Rozsudky SDEU
Vzhledem k tomu, že Společenství přísluší pouze pravomoci, které mu byly svěřeny, musí být existence pravomoci, která nadto není stanovena výslovně Smlouvou a má výlučnou povahu, založena na závěrech vycházejících z konkrétní analýzy vztahu mezi zamýšlenou dohodou a platným právem Společenství, z nichž vyplývá, že uzavření takové dohody se může dotknout pravidel Společenství....Nicméně není nezbytné, aby mezi oblastí, kterou pokrývá mezinárodní dohoda, a oblastí právní úpravy Společenství byla naprostá shoda. Když je třeba určit, zda je splněno kritérium vyjádřené formulací „oblast, kterou pravidla Společenství již velkou měrou pokrývají", uvedenou v posudku 2/91, musí být analýza založena nejen na rozsahu dotčených pravidel, ale rovněž na jejich povaze a obsahu. Je rovněž důležité vzít v úvahu nejen aktuální stav práva Společenství v dotyčné oblasti, ale i jeho perspektivy vývoje, pokud jsou v okamžiku této analýzy předvídatelné.V konečném výsledku je zásadní zajistit jednotné a soudržné použití pravidel Společenství a řádné fungování jimi zavedeného režimu, aby byla zachována plná účinnost práva Společenství.
Posudek 1/03 - Pravomoc Společenství uzavřít novou Luganskou úmluvu o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Soud mimo jiné uzavírá, že tam, kde právo Společenství v rámci svého vnitřního systému zakládá pravomoc pro orgány za účelem dosažení určitého cíle, má pak Společenství pravomoc vstoupit do mezinárodních závazků, které jsou pro dosažení takového cíle nezbytné, a to i přes absenci výslovného ustanovení v takové souvislosti. Toto platí zejména v případech, kdy již byla užita vnitřní pravomoc za účelem dosažení společné politiky. Nicméně to není na tyto případy omezeno....Právní závaznost vůči členským státům takové smlouvy uzavřené Společenstvím v rámci jeho pravomocí vychází v souladu s ustanovením čl. 228(2) Smlouvy, ze skutečnosti, že smlouva byla uzavřena Společenstvím.
Posudek 1/76 - Agreement establishing a European laying-up fund for inland waterway vessels
Z tohoto pohledu přímá použitelnost znamená, že pravidla práva Společenství musí působit plně a jednotným způsobem účinky ve všech členských státech od svého vstupu v platnost a po celou dobu své platnosti.Tato ustanovení jsou tak bezprostředním zdrojem práv a povinností pro všechny, kterých se týkají, ať se jedná o členské státy, nebo o jednotlivce, kteří jsou účastníky právních vztahů, na které se vztahuje právo Společenství.Tento účinek se rovněž týká každého soudce, který má v rámci své pravomoci, jakožto orgán členského státu, za úkol chránit práva přiznaná jednotlivcům právem Společenství.Navíc na základě zásady přednosti práva Společenství mají ustanovení Smlouvy a přímo použitelné akty orgánů ve svých vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek nejen to, že pouhým svým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu, ale nadto - ježto tyto ustanovení a akty jsou nedílnou součástí, ovšem s vyšší právní silou, právního řádu platného na území každého členského státu - brání platnému vytváření nových vnitrostátních zákonů v rozsahu, v němž by byly neslučitelné s normami Společenství.Uznání jakékoli právní účinnosti vnitrostátních zákonů, které zasahují do oblasti, v níž Společenství vykonává legislativní pravomoc, nebo jsou jinak neslučitelné s ustanoveními práva Společenství, by totiž znamenalo popření efektivního charakteru závazků bezpodmínečně a neodvolatelně přijatých členskými státy na základě Smlouvy, a zpochybnilo by tak samotné základy Společenství.
Rozsudek 106/77 - Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal SpA
Použití právních pravidel nebo konceptů národního práva za účelem posouzení platnosti opatření přijatých Společenstvím by měl nepříznivý důsledek na jednotu a efektivnost komunitárního práva. Platnost těchto opatření může být posuzována pouze podle komunitárního práva. V podstatě právo, které vyplývá ze Smlouvy ... nemůže ..... být anulováno normami národního práva, protože by ztratilo charakter komunitárního práva...[...] a proto platnost práva Společenství nebo jeho účinky v členských státech nemohou být ovlivněny tvrzením, že se jedná o opatření v rozporu se základními právy zakotvenými v ústavě státu nebo s národním ústavním principy.
Rozsudek 11/70 - Internationale Handelsgesellschaft mbH v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel
Současné komunitarní právo ponechává členským státům svobodu uvalit na zboží, zde na automobily silniční daň, která se zvyšuje progresivně v závislosti na objektivním kritériu jako je výkon motoru pro daňové účely, který může být stanoven více způsoby.Nicméně článek 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) zakazuje zdanění vozidel, jejichž výkon převyšuje určitou hodnotu stanovenou pro daňové účely, zvláštní daní. Pokud taková zvláštní daň několikanásobně převyšuje progresivní daň uvalenou na vozidla, jejichž výkon nepřekračuje stanovený výkon, pokud jediná vozidla, která spadají pod zvláštní daň, jsou dovezená (zejména z jednoho členského státu). Přestože takový daňový systém neobsahuje formální rozlišení podle původu zboží, obsahuje zjevně diskriminační nebo ochranářské prvky, které odporují ustanovení čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU), protože výkon vozidla určující daňovou povinnost ke zvláštní dani, byl stanoven v takové výši, že se tato daň vztahuje pouze na dovážená vozidla a domácí vozidla jsou naproti tomu podrobena daleko výhodnější dani.
Rozsudek 112/84 - Michel Humblot v. Directeur des services fiscaux
Článek 6 ukládá členským státům povinnost zavést do svých vnitrostátních právních řádů opatření nezbytná k tomu, aby bylo každé osobě, která se cítí poškozena diskriminací, umožněno „domáhat se nápravy soudní cestou". Z tohoto ustanovení vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout opatření, která jsou dostatečně účinná pro dosažení cíle směrnice, a zajistit, aby se uvedených opatření mohly dotyčné osoby účinně dovolávat před vnitrostátními soudy. Taková opatření mohou například zahrnovat ustanovení vyžadující, aby zaměstnavatel zaměstnal diskriminovaného uchazeče, nebo ustanovení zajištující přiměřené peněžité odškodnění, posílená v případě potřeby o systém pokut. Je však třeba konstatovat, že směrnice neukládá určitou sankci, nýbrž ponechává členským státům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění jejího cíle....Je však třeba upřesnit, že ze směrnice vyplývající povinnost členských států dosáhnout výsledku, který je v ní stanoven, a jejich povinnost na základě článku 5 Smlouvy přijmout veškerá obecná nebo zvláštní opatření, jež jsou vhodná k plnění uvedené povinnosti, jsou uloženy všem orgánům členských států, včetně soudů v rámci jejich pravomocí. Z toho vyplývá, že při uplatňování vnitrostátního práva, a zejména ustanovení vnitrostátního právního předpisu speciálně zavedeného za účelem provedení směrnice 76/207, je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice, tak aby bylo dosaženo výsledku uvedeného v čl. 189 třetím pododstavci.
