující čínskou medicínu. Je zastáncem teorie, že trvalé studium, které je denně přetavováno v praxi do zkušeností, které se pak již nezapomínají, jsou těmi našimi nejlepšími učiteli... Od pramene čínské medicíny Kniha učí laiky i zdravotníky jak rozpoznat určité onemocnění podle jiných příznaků, než jsme my „na západě" zvyklí. Také rozděluje lidi podle různých typů, protože jak čínská medicína říká, nemůžeme léčit například člověka který je horký typ nebo studený typ úplně stejně, srovnává to s motorem, kdy bysme na všechny druhy motorů použíavali jen jeden olej nebo palivo, některé fungovat bodou, jiné ne, a stejně je to i u lidí. Dále dokáže rozeznat spoustu nemocí jen podle jazyku. Radí různé bylinné směsy na určitá onemocnění, poruchy nebo pro zlepšení funkce orgánů, mysli apod. U každé bylinné směsi je také krátký příběh jak přišla ke svému názvu a kniha je prostoupena obrázky.

Su, Tchung - Manželky a konkubíny

Su Tchung (narozen roku 1963), vlastním jménem Tchung Čung-kue, pochází ze starobylého čínského města Su-čou proslaveného hedvábím, krásou svých žen i zahrad. Od roku 1980 Su studoval čínskou literaturu na Pekingském pedagogickém institutu. Publikovat povídky začal o tři roky později. Působil i jako redaktor časopisu Čung-šan. V současnosti žije a pracuje v Nankingu, je místopředsedou Svazu spisovatelů provincie Ťiang-su. Su Tchung patří mezi nejpřekládanější čínské spisovatele. Je autorem sedmi románů a zhruba dvou set povídek. Jeho novela Na útěku v roce 1934 publikovaná v roce 1987 byla kritikou oceněna pro avantgardní pojetí historie. Roku 2009 byl Suův román Na břehu řeky oceněn literární cenou Man Asia. Dalšími Suovými významnými díly jsou romány Rýže či Můj císařský život. Patří mezi nejuznávanější čínské autory současnosti, je výrazným představitelem avantgardní tvorby. Jeho díla jsou častými náměty filmových scénářů. Jak v doslovu upozorňuje Olga Lomová, Su Tchungovou ranou inspirací byli Stendhal a Alexej Tolstoj, později spíše američtí autoři Filzgerald, Hemingway, Faulkner a Salinger. Su je oceňován jako „mistr náznaku", díky němuž se mu bez větších potíží daří obstát i v prostředí ovládaném cenzurou. Zvláštním prvkem jeho tvorby je i humor. Dalším jejím výrazným rysem je pečlivá práce s jazykovými prostředky a dlužno dodat, že se oba překladatelé velmi pečlivě snaží převést tuto rovinu Suova díla i do české verze. Manželky a konkubíny Lotos byla studentka, která se provdala ze bohatého pána Čchen Cuo-čchiena, jako jeho čtvrtá paní. Mezi ženami panovaly zvlastni vztahy - nenávist, intriky.. Lotos byla nejdříve oblíbená pana, vecer za ni chodil.. prvni žena mela syna Fej-pchua. Druha žena Koral a třetí Obláčka. Na zahradě rostly vistárie a byla tam studánka, která byla prokletá, každá žena která podvedla starého pána skoncila ve studance. Stary pan mel narozeniny, Lotos nepřišla, nebylo ji dobre, později prisla a přinesla dárek, byl ale horsi nez ostatní, urazila se. Lotos videla, ze Koral podvadi starého pana s lékařem. Lotos se seznámila s Fej-pchuanem, oblíbila si ho, on ji seznámil se svym přítelem Ku a chtel ji ucit na flétnu (oba byli nejspíš milenci, vodili se za ruce a Fej rikal, ze se boji zen). Mela služku Husičku, která ji ale proklinala a Lotos to zjistila, našla toaletní papír v záchodě s jejim obrázkem, donutila ho Husicku sníst, ona onemocněla a nakonec zemřela. Stary pan za Lotos přestal chodit, ona se zamilovala do Feje, zapomněla na své narozeniny, opila se a delala blbosti, zkousela to na Feje, on ale nemohl. Služebná ji chtela zkrotit, nepovedlo se a tak zavolali Čchen Cuo-čchiena, Lotos jen chtela byt s nim, chyběl ji lidsky kontakt. Obláčka práskla na Korán že starého pana podvádí. V noci videla Husicku jak leze oknem a chce ji zabit. Druhy den videla Lotos oknem jak muži vláčí Korán ke studánce a hodili ji do ni. Rozkricela se, prisel pan, ona mu rekla co videla a on řekl ze prisla o rozum. Vsichni si začali o tom povídat ze se opila a ze prisla o rozum a o tragédii co se stalo Koral. Časem si starý pán vzal pátou ženu Bambus. Ptala se na studanku a co je to za ženu co kolem chodi a rika že neskončí, ostatní ji říkali ze to byla čtvrtá paní starého pana, která prisla o rozum. Něžné pohlaví Dům Červeného štěstí byl pro kurtizány, jednoho dne přijel vůz a všechny odvezl do pracovních táborů na prevychovu. Dvě nejlepsi kamarádky Podzimka a Kalíška jely spolu, v tom Podzimka spadla z auta a utekla. Kalíška byla v táboře, pracovala, po nějaké době je propustili. Podzimka byla chvíli u přítele Pchua a jeho matky, matka ji tam nechtela, tak se naštvala a odešla do kláštera a stala se mniškou. Pchu to šel říct Kalíšce, později se spřátelili a Kalíška otěhotněla. Vzali se, Podzimka jim přinesla dárek, ale nebyla pozvaná, tak odešla, Kalíška za ní vybehla, uz na ni skoro zapomněli, Podzimka ale odešla. Narodil se jim syn, Smutník. Kalíška a Pchu se porad hádali, hlavne kvuli penězům, Kalíška nebyla pracovitá, ale chtela penize, Pchu jich nosil malo. Jednoho dne přinesl hodne peněz, pozdeji se Kalíška dozvěděla, ze je zproneveril a Pchu byl popraven. Podzimka navštívila Kalíšku, povídaly si, Podzimka ji rekla, ze ma štěstí, protoze ona je neplodná. Kalíška zacala znovu pracovat ve sklárně, nemela ale na nájem, rozkriklo se, ze spi s panem Čangem, panem domu, jeho manželka ji vyhodila. Později si našla muze ze severu, prisla za Podzimkou, že odchází a ze ji necha svého syna. Podzimka si ho vzala a sla vyprovodit Kalíšku. Od Kalíšky poději dostala nějaké dopisy a pak psaní ustalo. Smutnik rostl, ve skole dostal nové jméno a nikdy se nedozvěděl o svém původu. Rod makových polí Čchen Mao - svalovec, čeledín, předseda svazu rolníků Čchen-cchao - hl postava Liou su-c' - s kočkou Jen-i hloupý surovec (Rodina Liou) Šlachta - otec Lu Fang - velitel pracovní skupiny Liou Šlachta byl pracovitý, všichni se ho báli, řídil vesnici, vlastnil pole - máku. Měl syna Jen-iho, hloupý, měl pořád hlad, kradl knedlíčky, všem vyhrožoval, že je zabije. Šlachta měl později i dalšího syna, Čchen-cchaoa, říkalo se že není jeho (ale Čchen Maoa). Čchen-cchao studoval, poté se vrátil zas do města Javory. Čchen Mao byl svalnatý, čeledín Šlachty, chodil za spoustou žen. Liou su-c' seděla často pred svym domkem se svou kočkou, milovala spánek. Jednoho dne, Čchen-cchao se snažil Jen-iho naučit tenis, on si myslel že míček je knedlíček, napadl Čchen-cchaa, Jen-i měl nůž, Čchen-cchao ho jím pak zabil. Na pohřeb nešel. Čchen-cchao nesnášel smrad makových polí. Šlachta pěstoval mák, z kterého pak vyráběl moučku a prodával, z Javorů se pak stala největší pěstírna v Číně, to oni nevěděli. Jednoho dne přišel do vesnice Lu Fang, byl to bývalý spolužák Čchen-cchaa. Stal se velitelem pracovní skupiny. Čchen Mao jednoho dne přiběhl a křičel že jsou ve městě komunisti at vsichni jdou protestovat. Nakonec na Čchen Mao skončil v bambusovém altánku, kde ho pověsili a stáhli mu kalhoty. Objevil ho Lu Fang. Čchen Mao se stal předsedou svazu rolníků, vždycky u sebe nosil píšťalku. I Čchen-cchao jednou propadl moučce. Jednoho dne přišel za Liou su-c' Čchen Mao a udělal jí dítě. Když na to přišel Šlachta, rozkázal Čchen-cchaovi aby šel Maoa zabít. Ten tedy šel, našel ho v altánku, dvakrát po něm vystřelil. Nakonec byli zabiti Šlachta, Čchen-cchao i Květinka v altánku, který byl zapálen. Přeložili Zuzana Li, Denis Molčanov Zuzana Li, přední překladatelka a tlumočnice z čínštiny. Studovala čínskou a anglickou filologii na FF UP v Olomouci, kde krátkou dobu učila literaturu. Pak odjela na tři roky do Pekingu studovat moderní čínskou literaturu na Pekingské univerzitě. Od návratu do ČR bydlí v Praze a živí se jako překladatelka z čínštiny. V roce 2012 založila v nakladatelství Verzone edici Xin. Českým čtenářům chce systematicky představovat díla výrazných osobností čínské moderní a současné literatury. Denis Molčarov je překladatel z čínštiny, francouzštiny a angličtiny.