Rozsudek 14/83 - Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v. Land Nordrhein-Westfalen
Kdykoliv ustanovení směrnice ve svém předmětu se zdá nepodmíněné a dostatečně určité, je možné, aby se na takové ustanovení odvolal jednotlivec vůči státu, který je v prodlení s implementací směrnice do národního práva, jelikož uběhla doba pro implementaci nebo pokud směrnici neprovede řádně.Bylo by v rozporu závazností, kterou směrnicím propůjčuje článek 189, pokud by byla vynucována povinnost uloženou směrnicí vůči dotčeným. Členský stát, který neimplementoval směrnici v předepsané době, nemůže vůči jednotlivcům vynucovat své vlastní prodlení. Je jedno, zda stát vystupuje jako zaměstnavatel nebo orgán veřejné moci, v obou případech je nutno zamezit státu, aby získal výhodu ze svého porušení práva Společenství.Ve smyslu čl. 189 SES závaznost směrnice, která konstituuje i možnost domáhat se směrnice před národním soudem, existuje pouze ve vztahu k každému členskému státu, kterému je adresována. Z toho vyplývá, že směrnice přímo nemůže ukládat povinnosti jednotlivcům a rovněž, že se nelze dovolávat ustanovení směrnice vůči jiným osobám.
Rozsudek 152/84 - M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority
I přes to, že se jedná o náhradu za službu poskytnutou dovozci nebo, že se jedná o úhradu nákladů uloženou deklarantovi v souladu se směrnicí 79/695, platí, že je-li její výše stanovena ad valorem (podle hodnoty věci), není možné ji považovat za přiměřenou službě nebo odpovídající nákladům.
Rozsudek 170/88 - Ford España SA proti Estado español
Bezpodmínečné a dostatečně jasné ustanovení směrnice může být použito i vůči organizaci nebo osobě, které jsou subjektem kontroly či dohledu ze strany státu nebo které mají zvláštní oprávnění, kterou jdou nad rámec toho co je běžné dle ustanovení aplikovaných vůči jednotlivcům. Mohou být tedy užita i proti takové osobě, bez ohledu na její právní formu, která je odpovědná na základě opatření státu, za poskytování veřejných služeb pod kontrolou státu a jsou jí pro tento účel dány zvláštní pravomoci odlišné od pravidle, které se běžně aplikují na vztahy mezi jednotlivci.
Rozsudek 188/89 - A. Foster and others v British Gas plc.
Tato práva vznikají nejenom tehdy, když to Smlouva výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouva jasně stanoveným způsobem ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství. Vzhledem k systematice Smlouvy v oblasti cel a poplatků s rovnocenným účinkem je třeba zdůraznit, že článek 9, který zakládá Společenství na celní unii, obsahuje jako zásadní pravidlo zákaz těchto cel a poplatků.Toto ustanovení je uvedeno v záhlaví té části Smlouvy, která vymezuje „základy Společenství", a je provedeno a vysvětleno v článku 12.Znění článku 12 uvádí jasný a bezpodmínečný zákaz, který je závazkem nikoli konat, ale nekonat.Tento závazek ostatně není doprovázen žádnou výhradou států podřizující jeho provedení pozitivnímu aktu vnitrostátního práva.Tento zákaz je svou samotnou povahou dokonale způsobilý k vyvolání přímých účinků v právních vztazích mezi členskými státy a jejich procesními subjekty.Provádění článku 12 nevyžaduje žádný legislativní zásah ze strany států.Skutečnost, že tento článek označuje členské státy jako subjekty závazku zdržet se, neznamená, že jejich příslušníci nemohou být beneficienty tohoto závazku.Krom toho argument vycházející z článků 169 a 170 Smlouvy, kterého se dovolávaly všechny tři vlády, které předložily ve svých spisech Soudnímu dvoru vyjádření, je chybný.Skutečnost, že Smlouva ve výše uvedených článcích umožňuje Komisi a členským státům pohnat před Soudní dvůr stát, který nesplnil své povinnosti, totiž pro jednotlivce neznamená, že se případně nemůže dovolávat před vnitrostátním soudem těchto povinností, stejně tak jako skutečnost, že Smlouva dává Komisi prostředky pro zajištění dodržování stanovených povinností, nevylučuje možnost dovolávat se porušení těchto povinností ve sporech mezi jednotlivci před vnitrostátními soudy.Omezení záruk proti porušení článku 12 členskými státy pouze na řízení podle článků 169 a 170 by odstranilo veškerou přímou právní ochranu individuálních práv jejich příslušníků.
Rozsudek 26/62 - N.V. Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Nederlandse administratie der belastingten
Z tohoto stavu věcí je třeba vyvodit, že Společenství představuje nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy omezily, byť ve vymezených oblastech, svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich příslušníci.
Rozsudek 26/62 - N.V. Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Nederlandse administratie der belastingten
Z tohoto stavu věcí je třeba vyvodit, že Společenství představuje nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy omezily, byť ve vymezených oblastech, svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich příslušníci.Právo Společenství, nezávislé na zákonodárství členských států, tudíž nejen ukládá jednotlivcům povinnosti, ale je rovněž určeno k vytváření práv, která se jako taková stávají součástí jejich jmění.
Rozsudek 26/62, - N.V. Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Nederlandse administratie der belastingten
S ohledem na výše uvedené úvahy je namístě dospět k závěru, že francouzská vláda v projednávaném případě zcela zjevně a trvale nepřijímala dostatečná a vhodná opatření, aby zastavila projevy vandalismu, které na jejím území narušují volný pohyb některých zemědělských produktů pocházejících z jiných členských států, a nezabránila opakování takovýchto činů.V důsledku toho je třeba určit, že Francouzská republika tím, že nepřijala všechna nezbytná a vhodná opatření pro to, aby jednání jednotlivců nenarušovala volný pohyb ovoce a zeleniny, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU) ve spojení s článkem 5 této smlouvy (následně článek 10 SES, nyní neexistující)1 a ze společných organizací trhů zemědělských produktů.