Bucková, Pearl S. - Východní vítr a Západní vítr

Východní vítr a Západní vítr Mladá tradiční číňanka je od malička zasnoubena s čínským mladíkem. Matka jí učí všemu, jak se má chovat, jak se má líčit a všemu, aby se manželovi líbila. Její nastávají se vrací ze Západu, studoval tam medicínu. Kvej-lan se na svatbu moc těší a na svého manžela, on ji ale ignoruje a skoro se na ni nepodívá. V den svatební noci jí řekne, že k tomu byli oba donuceni, že budou manželé, ale nebdudou žít podle starých pravidel. Kvel-lan je nešťastná. Přestěhukí se do dvého domu, co je velmi nezvyklé u číňánů, správně by měli bydlet u manželových rodičů. Kvel-lan se dům vůbec nelíbí, je tam moc ticho, prázdno. Manžel jí jednoho dne řekne, ať se kvůli němu nelíčí, že s mu to nelíbí, pak jí řekne, že by si měla přestat obvazovat nohy, že to není zdravé ani hezké, jinak si jí vůbec nevšímá a prohodí spolu jenběžná a slušná slova. Přijde je navštívit jeho známá číňanka, která s ním studovala, má velké nohy, je úplně jiná než Kvel-lan a ta je z roho hrozně špatná, ještě když vidí, jak se k ní její manžel chová a jak se směje a jak se na ní dívá. Jednoho dne jde navštívit matku a nakonec jí všechno řekne, jak je nešťastná, ona jí tedy nakonec poradí, že musí dělat všechno co che její manžel, i třeba aby si odvázala nohy. Nakonec to tedy řekne malnželovi a udělají to, on je od té doby jako vyměněný, věnuje se jí a koukal na ní skoro setejne, jako na známou paní Liu. Začne jí učit různým věcem a Kvej-lan je z toho nadšená. Pomalu si začíná na vše zvykat a je chytřejší. Konečně počnou syna. Narodí se krásný a zdravý, otec ale nechce aby na něm byly praktikovány nějaké staré zvyky, chce žít moderně. Kvel-lan bratr šel taky studovat do ciziny. Nedávno napsal dopis, že se tam seznámil s ženou a že si ji chce vzít. Matka se z tho skoro zhroutila, to nepřicházelo v úvahu, od mala je zasnouben a musí si svou ženu vzít, která mu musí porodit syna aby rod pokračoval. Nakonec si jín v cizině vezme a přijede s ní do Číny. Kvel-lan z toho byla také ze začátku špatná, ale když ji potkala, zvykla si na ni a zjistila jak se milují, tak všechno pochopila. Dřív by to nechápala ale ted, když sama tolik milujě manžela vše chápe. Nadešel den, kdy jí chtěl představit matce. Ta od té doby stůně, vůbec nejí. Nakonec jí viděla, ale cizinka se chovala jinak, nebyla tak slušná vůči staršímu člověku, koukala se jí do očí a nesklopila svůj zrak. Matka ji odmítla. Nakonec i cizinka počala, to byla katastrofa. Matka nakonec svolila, aby šli bydlet do jejich domu, ale nepřijala jí. Ještě více se roztonala a nakonec zemřela. Otec simusel vybrat novou ženu ze svých konkubín. I tak žili dál v domě a Mary se s nažila být číňankou, všichni ale byli jen nešťastní. Nakonec i otec v kterého vkládali své jediné naděje zamítrl uznat ji za manželovu ženu. Manžel tedy zavrhl svůj rod a odstěhovali se také do domku kousek od Kvej-lan. Jednoho dne u nich zaklepala Wang Da Ma, bratrova chůva, že u nich chce sloužit a starat se o malého. V knize je kladen důraz na pokrok, na nový západní způsob života, který mladí začínají žít, ale staří to nechápou. Pearl S. Bucková (1892 - 1973) byla americká spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1938. Když jí byly tři měsíce, přestěhovali se její rodiče v souvislosti se svým novým misijním posláním do Čen-ťiangu v Číně, kde následně strávila s několika přestávkami věnovanými studiu v USA téměř čtyřicet let. Čínsky se naučila dříve než anglicky a považovala čínštinu za svůj rodný jazyk. Kromě jazykových znalostí se důvěrně seznámila s životem prostých čínských lidí, což později využila v své literární tvorbě. Když byla ještě dítě, musela její rodina prchnout před násilím účastníků povstání boxerů, kteří propagovali nenávist vůči evropské kultuře představované pro ně nejen kolonialismem, ale i křesťanstvím a misionáři. V patnácti letech byla poslána do školy v Šanghaji, aby se připravila na další studia. Roku 1910 pak odjela do USA studovat psychologii na Randolph-Macon Woman's College. Po promoci se roku 1914 vrátila do Číny, kde působila jako učitelka v presbyteriánských misiích a starala se o svou těžce nemocnou matku. Roku 1920 se s manželem přestěhovala do Nankingu, kde učila na místní univerzitě anglickou a americkou literaturu. Svou literární činnost, ve které se inspirovala svou dokonalou znalostí čínského prostředí, zahájila psaním povídek pro časopisy. Brzy pak vydala svůj první román Východ a západ (1930). Světově se proslavila již svým druhým románem Dobrá země z roku 1931, který byl o rok později odměněn Pulitzerovou cenou. Roku 1934 byla s manželem donucena kvůli občanské válce opustit Čínu a vrátit se přes Japonsko do USA. Ještě téhož roku pak skončilo jejich manželství rozvodem. 1935 se celá jejich rodina přestěhovala na šedesátiakrovou, sto let starou usedlost Green Hills Farm v Pennsylvanii, kde strávila dalších třicet devět let svého života. Za svého života napsala více než sto prací a její knihy měly značný vliv ma postoj americké veřejnosti k čínské problematice. Svými příběhy z čínského venkova, které však mají spíše charakter zábavné literatury než děl s hlubokou společenskou analýzou, objevila pro čtenáře celého světa nový, do té doby téměř neznámý svět. Námětem jejích prací se kromě vztahů mezi Východem a Západem stal také čínsko-japonský konflikt za druhé světové války a problematika postavení ženy jak v Číně, tak i v USA. Komunistický režim Mao Ce-tunga rozhodně odmítla a propagovala demokracii podle amerického vzoru. Pro její aktivity v oblasti boje za práva žen a za rasovou rovnost se její osobou zabývala po léta FBI. Přeložila Věra Heroldová-Šťovíčková byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka (zemřela 2015). Od roku 1959 byla zpravodajkou rozhlasu v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží. Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistenkou v Náprstkově muzeu, pak uklízečkou a především se věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77.

Fenollosa, Ernest F. - Čínský písemný znak jako básnické médium

Výraznou slabinu západního myšlení podle Pounda představují aristotelská logika, která světu ukládá nepřirozené uspořádání, a sklon k abstrakci, chápané jako odhlížení od konkrétního. Čínské ideogramy zpodobující obecnější pojmy ale byly přinejmenším do určité doby založeny na obrazech toho, „co všichni znají". Čínský ideogram pro „červenou" vznikl uspořádáním zjednodušených znaků pro růži, třešeň, rez a plameňáka; znaky původně názorně zobrazovaly určité předměty nebo jevy a mnohé z nich si tento charakter uchovaly dodnes. Daný „význam" ideogram nepředkládá v určité podobě jako fakt nebo myšlenku, je strukturou pečlivě zvolených konkrétních obrazů, zachycujících děje nebo jevy, které proces utváření významu podněcují. Význam se děje, je vždy osobní a tento proces musí proběhnout ve čtenářově mysli. Pound v zásadě souhlasil s Fenollosovým chápáním světa jako neustávajícího procesu a s jeho předpokladem, že větnou strukturu všem jazykům vtiskla původně samotná příroda. Svět JE slovesný. Čínské znaky jakožto „živé obrazové zkratky přírodních procesů" na rozdíl od západních jazyků nevytvářejí pomýlenou představu o světě rozlišováním podstatných jmen a sloves - v ideogramu „oko vidí jednotu podstatného jména a slovesa: věci v pohybu, pohyb ve věcech". Moderní sinologové Fenollosovy a Poundovy myšlenky nikdy příliš neoceňovali; např. český sinolog Lukáš Zádrapa v knize Čínské písmo považuje Čínský písemný znak jako básnické médium za „fantastickou literaturu o znacích". Čínská poezie spojuje jak názornost kresby, tak zvuků. Zaznamenává slova v pohybech, např. jaro je slunce pod vyrážejícími stonky, muž je rýžové pole plus zápas. Čínské slovo má mnoho významů, např jednoduché „jest" (je, is) znamená v čínštině mít nebo ukrást měsíc chňapnutím ruky. Čínský jazyk je tvárný, protože nezná gramatiku jako jiné jazyky. Čínské slovo je tak trochu vším, podstatným jménem, přídavným, nedá se lehce určitě. Např slovo ming doslova znamená měsíc a slunce poháru - lesklý pohár. Předložky a spojky odpovídají jednotlivým slovům. Ve fonetickém symbolu nic nenapovídá a jeho vzniku a vývoji, zatímco v čínském ideogramu ano. V našich jazycích chybí slovesa pro dvě věci najednou co dělají. Např plout za obchodem by bylo uplne jine slovo nez plout pro zabavu, čínština je jemnější a konkrétnější, má mnoho různých slov pro jeden význam. Ernest F. Fenollosa (1853 - 1908) Vystudoval Harvard, odjel do Japonska, kde vyučoval filozofii. Rychle se sžil s prostředím a byl jmenován ředitelem Císařského muzea a Akademie výtvarného umění v Tokiu. Zůstal tam 12 let. Stal se znalcem japonské a čínské poezie, japonského malířství a kaligrafie. V roce 1890 se vrátil do Amerky, byl požádán, aby založil oddělení japonského umění v Bostonském muzeu a stal se také jeho kurátorem. O 6 let později se znovu vrátil do Japonska, kde přednášel japonské umění. Také se zde věnoval nákupu umění pro komerční účely. 1901 zas vrátil do USA a přednášel o japonském umění a kultuře. Po jeho smrti jeho manželka svěřila 1913 část pozůstalosti mladému Ezru Poundovi (1885 - 1972), kerý vytvořil nejdřívě básnickou sbírku Cathac a poté i teoretický esej Čínský písemný znak jako básnické médium. Ten se stal programový textem angloamerického modernismu. Ovlivnil poetiku imagistů - např Appolinairovy Kaligramy byly tvořeny na způsob a vycházely z čínských ideogramů. Ezra Pound byl americký básník. Ezra Pound studoval na různých univerzitách, studia však nikdy nedokončil. Cestoval po Evropě, žil v Anglii, Francii a nejdéle v Itálii. Přispíval do literárněteoretických publikací, psal manifesty a veřejné dopisy. Podporoval avantgardu. Zajímal se rovněž o ekonomii, vydal řadu polemických statí. Bohužel se stal stoupencem Mussoliniho názorů, některé myšlenky fašismu dovedl až do obecné aplikace. Po skončení války byl souzen pro velezradu a hospitalizován pod státním dozorem v ústavu pro choré zločince ve Washingtonu. Po propuštění v roce 1958 odjel do Itálie. Přeložili Oldřich Král, Martin Pokorný Oldřich Král (1930) je český sinolog, překladatel a teoretik překladu. Ač se k sinologii dostal vlastně náhodou, stal se jednou z nejvýznamnějších postav v české historii oboru. Zabývá se především starou čínskou literaturou, filosofií a uměním. Oldřich Král se hlásil (1949) na FF UK původně na dvojobor anglistika a komparatistika. Komparatistika však byla pod vlivem komunistické ideologie coby „buržoazní pavěda" zrušena. Musel si najít k anglistice jiný doplňující obor. Volno bylo na sinologii u prof. Jaroslava Průška. Během krátké doby Král pod Průškovým vlivem sinologii propadl, stala se jeho hlavním oborem a předmětem celoživotního úsilí. Po dokončení studií Oldřich Král zůstal na FF UK jako pedagog. Po absolvování vědecké aspirantury u prof. Průška (1954-57) v Orientální ústavu se v roce 1958 vrátil na FF UK jako odborný asistent. V roce 1969 vystoupil Král z KSČ a od té chvíle nesměl z politických důvodů přednášet, nedostával plat, bylo pozastaveno jeho habilitační řízení, byl vydán zákaz publikační činnosti. Král se proto živil dělnickými profesemi na Nákladovém nádraží Žižkov. V roce 1972 byl Oldřich Král za přispění Lubora Hájka, K. Petráčka a V. Křístka přijat do Sbírky orientálních umění Národní galerie, a to na místo kurátora malířství a kaligrafie. Průběžně pracoval na literárních a filosofických překladech, některé menší vyšly samizdatově (Mistr Čuang, Mnich Okurka, Tribunová sútra Šestého patriarchy, Shánění krávy - Deset obrazů hledajícího ducha), pod krycím jménem Josefa Fasse vyšlo v Odeonu Starožitné zrcadlo. V polovině osmdesátých let dokončil překlad Snu v červeném domě a Odeonu bylo dovoleno tento překlad klasického čínského románu vydat ve třech svazcích, počínaje rokem 1986. Poslední svazek vyšel v roce 1988 a posléze získal cenu Odeonu za nejlepší překlad roku 1988. Pak už následovala vydání dalších překladů. Po pádu socialismu se Oldřich Král vrátil na FF UK a v letech 1990-1998 vedl Katedru (později Ústav) Dálného východu. Zároveň na FF UK založil Centrum komparatistiky, které též několik let vedl. V roce 1990 byl na základě habilitační práce odevzdané v roce 1969 jmenován v obnoveném docentském řízení docentem. V roce 1993 byl jmenován profesorem sinologie a srovnávací literatury Univerzity Karlovy a do roku 2000 působil jako ředitel Centra komparatistiky. V roce 1997 založil při Univerzitě Karlově „Chiang Ching-kuo International Sinological Center" (CCK-ISC), sponzorované tchajwanskou Chiang Ching-kuo Foundation for Scholarly Exchange, jehož úkolem je rozvoj čínských studií v evropském a zvláště středoevropském regionu. 1994 zorganizoval v Praze pravidelný kongres Evropské asociace čínských studií (EACS), jejíhož komitétu byl dlouholetým členem. Po roce 1990 působil na řadě zahraničních univerzit, účastnil se mezinárodních konferencí. V letech 2006-2012 byl předsedou Pražského lingvistického kroužku. Překlady Oldřicha Krále jsou specifické tím, že většinou obsahují velmi poctivě zpracovaný a zajímavý poznámkový a komentářový aparát. Objasňuje nesinologům souvislosti textu, které by laikům zůstaly utajeny. Wu Ťing-c': Literáti a mandaríni. Neoficiální kronika konfuciánů Cchao Süe-čchin: Sen v červeném domě Sun-c': O válečném umění

Wu, Čcheng-en - Opičí král