Rozsudek 265/95 - Komise Evropských společenství proti Francouzské republice
Francouzská republika tím, že nepřijala všechna nezbytná a vhodná opatření pro to, aby jednání jednotlivců nenarušovala volný pohyb ovoce a zeleniny, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy ve spojení s článkem 5 této smlouvy a ze společných organizací trhů zemědělských produktů.
Rozsudek 265/95 - Komise Evropských společenství v. Francouzské republice
Povinnost uložená třetím odstavcem článku 177 Smlouvy (nyní čl. 267 SFEU) soudům členských států poslední instance může být omezena v případě kdy existuje již interpretace Soudního dvora v podobných věcech, ve kterých byly předloženy otázky, které se obsahově shodují s otázkami vzniklými v dané věci.Pokud Soudní dvůr rozhodne ve smyslu čl. 177 Smlouvy (nyní 267 SFEU), omezuje se pouze na výklad pravidel Společenství ze znění a ducha Smlouvy a zároveň ponechává na soudech členského státu aplikaci takto vyložených norem v konkrétních případech.
Rozsudek 28-30/62 - Da Costa en Schaake NV, Jacob Meijer NV, Hoechst-Holland NV proti Administration fiscale néerlandaise.
Z povahy a funkce v sytému pramenů práva Společenství, mají všechna nařízení přímý účinek a jako taková mohou zakládat práva jednotlivců, které musí národní soudy chránit.Účinek nařízení jak je uvedeno v ustanovení článku 189 má za následek, že nebude později přijato jakékoliv jiné legislativní opatření, které by bylo v rozporu s ustanoveními nařízení.
Rozsudek 43/71 - Politi s.a.s. proti Ministero delle Finanze della Repubblica Italiana
Nicméně, jestliže jsou v souladu s ustanoveními článku 189 nařízení přímo použitelná, a tudíž díky své povaze mohou mít přímé účinky, nevyplývá z toho, že jiné kategorie aktů uvedených v tomto článku nemohou mít nikdy obdobné účinky.By bylo neslučitelné se závazným účinkem, který článek 189 přiznává směrnici, v zásadě vyloučit, aby se dotčené osoby mohly dovolávat povinnosti, kterou ukládá.Zejména v případech, kdy by orgány Společenství formou směrnice uložily členským státům povinnost určitých způsobem jednat, by mohlo dojít k oslabení užitečného účinku takového aktu, pokud by jednotlivcům bylo zabráněno, aby se ho před soudem dovolávali a pokud by k němu vnitrostátní soudy nemohly přihlédnout jako k součásti práva Společenství.Článek 177, který umožňuje vnitrostátním soudům obrátit se na Soudní dvůr s otázkou týkající se platnosti a výkladu všech aktů orgánů bez rozdílu, ostatně předpokládá, že se těchto právních aktů mohou dovolávat jednotlivci u vedených soudů.V každém konkrétním případě je třeba přezkoumat, zda povaha, systematika a znění dotčeného ustanovení mohou vyvolávat přímý účinek ve vztazích mezi členskými státy a jednotlivci.Tím, že čl. 3 odst. 1 směrnice 64/221 stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku se musí zakládat výlučně na osobním chování dotyčné osoby, směřuje k omezení diskreční pravomoci, kterou vnitrostátní právní předpisy obecně přiznávají příslušným orgánům v oblasti vstupu a vyhoštění cizích státních příslušníků.Ustanovení jednak stanoví povinnost, která není ničím podmíněna a nepodléhá žádné výhradě a která svojí povahou nevyžaduje žádný další akt ze strany orgánů Společenství ani ze strany členských států.Krom toho, jelikož se jedná o povinnost členských států nepřihlížet při použití derogační klauzule týkající se jedné ze základních zásad ve prospěch jednotlivců k faktorům, které nesouvisejí s osobním chováním, vyžaduje právní jistota dotyčných osob, aby se mohly dovolávat této povinnosti, přestože tato povinnost byla stanovena v normativním aktu, který jako celek nemá bez dalšího přímý účinek.
Rozsudek 43/74 - Yvonne Van Duyn v. Home Office
Není možné neuznat, že úplné provedení cíle sledovaného článkem 119 pomocí vyloučení veškeré diskriminace, přímé, či nepřímé, mezi muži a ženami, a to nikoliv pouze s ohledem na jednotlivé podniky, ale i s ohledem na celá průmyslová odvětví, a dokonce i na hospodářství jako celek, může v některých případech zahrnovat stanovení kritérií, jejichž provádění nutně vyžaduje přijetí vhodných opatření na úrovni Společenství i na úrovni vnitrostátní.Tento názor je třeba přijmout tím spíše, že akty Společenství k této otázce, na něž se odkazuje v odpovědi na druhou otázku, provádějí článek 119 ve smyslu rozšíření přísného kritéria „stejné práce", zejména v souladu s ustanoveními Úmluvy č. 100 o stejném odměňování uzavřené Mezinárodní organizací práce v roce 1951, jejíž článek 2 zavádí zásadu stejného odměňování za práci „stejné hodnoty"....Toto platí rovněž v případech, kdy muži a ženy nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci provedenou ve stejném podniku nebo službách, soukromých či veřejných.
Rozsudek 43/75 - Gabrielle Defrenne v. Sabena SA
Za účelem použití těchto ustanovení je třeba v rámci rozsahu působnosti článku 119 rozlišovat jednak mezi přímou a otevřenou diskriminací, kterou lze určit výhradně s pomocí kritérií stejné práce a stejné odměny, o nichž se hovoří v předmětném článku, a jednak nepřímou a zastřenou diskriminací, kterou lze rozpoznat pouze s použitím podrobnějších prováděcích ustanovení předpisů Společenství nebo vnitrostátních právních předpisů.Není možné neuznat, že úplné provedení cíle sledovaného článkem 119 pomocí vyloučení veškeré diskriminace, přímé, či nepřímé, mezi muži a ženami, a to nikoliv pouze s ohledem na jednotlivé podniky, ale i s ohledem na celá průmyslová odvětví, a dokonce i na hospodářství jako celek, může v některých případech zahrnovat stanovení kritérií, jejichž provádění nutně vyžaduje přijetí vhodných opatření na úrovni Společenství i na úrovni vnitrostátní.Tento názor je třeba přijmout tím spíše, že akty Společenství k této otázce, na něž se odkazuje v odpovědi na druhou otázku, provádějí článek 119 ve smyslu rozšíření přísného kritéria „stejné práce", zejména v souladu s ustanoveními Úmluvy č. 100 o stejném odměňování uzavřené Mezinárodní organizací práce v roce 1951, jejíž článek 2 zavádí zásadu stejného odměňování za práci „stejné hodnoty".Mezi formy přímé diskriminace, které lze určit výhradně s použitím kritérií stanovených článkem 119, je třeba zařadit zejména ty formy, které mají svůj původ v ustanoveních právních předpisů nebo v kolektivních smlouvách a které lze rozpoznat na základě čistě právní analýzy.Toto platí rovněž v případech, kdy muži a ženy nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci provedenou ve stejném podniku nebo službách, soukromých či veřejných.Jak je prokázáno samotnými zjištěními v předkládacím rozsudku, je soudce v této situaci v pozici, kdy může shromáždit veškeré skutkové poznatky, které mu umožní posoudit, zda pracovnice dostává nižší odměnu než pracovník, který vykonává stejné úkoly.Přinejmenším v takovýchto případech je článek 119 přímo použitelný, a může tudíž přiznávat práva jednotlivcům, kterým musí soudy poskytovat ochranu.