Wu Čcheng-en (1500-1582, podle jiných pramenů 1505 -1580), zdvořilostním jménem Žu-čun, byl známý čínský spisovatel a básník mingského období (1368 - 1644). Jeho nejznámějším dílem se stala kniha Putování na západ = Opičí král, jeden ze čtyř klasických románů čínské literatury. Narodil se asi roku 1500 (podle některých pramenů 1505) zřejmě v Lien-šuej v dnešní provincii Ťiang-su v rodině chudého řemeslníka či kupce. Rodina brzy přesídlila do města Chuaj-an v téže provincii, kde strávil téměř celý život. Již od mládí se projevoval jeho velký talent a široký záběr zájmů, jimž se věnoval: kromě literární tvorby se zabýval malováním a kaligrafií, sbíral výtvarná díla, skládal hudbu, hrál na dobré úrovni šachy. Brzy si získal obdiv a úctu svých krajanů. Několikrát se pokoušel složit úřednické zkoušky, ale přes své nadání neuspěl. Na univerzitu v Nankingu byl přijat až ve středním věku. V 63 letech se konečně stal úředníkem v okresu Čchang-sing provincie Če-ťiang, po dvou letech byl však uvězněn na základě vymyšleného obvinění z korupce. Nakonec se obhájil, byl osvobozen a nabídli mu úřednické místo v Pekingu. Na funkci však pravděpodobně rezignoval, vrátil se do Chuaj-anu a zbytek života prožil v chudobě a téměř poustevnicky; věnoval se pouze svým zálibám, především psaní. Zemřel roku 1582 (podle některých pramenů 1580). Wu Čcheng-en po sobě zanechal poměrně rozsáhlé literární dílo, obsahující básně i prózu, dnes je však jeho velká část ztracená. Některá díla se zachovala až dodnes jen díky autorovu příbuznému, který po jeho smrti shromáždil všechny nalezené rukopisy a vydal je v čtyřdílné kompilaci pod názvem Zbylé rukopisy pana ze Še-jangu. Všechna jeho díla se vyznačují neústupnou kritikou zkorumpované společnosti, sám sebe v jedné ze zachovaných básní označil jako „vzpurného ducha". Jeho poetika se zaměřovala na vyjádření emocí, proto bývá srovnáván se slavným čínským básníkem Li Poem. Paradoxně jeho nejznámější a nejvýznamnější dílo, román Putování na západ (Si-jou-ťi) byl ve své době vydán anonymně, protože neodpovídal dobovému literárnímu trendu napodobovat klasická díla psaná „vysokým" literárním jazykem. Tato kniha byla napsána lidovým, obecně srozumitelným hovorovým jazykem. Teprve na základě pozdějších bádání a textových analýz byl za autora s velkou pravděpodobností označen Wu Čcheng-en. Dnes je jeho kniha považována za jeden ze 4 základních románů klasické čínské literatury. Do češtiny přeložila výbor z románu Putování na západ (Si-jou-ťi) Zdenka Novotná (Heřmanová). Poprvé byl vydán roku 1961 Státním nakladatelstvím dětské knihy v Praze pod názvem Opičí král (Vyprávění o putování na západ). Pro český překlad byl původně použit výbor čínského editora Žuo-ku (Ruo Gu), pozdější vydání (1997) bylo rozšířeno ještě o jeden příběh. Přeložila Zdenka Heřmanová-Novotná je česká sinoložka, překladatelka a propagátorka čínské literatury. Laureátka Ceny ČSAV (československá akademie věd) (1991) za práci na Česko - čínském slovníku. Během gymnaziálních studií strávila rok (1946-1947) v Anglii studiem angličtiny. V letech 1950-1953 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze čínštinu a dějiny Dálného východu u prof. Jaroslava Průška. V letech 1953-1958 pokračovala ve studiu čínštiny a čínské literatury na Pekingské univerzitě. Po skončení studia pracovala v letech 1958 - 1988 a 1990 - 1992 jako vědecká pracovnice v Orientálním ústavu Československé akademie věd. Roku 1966 získala hodnost kandidáta filologických věd a roku 1967 titul doktorky filosofie (PhDr.) na Univerzitě Karlově. Vědecky se zabývá problémy struktury a vývoje čínského znakového písma a jeho reformou, morfologií a lexikologií moderní a středověké čínštiny. V rámci této činnosti spolupracovala i na mezinárodních lexikografických projektech (s vědci z NDR a z Číny). Kromě vědecké práce se zabývá překládáním čínské literatury do češtiny. Jejím nejznámějším překladatelským dílem je kniha Opičí král (Vyprávění o putování na západ), výbor z klasického románu Putování na západ (Si-jou-ťi) spisovatele Wu Čcheng-ena, s nímž jako vůbec první seznámila českou kulturní obec. Čeština se tak po angličtině, francouzštině a ruštině stala teprve čtvrtým evropským jazykem, do nějž byl román přeložen. Na hoře Bujarých květů v zemi Ao-laj se z kamene zrodil opičák. Žil s ostatními opicemi a jednoho dne jim našel jeskyni Vodních závěsů, pronikl dovnitř vodopádem aniž by se mu zkřivil jediný chlup, tak se stal jejich králem, vymyslel si jméno opičí král Krasavec. Po nějaké době, kdy byl nespokojený, se rozhodl, že se chce stát nesmrtelným a tak se vydal hledat světce, kteří by ho to naučili. Prošel snad celý svět a až po několika letech našel horu Vznešených teras, kde objevil i světce (Subódhi). Dostal nové jméno Sun Wu-kchung - ten, který pochopil prázdnotu. Světec ho chtěl tedy učit různé proměny, ale opičák nikdy nebyl spokojený, chtěl být nesmrtelný, učitel se na něj naštval a i jeho žáci. Opičák ale poznal, že mu světec něco naznačuje, v noci tedy za ním přišel a světec mu opravdu prozradil tajemství nesmrtelnosti. Také, že ho čekají tři pohromy, proti kterým se musí naučit bránit, naučil ho 72 proměn a létat v mracích. Opičák se vychloubal před žáky, a tak ho Subódhi vyhnal zpět odkud přišel a nesměl nikomu prozradit, kdo ho učil. Na mraku se vrátil zpět na horu Bujarých květů. Zjistil, že jeho opice sužují démoni - Rušitel světa. Opičák ho přemohl a pobil všechny šotky s pomocí opiček, které proměnil z jeho chlupu. Vrátil se zpět i s opičkami, které byly uneseny. Opičky se pak cvičili ve zbrani, ale potřebovali sehnat opravdové meče, za hranicemi země se nachází království, kde mají spousty zbraní, vzal je tedy pro opičky ale sám potřeboval něco lepšího. Opičák se vypravil do království Dračího krále do moře. Král mu nabízel spousty zbraní, jemu se ale pořád něco nelíbilo, nakonec si vymohl kouzelné železo, které měnilo velikost podle přání. Chtěl ještě brnění, ale král nic neměl. král tedy sehnal od bratrů. Jednoho dne se Sunovi zdál sen o dvou mužích, probudil se před branou s nápisem Svět temnot, peklo, muži říkali, že jsou jeho dny sečteny, tak je rozsekal a vtrhl do paláce pekla, králové mu ukázaly seznamy kde bylo jeho jméno, tak ho vyškrtl ze seznamu smrti. Znovu se probudil. Jednoho dne nejvyšší vládne, Nefritový císař v nebi, přijal stížnost od Dračího krále a krále podsvětí na opičáka a rozhodl se ho potrestat. Přišel za ním tedy nebeský posel, Hvězda dlouhého věku, že je povolán do nebes. V nebesem mu Nefritový císař přidělil úřad nebeského podkoního. Po nějaké době opičák zjistil, že je to podřadná práce, rozčílil se a utekl z nebe. Jeden den na nebi je jeden rok na zemi. Přišli za ním králové ďáblů Jednorožci s darem suknicí a prohlásili ho Světcem rovným nebi, což se opičákovi velmi zalíbilo a chtěl tak být oslovován. Druhéh dne se Nefritový císař dozvěděl, že opičák utekl a přikázal nebeskému vojsku, aby opičáka zatkli. Nebeský král Li a jeho syn třetí korunní princ Natča se nabídli, že opičáka zkrotí, Opičák je ale přemohl. NIkdo ho nemohl přemoci. Opičák chtěl, aby mu císař udělil hodnost Světce rovnému nebi, císař nakonec souhlasil a Sun byl udělen v úřad, ale jen jako. Po nějaké době se Sun začal nudit a tak dostal práci - správu nad Broskvovým sadem - broskve na stromech mají lečívé učínky a činí nesmrtelným. Sun ale jednoho dne kdy na broskve dostal chuť všechny snědl. Královna matka nebes se chytala uspořádat broskvovou slavnost a poslala víly pro broskve. Když zjistil že asi nebyl pozván, přičaroval víly pod stromy a vydal se zjistit jak to je. Dorazil do hodovní síně, všecno bylo připraveno a opičík všechno snědl. Cestou našel palác Radosti sídlo praotce Cesty a objevil elixír nesmrtelnosti a všechnos snědl. Potom mu došlo co udělal a vrátil se zpět za svými opičkami. Když víly všechno pověděly, šla to královna matka říct Nefritovému císaři, později se přidali i další. Nebeský král Li obklíčil se svým vojskem horu Bujarých květů. Opičák je ale zase