Rozsudek 43/75 - Gabrielle Defrenne v. Sabena SA
Pro aplikaci zákazu diskriminace zakotveného v ustanovení čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) nezbytné vzít do úvahy nejenom sazbu daně, ale i ustanovení upravující jednak pravidla zhodnocení a jednak pravidla pro ukládání různých daní. Protože rozhodujcím srovnávacím kritériém pro účely aplikace ustanovení čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) je skutečný účinek každé daně na vnitrostátní produkci na straně jedné a na dovážené zboží na straně druhé. Protože ikdyž mohou být stejné sazby, jejich účinek se mlže lišit podle toho jaké kritéria pro stanovení a uložení daně jsou užívána na vnitrostátní a dovážené zboží.Pokud členský stát dospěje závěru, že rozdíl mezi měnovými kurzy mezi jeho měnou a měnou jiného státu nebyly stanoveny správně, měl by řešit nápravu této situace vhodnými prostředky. Není však oprávněn upravit tuto měnovou situaci diskriminačími danovými ustanovneími, které jsou v rozporu s článekem 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU).I přes to, že mohou být daňové překážky vyřešeny uplatněním ustanovení článků 99 a 100 Smlouvy, není možné takovým postupem, zejména pak podle ustanovení čl. 99 Smlouvy, podmínit aplikaci čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU), který ukládá členskýcm státům povinnost s okamžitým účinkem užívat jejich daňové právo bez jakékoliv diskriminace, a t i předtím než bude nějaká harmonizace provedena.
Rozsudek 55/79 - Komise Evropských společenství proti Irsku
Založením Společenství na neomezenou dobu, které má vlastní orgány, právní subjektivitu, způsobilost k právním úkonům, způsobilost k mezinárodně právnímu zastoupení a zvláště skutečné pravomoci vyplývající z omezení svrchovaných pravomocí nebo jejich přenosu ze států na Společenství, tyto státy omezily, byť jen v omezených oblastech, svá suverénní práva, a vytvořily tak soubor práva použitelného na své státní příslušníky i na sebe samotné.
Rozsudek 6/64 - Flaminio Costa v. E.N.E.L.
Odkazem současně na škodu způsobenou orgány a na škodu způsobenou zaměstnanci Společenství, určuje článek 188 Smlouvy (nyní čl. 340 SFEU), že Společenství je odpovědné pouze za ta jednání svých zaměstnanců, které jsou na základě vnitřního a přímého vztahu, rozšířením úkolů svěřených orgánům.
Rozsudek C-9/69 - Claude Sayag a S.A. Zurich vs. Jean-Pierru Leducovi, Denise Thonnon a S.A. La Concorde
Založením Společenství na neomezenou dobu, které má vlastní orgány, právní subjektivitu, způsobilost k právním úkonům, způsobilost k mezinárodně právnímu zastoupení a zvláště skutečné pravomoci vyplývající z omezení svrchovaných pravomocí nebo jejich přenosu ze států na Společenství, tyto státy omezily, byť jen v omezených oblastech, svá suverénní práva, a vytvořily tak soubor práva použitelného na své státní příslušníky i na sebe samotné.Důsledkem začlenění ustanovení pocházejících ze zdroje Společenství, a obecněji začlenění znění a ducha Smlouvy, do práva každého členského státu, je skutečnost, že členské státy nemohou proti právnímu řádu jimi přijatému na základě vzájemnosti s úspěchem uplatnit pozdější jednostranné opatření, jehož se tak nelze proti němu dovolávat.Vykonatelnost práva Společenství se totiž nemůže stát od státu lišit v závislosti na pozdějších vnitrostátních právních předpisech, aniž by bylo ohroženo dosažení cílů Smlouvy uvedených v čl. 5 odst. 2 nebo vyvolána diskriminace zakázaná článkem 7.Závazky dohodnuté ve Smlouvě o založení Společenství by nebyly bezpodmínečné, ale pouze eventuální, pokud by mohly být zpochybněny pozdějšími legislativními akty signatářů.Pokud je státům přiznáno právo jednat jednostranně, děje se tak na základě zvláštního a přesného ustanovení (například článek 15, čl. 93 odst. 3, články 223 až 225).Krom toho jsou žádosti států o výjimky předmětem schvalovacích řízení (např. čl. 8 odst. 4, čl. 17 odst. 4, články 25, 26, 73, čl. 93 odst. 2 třetí pododstavec a článek 226), která by byla bezpředmětná, pokud by státy měly možnost uniknout svým povinnostem prostřednictvím pouhého zákona.Přednost práva Společenství je potvrzena článkem 189, podle kterého jsou nařízení „závazná" a jsou „přímo použitelná ve všech členských státech".Toto ustanovení, které není doprovázeno žádnou výhradou, by nemělo žádný dosah, pokud by některý stát mohl jednostranně zrušit jeho účinky legislativním aktem odporujícím právu Společenství.Ze všech těchto skutečností vyplývá, že proti právu založenému na Smlouvě vycházejícímu z autonomního zdroje se nelze s ohledem na jeho zvláštní originální povahu před soudy dovolávat jakéhokoli vnitrostátního právního předpisu, aniž by přišlo o svou povahu práva Společenství a aniž by byl zpochybněn právní základ samotného Společenství.
Rozsudek 6/64 - Flaminio Costa v. E.N.E.L.
Nařízení Společenství má přímý účinek a může zakládat práva jednotlivcům, která musí chránit národní soudy.Práva peněžní povahy proti státu, založená nařízením, vznikají v okamžiku, kdy jsou splněny podmínky pro jejich vznik stanovená nařízením a není přípustné podmiňovat je splněním jiných podmínek prováděcích předpisů na národní úrovni než těch, které stanoví nařízení.Jelikož jsou nařízení účinná vůči všem jednotlivcům všech členských států stejně, tvoří nařízení součást právního řádu aplikovatelného na celém území členských států, kteří mají povinnost přiznat jim přímý účinek založený článkem 189 Smlouvy, a to tak, že jejich aplikace jednotlivci nemůže být ztěžována ustanoveními práva nebo praxí členských států.