přemohl. Nakonec sám bůh Er-lang šel přemoci opičáka. Prali se spolu, proměnili se na obry, nakonec opičák dostal strach a utekl a proměnil se ve vrabce. Er-lang když ho spatřil, tak se proměnil v orla. Opičák dále v mořského racka, bůh v mořského jeřába, opičák v rybu, bůh v komára a tak dále, opičák nakonec ve svatyni. Poté se proměnil neviditelným. Chytili ho pomocí lahvičky a smyčky, které na něj hodili z nebe. Opičák měl být popraven, ale at do nej sekali, mlátili, pálili ho, nic se mu nestalo. Poté se s ním vsadil sám Buddha, pokud dokáže uniknout z jeho pravé ruky, bude volný. Opičákovi se to ale nepovedlo a byl uvězněn pod horou pěti prvnků. Po 500 letech buddha všechny svolal a řekl jim, že má tří koše posvátným písem - Vinája o nebi, Abhidharma o zemi, Sútry zachraňující prokleté - a chtěl, aby někde šel do Východní země, Číny, a našel tam věřícího, kdo by si pro koše k buddhovi přišel. Nabídla se Kuan-jin - bohyně milosrdenství. Dal jí měštská roucha a tří kouzelné kroužky pro mnicha a kadždého démona nebo špatného co potkala, měla přeměnit na jejich vítu. Na cestě u vody narazila na obludu, ale zjistila, že je to proměněný princ Mokša a tohle má za trest. Bohyně ho přijala a dala mu jména Ša - Písečný mnich. Čekal tak, dokud nepůjde nějaký mnich pro posvátná písma. Dál u hory potkali další obludu, prase s hráběmi, to ale byl nebeský maršál mléčné dráhy a tohle bylo za trest. Prase se tedy stal učedníkem budoucího mnicha a čekal tam. Dostal jméno Wu-neng - Čuník. Dále potkali draka - syna draka Západního moře. Nefritový král mu dal milost a on měl čekat v podobě bílého koně. Došla k hoře pěti prvků a tam našla opičáka. I ten se stal budoucím učedníkem. Bohyně s břehem milosti šli tedy hledat poutníka. Hráli, že prodávají mnišské roucho a nakonec ho našli. Mnich kázal učení pouze malého vozu, pro velký vůz si musel dojít. Mnich souhlasil, že se pro písma vydá a dostal vedlejší jméno - Tripitaka. Na cestě dorazil k hoře pěti prvků a tam byl opičák Sun, mnich ko nakonec osvobodil a opičák se stal jeho učedníkem. Opičák mnicha chránil, ale ne vždy dobře, většinou všechny povraždil. Mnich mu to vyčítal a opičák se naštval a utekl. Opičák se vrátil, Tripitaka dostal od stařený šat a čepičku, opičák hoc htel zkusit a když si nasazoval čepičku, byl tam houzelný kroužek, mnich řekl zaríkadlo a opičáka rozbolela hlava, od teď ho musel poslouchat. Došli k řece, tam zkrotili draha který se proměnil v koně a nesl je dál. Poté ještě přijali Čuníka a Písečného mnicha. Dorazili k hoře Dlouhého věku a šli do kláštera Petidomí. Žil tu nesmrtelný mistr kvetl tam strom s bobulemi nesmrtelnosti, které vypadali jako malá miminka. Čekali tam na ně dva učedníci, mnich byl pryč. Meli dát Tripitakovi dvě bobule, ale on je odmítl, protže se myslel že to jsou opravdová miminka. Opičák když to zjistil, tak s Čuníkem šli tajně do zahrady a přinesli i pro Písečného mnicha jednu. Když to učedníci zjistili, bylo zle. Opičák se nakonec přiznal. Potom vykouzlil falešného opičáka a sám letěl do zahrady a strom vytrhl i s kořeny. Učedníci chtěli počkat na Čen-Juan a zavřít mnichy, zamkli je, ale opičak je uměl odemknout, tak odešli a opičák je ještě uspal dokud se světec nevrátí. Když světec dorazil, probudil je a oni mu všechno řekli. Světec dohonil Tripitaku. Opičák se začal s mistrem prát. Ten je zavřel do svého rukávu a opičák dostal výprask, le kvůli svým proměnám ho nic nebolelo. Opičák dále proměnil 4 Větvičky v jejich podoby a oni utekli. Světec je zas dohnal. Za trest je omotali látkou a chtěli je uvařit v oleji. Opičík se zas proměl, nechal tam falešného a utekl. Když mel přijít na řadu Tripitaka tak opičák dostal strach a šel místo něho. Opičák slíbí, že když propustí Tripitaku, tak že jim oživí jejich strom. Vydal se tedy za bohyní Kuan-jin (nejdřív ke třem Hvězdám, pak Císař slávy východu, dále Devět praotců, nakone cbohyně). Opičák dostal kapky rosy a s ním se snesla na zem. Společně strom oživili. Každý potom ještě dostal jednu bobulku. Šli dál, došli k hoře, Tripitaka poslal opičáka vyprosit nějakou almužnu, on zjistil že na daleké hoře mby moho něco být. Když opičák odešel, přošel k nim démon, který sídlil na hoře a proměnil se v dívku a šel jim dál almužnu. Ale když přišel opičák, viděl že je to démon a zabil ji. Tripitaka mu nevěřil a moc se na něj zlobil. Dále potkali stařenku, to byl zas proměněný démon, opičák ji zas zabil, pak stařečka a taky ho zabil. Tripitika ho vyhodil a už nebyl jeho učedníkem. Opičák mu ale řekl, že kdyby měl nějaký problém, ať vyslová zaklínadlo na kroužek. Opičák se vrátil na horu Bujarých květů. Pomohl opičkám vrátit horu zpět do původní podoby. Tripitaka dostal hlad, tak mu Čuník šel sehnat jídlo, Písečný mnich ho pak šel hledat. Tripitiaka objevil pagodu, bydle tam ale ten ďábel, Žlutá suknice. Zajmul mnicha, oba učedníci s démonem pak bojovali. Objevila se tam manželka démona, Stydlivěnka a propustila T., Tripitaka musel donést dopis pro jejího otce do království - to udělal. Čuník a Písečný mnich slíbili, že přemůžou démona a osvobodí mu přinceznu. Bojovali s ním, pak démonovi došlo, že určitě jeho manželka musela psát nějaký dopis, Písečný mnich to však popřel. Démon se chtěl jít králi představit. Vymylel, že se k němu jeho dcera dostala na tygrovi a že Tripitaka není pravý a určitě je to jen proměněný tygr. Konala se tedy oslava, démon pil. Byl tam jen bílý kůň, který ho mohl zachránit, proměnil se v dívku a nesl démonovi víno. Potom se proměnil v draka a bili se, démon ho ale přemohl. Čuník se vrátil k Tripitakovi a zjistil, co se stalo. Nakonec Čuník šel pro pomoc k opičákovi Sunovi. Čuník mu lhal, že Tripitakovi je po něm smutno a chce aby se vrátil. Opičák nechtěl, tak Čuník šel zpátky, cestou na něj nadával, to se doneslo k opičákovi, tak ho opičky přivedly, Čuník se omlouval a řekl pravdu, opičák se nakonec naštval a odešel s Čuníkem. Opičák šel k pagodě démona a ukradl jeho dvě děti. Princezna propustila Písečného mnicha. On s Čuníkem odlételi s dětmi do země Vzácných slonů a mrštili tam jimi o schodiště. Démon se vrátil domů zjistit co se stalo a tam na něj čekal opičák proměněný na princeznu. Démon netušil a dal mu kouzelnou kuličku, které se nesměl dotýkat palcem, jinak by se děmon proměnil do své normální podoby, to ale opičák udělal. Opičák se s démonem pobil a zachránil princeznu. Potom zachránil Tripitaku. Dorazili ke Stoličné hoře a potkali dřevorubce, ten jim řekl, že na hoře jsou 2 démoni, kteří požírají lidi. Hledají mnicha Tripitaku. Čuník šel obhlédnout horu, ale místo toho po chíli cesty si lehnul a usnul. Proměněný opičák v ptáčka, zjistil co se stalo a letěl zpátky, všechno tripitakovi řekl. Čuník se vrátil a vymyslel si že tam jsou démoni a co všechno viděl. Čuník šel znovu. Démoni zajali Čuníka. Všichni tři se vydali Čuníka hledat, našli pocestného, kterému z nohou tekla krev (byl to přeměněný démon). Opičák ho vzal na záda, ten mu přičaroval hory na záda. Démon zaútočil na Písečného mnicha a Tripitaku. Démon vzal všechny kromě Opičáka do jeskyně, ten byl zmáčklý pod horami. Poslali dva démony za Opičákem s lahvičkou, když odpoví na zavolání, lahvička ho uvězní a on uvnitř umře. Bohové zjistili, koho pod horami vězní a hned ho propustili. Opičák se proměnil v mnicha a lstí na rarášcích dostal kouzelnou tykev a nefritovou lahvičku. Démon byl rozlobený a poslal další dva rarášky pro zlatý provaz k matce do jeskyně Skrytého draka na Dračí hoře. Opičák se proměnil v raráška a přidal se k nim aby zjistil cestu. Pak je zabil a proměnil se v ně. Zpátky když šel s divoženkami a matkou, tak je taky zabil a proměnil se v ně. Čuník poznal Opičáka v královně matce a