Rozsudek 93/71 - Orsolina Leonesio proti Ministero dell'Agricoltura e Foreste della Repubblica italiana
Zjištění, že právní situace vyplývající z legislativního opatření Společenství zahrnujícího volbu hospodářské politiky je protiprávní, je samo o sobě nedostatečné k odpovědnosti Společenství za škodu podle druhého odstavce článku 215 Smlouvy (nyní čl. 340 SFEU); Opatření by muselo být vadné na základě velmi závažného porušení nadřazeného práva ochrany jednotlivce. V kontextu legislativy Společenství je jednou z hlavních možností v rámci zavádění jednotné zemědělské politiky právě široká diskreční pravomoc, odpovědnost Společenství může nastat pouze výjimečně, a to pouze v případech, kdy příslušný orgán zjevně a zásadně překročí své pravomoci. Zásadním porušením je třeba chápat jednání zcela svévolné.
Rozsudek C- 116 & 124/77 - G. R. Amylum NV a Tunnel Refineries Limited proti Radě a Komisi Evropských společenství
Funkcí druhého odstavce čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) je pokrýt veškeré formy nepřímé daňové ochrany u zboží, které sice není podobné podle prvního odstavce, ale i tak je konkurečním, ať již nepřímo nebo potenciálně, se zbožím z dovážející země. Pro účely použití tohoto ustanovení je postačující, aby dovážené zboží bylo v konkurenčním vztahu s domácí výrobou z důvodu jednoho nebo více možných hospodářských využití tohoto zboží, a to i přes to, že není splněna podmínka podobnosti dle článku 95 odst. 1 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU).
Rozsudek C- 168/78 - Komise Evropských společenství proti Francouzské republice
Odpovědnost členského státu podle článku 169 Smlouvy (nyní čl. 258 SFEU) vznikne, pokud jakýkoliv orgán státu, jehož jednání či opomenutí způsobí nesplnění jeho povinností, a to i přes to, že tento orgán je ústavně nezávislou institucí.
Rozsudek C- 77/69 - Komise Evropských společenství v. Belgické království
V kontextu žaloby na porušení smlouvy je předsoudní řízení určeno k tomu, aby měl dotčený členský stát možnost dodatečně splnit své povinnosti dle práva Společenství nebo, aby využil svého práva bránit se proti stížnosti Komise.Z tohoto dvojího důvodu je pak Komise povinna umožnit členskému státu v přiměřené lhůtě odpovědět na formální oznámení a podřídit se odůvodněnému stanovisku, anebo připravit se na svou obhajobu. Při posuzování, zda je lhůta přiměřená nebo nikoliv, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem případu. Proto velmi krátká lhůta může být ospravedlněna zvláštními okolnostmi, jako například naléhavá potřeba nápravy porušení nebo tam, kde dotčený členský stát si je plně vědom stanoviska Komise, a to dlouhodobě před zahájením řízení.
Rozsudek C-1/00 - Komise Evropských společenství v. Francouzské republice
Členský stát nemůže namítat ustanovení, postupy či okolnosti v rámci jeho vlastního právního systému jako ospravedlnění jeho nesplnění povinností vyplývajících ze směrnic Společenství.
Rozsudek C-1/86 - Komise Evropských společenství v. Belgickému království
Rozhodce který je podle ustanovení smlouvy zvolen k rozhodnutí sporu mezi stranami této smlouvy není považován za „soud nebo tribunál členského státu" podle článku 177 Smlouvy (nyní 267 SFEU), protože smluvní strany nejsou ze zákona nebo ve skutečnosti povinny předložit spor do rozhodčího řízení a kde nejsou orgány veřejné moci zahrnuty do rozhodnutí zvolit rozhodčí řízení a současně nejsou účastníky řízení před rozhodcem.
Rozsudek C-102/81 - Nordsee" Deutsche Hochseefischerei GmbH v. Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG.
Konzultace stanovená čl. 43 odst. 2 třetím pododstavcem, podobně jako další paralelní ustanovení Smlouvy, představuje prostředek, který Parlamentu umožňuje účinně se podílet na legislativním procesu Společenství. Tato pravomoc je stěžejním prvkem institucionální rovnováhy požadované Smlouvou. Na úrovni Společenství odráží, byť v omezeném rozsahu, základní demokratickou zásadu, podle které se lid účastní výkonu moci prostřednictvím voleného zastupitelského sboru. Náležitá konzultace Parlamentu v případech vymezených Smlouvou je tak podstatnou formální náležitostí, jejíž nedodržení způsobuje neplatnost dotyčného aktu.
Rozsudek C-138/79 - SA Roquette Frères v. Radě Evropských společenství
Je zřejmé, že strany sporu mají zájem na získání rozhodnutí, které označí francouzský daňový systém pro likéry a vína jako neplatný, a to v řízení před italským soudem vedeném dvěma soukromými osobami, které jsou ve shodě co se týče výsledku, a které si ve smlouvě zakotvili pravomoc italského soudu....Povinností Soudního dvora dle ustanovení čl. 177 Smlouvy (nyní čl. 267 SFEU) je poskytnout všem soudům členských států výklad práva Společenství, který jim umožní rozhodnout jedinečné spory, které jsou jimi řešeny....Z výše uvedeného pak je zřejmé, že předložené otázky Soudnímu dvoru nespadají do jeho příslušnosti dle ustanovení čl. 177 ES (nyní čl. 267 SFEU). A proto Soudní dvůr nemá pravomoc v této věci rozhodnout o předběžné otázce položené národním soudem.
Rozsudek C-104/79 - Pasquale Foglia v. Marielle Novello
Povinnost členských států zajistit výsledek předpokládaný směrnicí a jejich povinnost dle článku 5 Smlouvy provést všechna dostupná opatření, ať již obecná či konkrétní, k zajištění splnění povinnosti, je závazná pro všechny orgány členského státu, včetně soudů. Při aplikaci národního práva, ať již přijatého před či po směrnici, je národní soud povinen vyložit národní právo co nejvíce jen to možné tak, aby bylo v souladu s účelem směrnice a zajistit tak splnění jejího cíle, a tím jednat v souladu s třetím odstavcem článku 189 Smlouvy.
Rozsudek C-106/89 - Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA.
Rozhodnutí Komise podle článku 130 aktu o přistoupení Řecka, které je adresováno členskému státu a opravňující jej k zavedení kvantitativního omezení dovozu z Řecka může být bezprostředním dotčením řeckých vývozců, pokud není pochyb o úmyslu orgánů členského státu využít poskytnutá oprávnění zcela.Vývozci, kteří v době přijetí rozhodnutí, již byli stranami smluvních ujednání o prodeji zboží, které je předmětem oprávnění poskytnutého rozhodnutím členskému státu, a jehož dodávka má realizovat v době aplikace rozhodnutí, mohou být považováni za individuálně dotčené, a to jako členové uzavřené skupiny obchodníků identifikovatelných Komisí, dle ustanovení čl. 130 (3) Smlouvy (nyní 263 SFEU), tudíž za dotčené příslušným rozhodnutím.
Rozsudek C-11/82 - SA Piraiki-Patraiki a další v. Komisi Evropských společenství
Skutečnost, že příslušné orgány členského státu nezakázaly shromáždění, které způsobilo úplnou blokádu důležitého komunikačního spoje, kterým je dálnice Brenner, nepřetržitě na téměř 30 hodin, je s to omezit obchod se zbožím uvnitř Společenství, a musí tudíž být považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, v zásadě neslučitelné se závazky, které plynou z práva Společenství, vyplývajícími z článků 30 a 34 Smlouvy, vykládaných ve spojení s článkem 5 Smlouvy, pokud tento nedostatek zákazu nemůže být objektivně odůvodněn....V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, přičemž za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti EÚLP...V daném případě příslušné orgány přijaly různá organizační a doprovodná opatření, aby se co nejvíce omezilo narušení silniční dopravy. Výše zmíněné orgány včetně policejních sil, pořadatelé manifestace a různé automobilové asociace zejména spolupracovali, aby zaručili řádný průběh shromáždění. Dlouho přede dnem, kdy se shromáždění mělo konat, zahájila média a automobilové kluby rozsáhlou informační kampaň jak v Rakousku, tak v sousedních zemích a byly určeny různé alternativní dopravní trasy, takže dotčené hospodářské subjekty byly řádně informovány o omezení dopravy v den a v místě předpokládaného shromáždění, a mohly tak včas přijmout veškerá nezbytná opatření, aby těmto omezením čelily. Navíc byla přijata pořádková opatření přímo na místě, kde se shromáždění mělo konat....Je sice pravda, že akce takového druhu s sebou zpravidla přinášejí určité nepříjemné následky pro osoby, které se akce neúčastní, zejména co se týče svobody pohybu, avšak tyto nepříjemné následky je v zásadě třeba strpět, je-li sledovaným cílem v podstatě veřejné a legitimní vyjádření názoru....S ohledem na předcházející úvahy je tedy třeba odpovědět na první a čtvrtou otázku tak, že skutečnost, že příslušné orgány členského státu za takových okolností jako ve věci v původním řízení nezakázaly shromáždění, není v rozporu s články 30 a 34 Smlouvy, ve spojení s jejím článkem 5.
Rozsudek C-112/00 - Eugen Schmidberger, Internationale Transporte und Planzüge proti Rakousku
Při neexistenci společné úpravy pro výrobu alkoholu a jeho uvádění na trh, přísluší členským státům, aby si na svém území upravily vše, co se týká výroby alkoholu a lihovin a jejich uvádění na trh.Překážky pohybu uvnitř Společenství vyplývající z rozdílů vnitrostátních právních předpisů týkajících se uvádění dotčených výrobků na trh musí být přípustné tehdy, pokud lze tato ustanovení považovat za nezbytná k tomu, aby se vyhovělo kategorickým požadavkům týkajícím se zejména účinnosti daňového dohledu, ochrany zdraví, poctivosti obchodního styku a ochrany spotřebitelů.Vláda Spolkové republiky Německo, stejně jako vedlejší účastník řízení, uvedla různé argumenty, které podle ní odůvodňují uplatnění ustanovení o minimálním obsahu alkoholu v lihovinách, přičemž jako důvod uváděla jednak ochranu zdraví a jednak ochranu spotřebitelů proti nekalým obchodním praktikám.Co se týče ochrany zdraví německá vláda uvedla, že stanovení minimálního obsahu alkoholu ve vnitrostátních právních předpisech má za cíl zabránit šíření lihovin na německém trhu, a především pak lihovin s nízkým obsahem alkoholu, jelikož takové výrobky mohou podle jejího názoru vést snadněji k vytvoření návyku na výrobky s vyšším obsahem alkoholu.Tyto důvody nejsou rozhodující, neboť spotřebitel si může na trhu opatřit celou řadu různých výrobků s nízkým nebo středním obsahem alkoholu, a navíc se velké množství alkoholických nápojů s vysokým obsahem alkoholu, které jsou volně uváděny na německý trh, konzumuje ve zředěné formě.Německá vláda dále uplatňuje, že stanovení minimálního obsahu alkoholu u některých likérů slouží k ochraně spotřebitele před nekalými obchodními praktikami výrobců a distributorů lihovin.Tento argument vychází z úvahy, že snížení obsahu alkoholu zaručuje konkurenční výhodu oproti nápojům s vyšším obsahem alkoholu, jelikož alkohol představuje ve složení alkoholických nápojů zdaleka nejdražší složku, z důvodu značného daňového zatížení, jemuž podléhá.Navíc, podle německé vlády, pokud by byly do volného oběhu propuštěny alkoholické výrobky, jakmile odpovídají co do obsahu alkoholu předpisům země výroby, mělo by to ve Společenství za následek zavedení společného standardu nejnižšího obsahu alkoholu povoleného v kterémkoli členském státě, ba dokonce by se tak jakákoli ustanovení v této oblasti stala neúčinnými, neboť v právní úpravě několika členských států žádný obdobný minimální limit neexistoval.Jak správně uvedla Komise, může stanovení limitních hodnot obsahu alkoholu v nápojích sloužit ke standardizaci výrobků uváděných na trh a jejich označování v zájmu větší transparentnosti obchodního styku a nabídek veřejnosti.Tato argumentace však nemůže jít až tak daleko, že by považovala povinné stanovení minimálního obsahu alkoholu za základní záruku poctivého obchodního styku, neboť dostatečnou informovanost kupujícího lze jednoduše zajistit uložením povinnosti uvádět na obalu výrobků jejich původ a obsah alkoholu.Z předcházejícího vyplývá, že požadavky na minimální obsah alkoholu v lihovinách nesledují cíl obecného zájmu, který by mohl převážit nad požadavkem volného pohybu zboží, jenž je jedním ze základních pravidel Společenství.Praktický účinek takových ustanovení spočívá hlavně v tom, že zaručují výhodu lihovinám s vysokým obsahem alkoholu, jelikož z vnitrostátního trhu vylučují výrobky jiných členských států, které daným požadavkům neodpovídají.Je tedy patrné, že takový jednostranný požadavek stanovený právní úpravou určitého členského státu na minimální obsah alkoholu pro uvádění lihovin na trh představuje překážku obchodu, neslučitelnou s ustanovením článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU).Neexistuje tedy žádný platný důvod k tomu, aby alkoholické nápoje, pokud jsou legálně vyrobeny a uvedeny na trh v některém členském státě, nemohly být uvedeny na trh ve všech ostatních členských státech; prodeji těchto výrobků nemůže bránit právní zákaz uvádění na trh nápojů s nižším obsahem alkoholu, než je limit stanovený vnitrostátními předpisy.V důsledku toho je na první otázku třeba odpovědět tak, že pojem „opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu", uvedený v článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU), je třeba chápat tak, že zákaz upravený tímto ustanovením se vztahuje rovněž na stanovení minimálního obsahu alkoholu v lihovinách určených k lidské spotřebě, obsažené v právních předpisech některého členského státu, co se týče dovozu alkoholických nápojů legálně vyrobených a uvedených na trh v jiném členském státě.