prozradil ho. Démonovi se podařilo opičáka svázat, protože neznal zaklínadlo jak provaz utáhnout. Opičák vykouzlil falešného opičáka, pak ještě dva, sám se proměnil v raracha. Později ho stejně demon chytil do tykve. Opičák si vymýšlel a říkal jak se už rozkládá, pak se počůral aby to žbluňkalo. Démon otevřel lahvičku a opičák vykouzlil falešného opičáka a upláchl a proměnil se v raracha. Vykouzlil falešnou tykev a pravou ukradl. Když přišel ještě třetí bratr Kchung Wu-sun, uzavřel jednoho démona do tykve. Potom bila bitka s druhým démonem a rarachy. Opičák potom démonovi ukradl vějíř a potom spolu bojovali a démon utekl do jedkyně Skrytého draka. Sun pak ostatní zachránil. Démon měl mezitím s sebou vojsko a krále Lišku od královny matky a šel na opičáka. Svrhla se bitva, Liška byl zabit a démon uvězněn v lahvičce, opičák získal ještě démonův meč. Potom se objevil slepý muzikant - Praotec Cesty - a chtěl poklady zpátky, že mu je démoni ukradli, tak je dostal. Šli dále na západ a uslyšeli ohromný hluk. Opičák se šel podívat, bylo tam město a spousta buddhistických mnichů, kteří pracovali a báli se, poroučeli jim taostičtí kněží. Opičák šel vyzvědět v přestrojení za tao mnicha. Tao kněží mu řekli, že jednou bylo velké sucho, sestoupili tři učitelé taoistického řádu, kteří uměli přivolat vítr, déšť a další věci a ti je zachránili, buddhističtí mnichové s etaké modlili, ale nikdo nepomohl a tak pro ně pracují. Opičák chtěl propustit svého příbuzného, oni souhlasili, tak řekl že všechni jsou jeho příbuzní. Nechtěli povoli, jednoho zabil, tak tedy všechny mnichy zachránil. Druhý den šli do města za panvníkem a přišli i tři taoističtí otcové pro Tripitaku a mncihy. Udělali tedy soutěž, kdo přivolá déšť vyhrává. Čaroděj tygří síla tedy šel přivolávat déšť ťukáním na destičku. Nejdříve se měl přihnat vítr, ale Opičák vylétl do oblak a zjistit jaký bůh je zodpovědný za vítr a zastavil jej. Poté měl přihnat mraky, ale Opičák to zas překazil. Poté hromy a blesky, ale Opičak zas zasáhl. Poté šel Sun, mával svou tyčí a všechno přivolal. Učitelé to ale zamluvili, že bohové nebyli doma a tak panovník přikázal, že ten kdo přivolá draha vyhraje. Učitelé to neuměli, Opičák ale přivolal všechyn čtyři Dračí krále. Učitelé se ale nechtěli vzdát a chtěli se s Opičákem utkat v meditaci. To Opičák neuměl, tak šel Tripitaka, musel se ale vynést do výšky na obláčku, tak mu ho Opičák přičaroval. Učitel se snažil podvádět ale Tripitaka i tak vyhrál. Dále měli soutěžit v hádání co je za stěnou, taky vyhráli. D8le soutěžit v sekání hlav. Opičáksi usekl hlavu, ale když si jí chtěl přivolat zpět, místní bohové mu ji drželi na místě, tak si nechal narůst novou. Jeden učitel to udělal taky, ale pes mu hlavu ukradl, tak umřel. Měl ještě soutěžit s druhým učitelem v párání břicha. Opičákovi se to povedlo, když šel učitel, tak Opičák proměl chlup v supa a ten učiteli vyrval střeva a on umřel. Třetí učitel se s ním chtěl utkat v koupeli ve vařícím oleji, potom šel učitel a umřel. Sun a učedníci tedy odešli do kláštera a druhý den je všichni vyprovodili až za město. Cestou narazili na ohňovou horu, od stařečka se dozvěděli, že v Banánovníkové jeskyni kde je bůh Železného vějíře a ten půjčuje někdy vějíř z banánového listí, který oheň uhasí. Opičák tam tedy letěl. Opičák se dozvěděl od dřevorubce, že to není bůh, ale princezna Železného vějíře, neboli Jakša - zlý duch a že je to žena krále démonů Silného buvola, Opičák se lekl, protože s nim byl rozhádaný, zabil jejich syna. Jakša mu samozřejmě vějíř nechtěla dát, tak se spolu bili a Jakša ho odfoukla daleko do Mníšku, tam byl bóddhisatva Ochránce štěstí, který mu dal kouzelnou kuličku, která měla Opičáka držet od odfouknutí. Přilétl zpátky, Jakša se lekla když vějíř nefungoval, Opičák s eproměnil v mola a ona ho vypila s čajem. Bála se a nakonec souhlasila že mu vějíř půjčí. Přilétl zptáky, ale když s ním zamával, oheň se rozhořel ještě víc. Opičáka tedy napadlo jít za jejím manželem králem Bůvolu, s kterým před lety uzavřel bratrství. Odletěl tedy na horu Hromů. Bůvol byl něj naštvaný, protože mu zabil syna. Po chvíli se dali do západu, to ale přerušil rarach, že Buvol musí na hostinu ke králi. Opičák se proměnil a šel za ním. Buvol se potopil pod vodu, Opičák proměněný v kraba za ním, Dračí král si ho ale všiml. Slitoval se nad ním a propustil ho. Opičák potom ukradl jeho koně Zlatoočka, proměnil se v Buvola a jel ošálit Jakšu, ona mu nevědomky dala vějíř a řekla jak ho používat a Sun Wu-kchung utekl. Když Buvol zjistil, že nemá koně došlo mu to a rychle spěchal za svojí paní. Vzal si braně a pak spěchal za Opičákem. Buvol Opičáka dohnal a proměnil se V Čuníka, Ten mu dal nést vějíř a Buvol se mu ukázal. Dali se do bitvy. Po nějaké době přišel pravý Čuník a pomohl mu, pak přišli rarachové na pomoc králi. Buvol se po vítězství vrátil domu. Opičák s Čuníkem za ním zas spěchali, Buvol se bál a utekl proměněný v husu, Opičák se proměnil v jestřába a jetěl za ním. Potom soutěžili v proměnách a Buvol zase uktekl do jeskyně. Nakonec mu pomohl i korunní princ Natča a král Li. Opičák dostal vějíř, uhasil oheň a nakonec vějíř vrátil Jakše. Mnichové pokračovali dál, když narazili na horu a stařík je varoval, že tam jsou strašidla co požírají lidi. Opičák vyletěl na horu a tam šel rarášek, co si prozpěvoval písničku o Opičákovi. Opičák se proměnil v raráška a vytvořil si destičku, aby mu věřil. Potom z ostatním lstí dostal, jaké schopnosti mají démoni - spolknout 100 tisíc vojáků, druhý vtáhne někoho nosem do břicha, třetí - stomílový noh. Opičák je pak pobil a jednomu vzal destičku. Když Sun dorazil na horu, vymyslel si, že viděl Opičáka, jak sedí a brousí si obušel, raraři se lekli a rozutekli. Opičák vešel do jeskyně, až dorazil na místo, krásné, kde trůnili 3 démoni, řekl jim co si vymyslel o Opičákovi, ty se roztřásli strachy, dali zavřít brány. Třetí démon Opičáka poznal, ten ale hrál slídila dál. Dali ho zavřít do kouzelné lahvičky. Opičák lahvičku prorazil a utekl. Šel to všechno říct Tripitakovi. Potom si vzal s sebou Čuníka a šel zpět. Démon ho tedy vyzval na souboj, démon otevřel pusu a Opičák mu vletěl rovnou do pasti. Démon otevřel pusu a chtěl, aby Opičák vylezl, tomu se ale nechtělo. Démon se bál, a tak ho prosil, že přenesou Tripitaku přes horu na nosítkách. Druhý démon ho vylákal ven, že se s ním chtěl utkat. Opičák vykouzlil provázek a přivázal ho démonovi na srdce, druhý konec v ruce a vylezl ven. Opičák upláchl, ale v mracích tahal za provázek. Opičák pak rozvádal démonovi provázel a vrátil se za Tripitkovou. Sdělili jim, že Tripitaku přenese démon. Démoni neměli v plánu Tripitaku přenášet, řekli to jen aby vylákali Suna, Čuník se šel utkat s démonem, ten ho zajal, Opičák ho šel zachránit. Udělal si s Čuníka srandu, že je posel z podsvětí a jde si pro něj.. Pak ho tedy zachránil a bil se s démonem, chytil ho a přitáhl za rypák k Tripitakovi, ten slíbil, že ho tedy přenese ořes horu. I ostatní dva démoni se přidali se svými rarchy a šli. Dostali se tedy až do Indie, k Nejvyššímu Buddhovi. Přivítal je vznešený Nesmrtelný. Druhý den odvedl Opičák Tripitaku na horu Prozřetelnosti, ke klášteru Hromového hlasu, Bůh-strážce je šel ohlásit k Buddhovi a oni vešli dovnitř. Buddha je poslal do věže vykládané drahokamy a pak mu měla Ánanda a Kašjapa dát několik svitků ze všech tří košů. Ty po nich chtěli nějaký dar, ale oni nic neměli. Potom zjistili, že dostali prázdně svitky. Šli zpět, Buddha jim řekl, že to udělal schválně když nemají dary, pak jim dali opravdová písma, Tripitaka daroval svojin zlatou misku na jídlo. Svitky prohlédli, rozloučilu se s Buddhou a šli zas na zpáteční cestu do Číny.