Rozsudek C-120/78 - Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung für Branntwein („Cassis de Dijon")
Progresivní integrace Smlouvy do právního, sociálního a hospodářského života členských států musí zahrnovat více částo aplikaci, a v případě nutnosti výklad Smlouvy, v rámci řízení před soudy členských států.... článek 177 Smlouvy (nyní čl. 267 SFEU) musí vést k opravdové a plodné spolupráci bezi obecnými soudy a Soudním dvorem.
Rozsudek C-13/61 - Kledingverkoopbedrijf de Geus en Uitdenbogerd v. Robert Bosch GmbH a Maatschappij tot voortzetting van de zaken der Firma Willem van Rijn
Evropský parlament je má způsobilost podat žalobu na nečinnost.....Pro konstatování nečinnosti podle článku 175 Smlouvy (nyní 265 SFEU) je nutno, aby opomenutí za které je Komise nebo rada viněna se vztahovala k opatření, jejichž účel je možné dostatečně definovat a jednoznačně určit tak, aby je bylo možno Soudem nařídit podle čl. 176 Smlouvy (nyní 266 SFEU)Podle článku 175 Smlouvy (nyní 265 SFEU) musí Soud zjisti, že došlo k porušení Smlouvy, pokud Rada nebo Komise jsou v prodlení se jednáním, ke kterému jsou povinny. Článek 175 Smlouvy (nyní 265 SFEU) nebere ohled na to, jak může být obtížné pro příslušnou instituci, splnit uloženou povinnost.
Rozsudek C-13/83 - Evropský parlament v. Radě Evropských společenství
Poplatek uložený na dovážené maso, ať již zpracované či nikoliv, zde na sádlo, a to přes to, že na domácí zboží není žádný poplatek ukládán nebo je poplatek požadován na základě jiných kritérií, zde na základě jiného rozhodného okamžiku, představuje dávku rovnocennou clu ve smyslu ustanovení čl. 9, 12 a 13 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU)
Rozsudek C-132/78 - SARL Denkavit Loire proti Francouzskému státu, administration des douanes
Věc nespadá do klasifikace (cel a poplatků) dle článků 9, 12 s 13 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU) pokud se vztahuje k obecnému systému vnitnřních poplatků stanovených podle stejných kritérií pro domácí, dovážené i vyvážené produkty, ale spadá pod ustanovení čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU)
Rozsudek C-132/78 - SARL Denkavit Loire v. Francouzskému státu, administration des douanes
Jakákoliv peněžitá dávka, jakkoliv malá a jakéhokoliv určení, která je jednostranně uložena na domácí nebo cizí zboží při jejich přechodu hranice, a která současně není clem ve striktním významu, je dávkou rovnocennou clu ve smyslu ustanovení článků 9, 12,13 a 16 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU), a to i přes to, že není uložena státem. Situace může být jiná pouze v situaci, kdy je zkoumaný poplatek odměnou za skutečnou službu poskytnutou dovozci a současně je cena přiměřená hodnotě služby jako takové a vztahuje s pouze na zboží, které bylo jejím předmětem....Umístění dovezeného zboží, které pocházejí z jiného členského státu nebo jsou ve volném oběhu, do dočasného uložení ve zvláštním oddělení veřejného skladu uvnitř území členského státu, představuje službu poskytovanou obchodníkům. Proto poplatky za umístění zboží, které jsou přiměřené službě a jsou placeny pouze ze zboží, které je v takovém skladu umístěno, nepředstavuje dávku s rovnocenným účinkem jako clo....Nicméně takové poplatky za uskladnění jsou dávkami s rovnocenným účinkem jako clo, pokud jsou ukládány i na dovezené zboží do členského státu, pouze proto, že toto zboží musí být ve skladu uloženo z důvodu dokončení celních formalit a to i za situace, kdy zboží bylo ze skladu vyňato a dočasné uskladnění nebylo požadováno dovozcem.
Rozsudek C-132/82 - Komise Evropských společenství proti Belgickému království
V případech, kdy je možné se dovolat k nejvyššímu soudu není soud členského státu povinen předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru dle odstavce třetího článku 234 ES (nyní čl. 267 SFEU), ani v případě, kdy je přezkum věci samotné nejvyšším soudem podmíněn rozhodnutím o přípustnosti dovolání.
Rozsudek C-99/00 - Trestní řízení proti Kennymu Rolandu Lyckeskogovi
V současném stádiu rozvoje právo Společenství neomezuje volnost každého členského státu nastavit si daňová pravidla, která rozlišují mezi určitým zbožím, a to na základě objektivních kritérií, jako je například povaha použitých surovin nebo způsob výroby. Takové rozlišování je v souladu s právem Společenství, pokud sleduje cíle hospodářské politiky, které jsou v souladu s požadavky Smlouvy a jejím sekundárním právem a současně pokud tato detailní pravidla vylučují jakoukoliv diskriminaci, ať již přímou či nepřímou, dovozu z jiných členských zemí nebo jakoukoukoliv ochranu konkurečního domácího zboží.Daňová úprava, která ukládá vyšší daň na denaturovaný syntetický alkohol, než na denaturovaný alkohol získaný kvačením ze prvotních surovin není v rozporu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU), pokud je aplikována stejně na obě kategorie alkohol pocházejícího z jiného členského státu.Tam, kde z důvodu zdanění syntetického alkoholu, je nemožné rozvinout výdělečnou výrobu tohoto alkoholu na území státu, není možné takovou úpravu považovat za zavádějící nepřímou ochranu vnitrostání výroby alkoholu získaného kvašením ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 2 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU), a to na základě pouze té skutečnosti, že důsledkem je, že zboží zatížené vyšší daní je výhradně dovážené z jiných členských států.