Callick Rowan - Čas strany aneb kdo a jak řídí Čínu

Čas strany aneb kdo a jak řídí Čínu Rowan Callick Vyrostl v Anglii, studoval teologii a sociologii a později pracoval jako novinář pro denní tisk než se přestěhoval do Papuay-Nové Guiney, kde se stal generálním ředitelem místní vydavatelské, tiskové a maloobchodní skupiny/firmy a pracoval pro anglikánskou církev. 1987 se přestěhoval do Austrálie a pracoval pro australské finanční noviny a dělá laického kazatele. Získal cenu Grahama Perkina za novináře roku za rok 1995 a dvě Walkley Awards za oblast Asie a Tichomoří za roky 1997 a 2007. VSTUP DO STRANY - na doporučení, všimnou si jedince, který se jim zamlouvá, musí projít zkouškami, ale stejně i tak přijmou většinu, naučné věci co mají říkat, lži. Spousta lidí chce být ve straně, ne však všichni - plyne z toho spousta výhod - zaměstnání, škola, bydlení... Na schůzích se nic moc neřeší, nebo aspon obyčejní členové stejně nemohou zasahovat. 97% lidí souhlasí s ČKS. ŠKOLÁ KÁDRŮ Po SI-laj - stranický tajemník, 2012 zbaven funkce, stranické školy, unoverzity - nejlépe vybavené školy, ne pro cizince. Malé děti 7 let - Pionýr, stranický svaz mládeže; Ústřední stranikcá škola - nejlépe vybavená, kraásně laboratoře, pokoje pro studenty, JAK STRANA VLÁDNE Všečínské shromáždění lidových zástupců - parlament Číny - projev předseny vlády, schválení všech (vězšinou) bodů agendy, tenhdejší generální tajemník Chu Ťin-tchao, před ním Ťiang Ce-min, naprosto centralistická moc (jediná země svojí velikosti), velká část daní, poplatku..putuje do pokladnice strany - nikdo ale nezná údaje STRÁŽCI BEZPEČNOSTI REŽIMU Justice větší spravedlnost dnes než v dějinách, ale i tak má velké slovo KS. Ještě nedávno se provádělo mučení podezřelých. Ještě v 50. letech 20. st spousta lidí popravována veřejně. Po Maově smrti přestavba právní struktury, část své moci soudům. Stále probíhají popravy (asi 1000 ročně, jen odhad, přísně tajné), ale snížili počet trestání smrtí než dříve, důležité je doznání viny. Ústřední kontrolní a revizní komise - nejobávanější a nejtajuplnější organizace - trestá a vyšetřuje úplatné úředníky. LOA a KSČ jsou spolu, LOA zachránila KSČ od pohromy 1989, SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY A CO CHCE REŽIM ŘÍCT Novináři mají prostor zkoumat určité otázky zejména životního prostředí a částečně korupce, ale pokud napíší něco co se ČKS nelíbí nebo třeba jen vyfotí špatnou fotku, kde nějaký politik nevypadá nejíp, jsou za to trestání, musejí sepsat přísnou sebekritiku, pokuta a možná přijdou o místo. Novináři někdy musejí psát i to, co se jim řekne, např jeden novinář byl pozván na schůzi aby zaznamenal „pravdivé události", ale před ní dostal soupis, co má napsat a jen se účastnit. Všude jsou spíše jen dobré zprávy. Běžná také autocenzura ze strachu o povolání. Internet také cenzurovaný (Google s tím nesouhlasil). UMĚNÍ A KULTURA V Číně velmi rozšířené práce zobrazující Maa. V galeriích pečlivě vybírají a schvalují autory a obrazy, které jsou vhodně a které ne. Soft power - propagace čínské kultury po světe. Před Maem zažili umělci na nějakou dobu svobodu, než byli vehnáni do pasti Maovým „Ať společně rozkvete sto květů, ať spolu soupeří sto filozofických škol". I koncerty jsou kontrolovány, musejí nejdřív dát seznam písniček, kde se buď nějaké vyřadí nebo celý koncert zruší. Vysocí členové ČKS dostávají lístky zadarmo. Filmy pod cenzurou, straníci radí co mají změnit a udělat jinak nebo zakáží, protoněkteří autoří natáčí filmy v Honkongu, kde na ně režim nemůže. OVLÁDÁNÍ LEGEND Rudí poustnící - rudá turistika - vzdávání úcty soše Mao Ce-tung, Dlouhému pochodu, zvyšování příjmů v chudých oblastech, sředobodem Šao-šan - narození Maa. Většina mladých Číňánů dnes má sotva ponětí o tom co si Mao myslel a říkal, a je jim to jedno. Stát si hlídá historii a co mohou občané vědět - nemluví se o roku 1989 a i vzdálenější historie pokud by byla něčím nebezpečná KONFUCIŮV NÁVRAT V Pekingu brána Sin-chua-men - brána Nové Číny - dřívě věž Vzácného měsíce - uprostřed strmé zdi rozsáhlého objektu ústředí Státní rady ČLR a ČKS. „Sloužit lidu" - nad vchody do stranických budov po celé zemi. Za Maa náboženství a tradiční hodnoty potlačovány. Dnes lidé hledají něco nového a náboženství zažívá velký návrat. Strana náboženství toleruje. Konfucianismus byl nejbezpečnější, protože má k dnešnímu režimu nejblíže, i přes to dali např velkou sochu hned po jednom dni přemístit z námestí Tchien an men. JAK SE VYDĚLÁVAJÍ PENÍZE Šan-tchou v Kuang-čou - Toytown. Čína dodává asi 70% hraček světa. Znečištění místní přírody odpady z továrny. Šen-čen původně chudé město, dnes s největším příjmem na hlavu. Zvyšují se životní nároky ale platy ne pro dělníky. Ta-lien - Dělníci propouštěni z továren, když továrna zavře, novou práci sehnat je skoro nemožné - často rybaření, velká chudoba. Přitom volných míst je více než lidí hledajících práci. Někteří lidé zkouší burzy. Když nějaké podniky chtějí do ciziny, Čína zvažuje, jeslti to jsou ty nejvhodnější pro reprezentování Číny. PŘEDSTAVME VŮDCE ZEMĚ Představitelé ČKS jsou pro obyvatele stejně tajemní jako bývali dříve císaři. Chu Ťin-tchao byl nejméně známý prezident od dynastie Čching, Si na tom ale není o moc lépe, což je vlastně dobře - úspěšně utajování stranické kultury i skromnosti chua. Si je třetím vůdcem Číny za sebou kdy se dostali k moci při nejpoklidnějším procesu převodu moci za tisícileté dějiny. Dvě frakce - princátka (často děti politiků nebo rodičů intelektuálů studujících v cizině)- orientace více na tržní hospodářství a jsou ochotni využít k legitimitě ekonomiku - a stoupenci Svazu mládeže v rudých kruzích - zaměřeni spíše na stát a připravenější využít nacionalismus k získání podpory. Pravidla pro výběru do vedení kádrů nejsou známa, jen neoficiální pravidla (věko. hranice apod.). Po Si-laj? JAK SI ŽIJÍ REŽIMNÍ ŠPIČKY Jakmile je jednou čínský předák a jeho manželka povýšem do politbyra, už nikdy nebudou jist v normalni restauraci, bydlet v hotelu nebo jenom jezdit po silnici ve stejnou dobu jako ostatní - všeobecně se pokládá za přijatelné, že jsou jako „nad" obyčejnými lidmi. V Číně jsou farmy odkud se dopravují vysoce kvalitní organické potraviny jenom pro politické kádry. Vládní ministr má velice skromný příjem (polovina nebo třetina vysokoškolského profesora), ale zas skoro nikdy nemusí utrácet své peníze - dostane byt, má řidiče a auto, nárok několikrát ročně cestovat do ciziny...Podzemní chodby umožnují činitelům dojíždět na schůze bez toho, aby se musela zastavit veřejná doprava. Nemohou se stýkat s obyčejnými občany. Asi 300 lidí - od vrchlných představitelů výš - má červené telefony se zašifrovaným kódem, které je spojují jen spolu. Na druhou stranu, např. Kuo Š'-čung, který 2008 zemřel na „přepracování" - noviny pak odhalily, že zemřel na opilost. Nezávislý ekonom Wang udělal průzkum příjmů domácností a vyšlo mu O 90% víc, než udávají statistiky - lidi se bojí a radši udávají míň např že to bude postoupeno daňovým úřadům. Nové západní obchody - zákaznící posedlí luxusním zbožím a kupují ho hlavně proto, aby ukázali, že na to mají. bohatí jsou zranitelní, zejména pokud nevstoupí do strany - korupce? ODPOR PROTI REŽIMU A REFORMY Liou Siao-po, profesor filozofie - obviněn z vyzývání ke svržení moci a vězněn - vůdčí postavou při sepsání Charty 08, bojující za demokracii, lidská práva, ukončení ČKS, 1989 uvězněn, že se podílel se studenty na hladovce. Reformy jsou nezbytné, ale jaký stupěň reforem může strana bez rizika připustit? Sbírka esejů - Jak dobýt pevnost - výzkůmná zpráva o reformě politického systému Číny - hovoří o budování demokratického moderního státu, zavedení všeobecných voleb, svoboda sdělovacích prostředků, autoři knihy ale trvali na pokračování vedení ČKS - nic z programu nebylo převzato. PATŘÍ BUDOUCNOST REŽIMU? Čína má teď druhou největší ekonomiku na světě (2011 předehnala Japonsko), stále ale zůstává rozvojovou zemí. Časté padělání různých povolení - např bydlení na určitém místě, pasy, víza, potvrzení o dosaženém vzdělání. Přeložil Pavel Vereš

Š', Naj-an - Příběhy od jezerního břehu

Š' Naj-an Š' Naj-an byl čínský spisovatel tvořící v říši Jüan (1271 - 1368) a Ming (1368 - 1644). Tradičně je pokládán za autora prvního ze čtyř klasických čínských románů Příběhy od jezerního břehu. O jeho životě nevíme prakticky nic. Pocházel prý ze Su-čou, žil v okolí nebo přímo ve městě Chang-čou byl učitelem spisovatele Lua Kuan-Čunga, autora druhého ze čtyř klasických čínských románů Příběhy Tří říší. Je považován za jednoho z největších čínských prozaiků. Ve svém románu Příběhy od jezerního břehu přepracoval a dotvořil podobu tradičních čínských vyprávění o osudech zbojníka z Liang-šan-pcho a lidového hrdiny Sung Ťianga a jeho druhů, kteří se v letech 1117-1121 vzbouřili a přebývali v bažinách u Žluté řeky. Podle tradice je Š' Naj-an autorem celé koncepce románu a jeho prvních sedmdesáti kapitol, zbývajících třicet dopsal Luo Kuan-čung. Někteří literární historikové však tvrdí, že tento román napsal Luo Kuan-čung celý pod pseudonymem, protože Š' Naj-an ve skutečnosti vůbec neexistoval. Kao Čchiou (míč), uměl šemovat holí, hrát kopanou, vypovězen z města, nikde ho moc nechtěli a poslali dál, až se dostal k veliteli Wangovi a později Tuanovi, který ho nakonec povýšil na velitele. Byl krutý, jednoho dne nepřišel jistý Wang Ťin, protože byl nemocný, Kao se strašně zlobil, Wanguv otec jednou Kaoa srazil holí a on se z toho léčil několik měsíců, Ťin se bál, rozhodl se, že spolu s matkou utečou do Jen-an-fu, cestou se dostane do usedlosti starého pana Š', Wan uči jeho syna Š'Ťina. Starý pán umírá, Š'Ťin (Muž s devíti draky) umí dokonale šermovat, zbojníci z Šao-chua-šan potřebují projít vesnicí, utkají se s Š'Ťiangem, nakonec se stanou přáteli, někdo ho udá, musí utéct - Jen-an-fu. Potká důstojníka Lu Ta (Š'Ťinův přítel), odešli spolu do čajovny, někdo tam naříkal, zjistili, že je řezník Čeng obral o peníze a využívá je, Lu Ta se naštval, udělal si z něj nejdřív srandu a potom ho neúmyslně zabil. Utíka z města, stane se na doporučení pana Čaoa mnichem, odchází na horu Wu-tchaj-šan. Nedokáže se ale chovat a vzdát se vína, masa apod, porušuje pravidla, nakonec se popral s nekolika mnichy a rozbil sochy, musel odejít - klášter Ta-siang-kuo, tam mu dají na starosti zahradu se zeleninou, kde často kradou zeleninu karbaníci co bydlí vedle, nejdřívě na něj chtěli udělat lest, on to ale pochopil, oni se mu klaněli a nakonec se stali přáteli. Lu Č-šen (Lu Ta dostal nové mnišské jméno) nakonec vytrhne vrbu, kde mají hnízdo vrány. Seznámil se s cvičitelem Lin Čungem (Muž s levhartí hlavou). Lin zjistil, že mladý pan Kao (Třetí pan Kao, adoptovaný syn velitele Kaoa) to zkoušel na jeho manželku, chtěl ho udeřit, ale pak muj to došlo. Mladý pan Kao z toho byl špatný a vymyslel lest, vlákal jeho manželku do domu přítele, ale ani to se mu nepovedlo, onemocněl z toho, chtěl ji získat, Lin Čungovi byl prodán meč, díky kterému byl vlákán do pasti - do Síně bílého tygra. Je odsouzen, je mu vypálen cejch a odsouzen k vyhnanství. Rozvedl se s manželkou, aby se ona mohla znovu vdát. Má být odveden strážci do tábora pro trestance, cesotu ho ale mají zabít, naštěstí je sleduje Lu Č-šen a Lin Čunga zachrání, je tedy opravdu odveden do tábora. Na cestě se setká s Malým cyklónem, je v táboře, má být znovu zabit, zapálení seník, on tam ale není, zabíjí oba strážce, utíka, uchýlí se do zbojnického tábora na Liang-šan-pcho. Ču Tchung a Lej Cheng měli na starosti stíhání zbojníků. Lej Cheng objevil v chrámové síni nahého muže, odvedli ho ke starostovi Vesnice Východní bystřiny Čao Kajovi, ten s ním sehrál hru, že je to jeho synovec. Opravdu se jmenoval Liou Tchang (Ryšavý ďábel) a přišel starostovi říct o dárku, který bude Liang posílat prvnímu ministru Cchaj Ťingovi a že by ho mohli ukrást, je stejne nepoctivě získaný. V noci se ještě Liou pustil za Lej Chengem, protože byl na něj naštvaný, že si myslel, že je zloděj, odtrhl je on sebe Mudřec Wu Jung (Hvězda veliké moudrosti). Wu Jung, Liou Tchang i Čao Kaj se vypravili k němu. Všichni s krádeží souhlasili, Wu Jung chtěl sehnat na pomoc tři bratry Jüany, proto k nim tedy zamířil a nakonec je přemluvil. Za Čao Kajem přijde mnich (Kung-sun Šeng), zuřivý, taky mu přijde oznámit zprávu o daru pro prvního ministra. Ještě jim bude pomáhat Paj Šeng. Všichni se převléknou za prodavače datlí a díky omamnému prášku všechny ošálí a opravdu se jim dar k narozeninám podaří ukrást (velil jim Jang Č', který potom chtěl spáchat sebevraždu, nakonec jen odchází). Jang Č' potká Lu Č-šena, který musel utéci z kláštera. Paj Šeng byl chycen a mučen, a tak všechno prozradil, písař Sung Ťiang ale stačil Čao Kaje varovat a on stačil i s ostatními utéci a zapálit vesnici. Ve vesnici Kamenné desky se bratři Jüanové utkali s vojáky a všechny pozabíjeli. Všichni se poté vydali na horu Liang-šan-pcho, kde je nejdříve hlavní náčelník nechtěl přijmout, protože se bál konkurence, díky náčelníková Ling Čungovi ho ale nakonec zabili a všichni se stali náčelníky. (Původní náčelníci - Wan Lun (zabit), Sung Wan, Tu Čchien, Ču Kuej). Sung Ťiangovi dohazovačka Wangová dohodila dceru kmotry Jenové, protože jim finančně pomohl, tak jako odměnu se stala jeho konkubínou (Pcho-si), ta se ale zamilovala do jiného a přestala mít o písaře zájem, ten se jí tedy nějak nevnucoval, kmotra Jenová se ale pořád snažila a jedoho dne se jí podařilo přivést zas písaře k nim, Pcho-si se ale k nemu chovala hrozně a ráno, když Sung odcházel a zapomněl tam dopis z Liang-šang-pcho, tak mu to ukradla a nechtěla vrátit, on se tak rozčílil, že ji nakonec zabil. Sung Ťiang tedy také musí utéci, Ču Tchung mu pomáhá, vrátí se zpět a je chycen a vyhoštěn do vyhnanství, do trestaneckého tábora v Ťiag-čou, cestou dostáva dopis od Wu Junga pro velitele vězení Taj Cunga (Hodnostář, jež se kouzelně pohybuje). V táboře si Sung Ťianga nakonec všichni oblíbili i Taj Cung se s ním stal přítelem, i když nejdřív se na něj hněval, že mu neposlal peníze. Senámil se s Li Kchuejem (Železným býkem), Jednoho dne byl Sung ťiang ve vinárně, opil se a napsal rebelantské verše, je zatčen, Taj Cung ho chce zachránit tak s pomocí Liang-šan-pcho napíší falešný dopis od ministra Cchaj Ťinga, nepovede se to ale a Taj Cung je také dán do vězení a oba jsou odsouzeni na smrt. Zbojníci Liang-šan-pcho se vypraví, vyvraždí celé poraviště a zachrání oba dva. Skryjí se v Chrámě Bílého draka. Sung Ťiang se nakonec uchýlí na horu Liang-šan-pcho. Získání Jang Siung, Š' Siou, Š' Čchien zabili manželku, uchýlili se také na horu. Dostali se do vesnice rodiny Ču, ukradli kohouta, pohádali se, zapálili chatu, zajali Š'Čchiena, potkali Tu Singa, který je seznámí s pánem Li Jingem (Orel narážející na nebesa), pan vesnice Li, který má napsat dopis do vesnice Ču a vysvobodit Š'Čchiena. Nechtějí ho však pustit, tak se do vesnice vydal sám pan Li, dostal ale šípem do ruky. Jang Lin a Š'Siou se tedy vydají v přestrojení do vesnice Ču na výzvědy, Lin je chycen. Zmije sáh douhá zajme Wanga. Nakonec s pomocí Sun Liho, který se zná s panem vesnice Ču, vyhrají, protože, zaútočí zevnitř i zvenčí. Zmije sáh doufá se stane manželkou Wang Jinga. Do tábora přichází stále noví a noví lidé, nakonec je celá družina zařazena do císařské armády. Někteří i proti své vůli jmenováni na úřední pozice, nakonec Sung Ťiang kvůli intrikám umírá, přátelé umírají na jeho hrobě. -těsné přátelské vztahy, ochota položit život jeden za druhého Přeložil Augustin Palát (1923 - 2016) byl český sinolog, překladatel, diplomat a pedagog. Již během války navštěvoval kurzy čínštiny u Jaroslava Průška v Orientálním ústavu, po válce absolvoval právnickou fakultu UK v Praze, poté studoval na filosofické fakultě sinologii. Roku 1954 se habilitoval na filozofické fakultě v Praze a téhož roku se stal velvyslaneckým radou v Pekingu (do roku 1958), poté byl rok na stáži v Historickém ústavu Čínské akademie věd v Pekingu. Po návratu do Prahy působil jako náměstek ředitele Orientálního ústavu (do roku 1970) a vyučoval na Univerzitě 17. listopadu. Po nástupu normalizace musel záhy zcela z Orientálního ústavu odejít (1973) a poté se živil jako překladatel pro Pražskou informační službu. Po roce 1989 začal znovu přednášet na Ústavu dálného východu FF UK, dále se účastnil organizace mezinárodního sinologického života (má zásluhu např. na založení Mezinárodní sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace při Univerzitě Karlově v Praze). Konfuciovy hovory a komentáře