Rozsudek C-140/79 - Chemial Farmaceutici SpA proti DAF SpA
Pravomoc soudce členského státu předložit Soudnímu dvoru, z jeho vlastního popudu nebo na návrh některé strany řízení, otázky vztahující se k výkladu nebo platnosti ustanovení komunitárního práva v rámci probíhajícího řízení je široké. A nemůže mu být odejmuto pravidlem práva členského státu, podle kterého by byl vázán rozhodnutím nadřízeného soudu....Článek 177 Smlouvy (nyní 267 SFEU) je záasadním pro zachování komunitárního charakteru práva založeného Smlouvou a je jeho předmětem zajistit, aby v každé situaci bylo právo stejné ve všech členských státech Společenství.
Rozsudek C-166/73 - Rheinmühlen-Düsseldorf v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel
Z povahy a cílů pravidel slyšení a rovněž z článku 5, 6 a 7 Nařízení č. 99/63 je patrno, že toto nařízení s výjimkou případů dle čl. 2 a 4, zakotvuje obecné pravidlo, že osoba, jejíž zájmy jsou dotčeny rozhodnutím orgánu veřejné moci, musí mít právo se k věci vyjádřit. Toto pravidlo vyžaduje, aby podnikatel byl jasně a včasně informován o tom za jakých podmínek hodlá Komise udělit výjimku a musí mít možnost sdělit své námitky Komisi. A to obzvláště v případě, že by tyto podmínky kladly povinnosti s dalekosáhlými důsledky....Ze spisu je zřejmé, že tento požadavek nebyl naplněn ve vztahu k předmětné věci....A proto je ustanovení ve vztahu k předmětné věci zrušeno a věc je vrácena Komisi.
Rozsudek C-17/74 - Transocean Marine Paint Association v. Komisi Evropských společenství.
S ohledem na zásadní rozdíly v kvalitě a v tom důsledku rovněž i v ceně vín, bude pro účely aplikace ustanovení čl. 95 odst. 2 Smlouvy (nyní čl. 110 odst. 2 SFEU) rozhodující posouzení konkurenčního vztahu vůči pivu, jako oblíbenému a hojně konzumovanému nápoji na jedné straně a vínu na straně druhé, třeba vzít do úvahy taková vína, která jsou nejvíce přístupná široké veřejnosti. Jedná se tedy obecně řečeno o taková vína, která jsou nejlehčí a nejlevnější. Rovněž je pak pro daňové srovnání nutno provést na základě obsahu alkoholu nebo ceny srovnávaných nápojů.Vnitrostání daňový systém, podle kterého je spotřební daň na lehká vína vyrobená z čerstvých hroznů a dovezených z jiných členských států, relativně vyšší než u piva z domácí produkce, současně za předpokladu, že druhá komodita je schopna být dostatečným substitučním produktem z pohledu hospodářské soutěže, je pak daňový systém v rozporu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Smlouvy (nyní čl. 110 odst. 2 SFEU), jelikož jeho důsledkem je zatížení dovezeného vína dodatečnou daní a zároveň ochrana domácí výroby piva.Takový systém pak vede k tomu, že vzhledem k daňovému zatížení se taková vína pak stávají luxusním zbožím a nemohou pro spotřebitele představovat alternativu k typickému lokálně vyrábenému nápoji.
Rozsudek C-170/78 - Komise Evropských společenství proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska
Poplatek vyžadovaný úřady členského státu, který je splatný při dovozu nebo tranzitu živých zvířat z jednoho členského státu do dalšího, a který je zamýšlen jako náhrada nákladů spojených s veterinárními prohlídkami prováděnými ve smyslu směrnice 81/389/EC ohledně opatření za účelem ochrany zvířat v mezinárodní přepravě, a jehož výše nepřekračuje skutečnou výši nákladů na prohlídku, není dávkou rovnocennou clu, která je zakázána podle článků 9 a 12 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU). Standardizace prováděných prohlídek podporuje volný pohyb zboží a předmětný poplatek nemůže být považován za rovnocenný clu, pokud je jeho jediným účelem hospodářsky a finančně odůvodněn náhrada za splnění povinnosti uložené rovnocenně všem členským státům. Negativní dopady, které takový poplatek může mít na volný pochyb zboží ve Společenství, může být eliminován pouze komunitárním ustanovením, které by poplatky harmonizovalo nebo nařídilo členským státům náklady za prohlídky nést nebo stanovilo, že náklady budou hrazeny z rozpočtu Společenství.
Rozsudek C-18/87 - Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo
Cla jsou zakázána nezávisle na tom, z jakého důvodu byly zavedeny a rovněž bez ohledu na to, komu svědčí jejich výtěžek.Jakákoliv peněžitá dávka, jakkoliv malá a jakéhokoliv určení, která je jednostranně uložena na domácí nebo cizí zboží při jejich přechodu hranice, která není clem v úzkém slova smyslu, představuje dávku s rovnocenným účinkem clu ve smyslu článku 9 a 12 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU), a to i přes to, že není uložena ve prospěch státu, není diskriminační nebo ochranářská nebo pokud zboží, na které se vztahuje, není v konkurenci s jinými domácími produkty.
Rozsudek C-2 & 3/69 - Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders v. S.A. Ch. Brachfeld & Sons a Chougol Diamond Co.
Zákaz všech kvantitativních omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem obsažený v ustanovení čl. 20 odst. 2 Nařízení č. 359/67 má za jeden ze svých cílů zabránit členským státům přijímat jednostranně opatření omezující vývoz do třetích zemí, pokud k tomu nejsou zmocněny nařízením. Podle článku 23 je tento zákaz opatřením, které má zabezpečit volný pohyb zboží na vnitřním trhu Společenství.Zákaz kvatitativních omezení a opatření s rovnocenným účinkem zahrnuje jakékoliv celkové nebo částečné zákazy dovozu, vývozu či zboží v tranzitu a jakékoliv jiné překážky se stejným účinkem.
Rozsudek C-2/73 - Riseria Luigi Geddo proti Ente Nazionale Risi
Vnitrostátní právní úprava zakazující prodej určitých výrobků bez toho, aby byly označeny nebo doplněny informací o jejich původu má za důsledek zvýšení nákladů u dováženého zboží a ztížení jejich prodeje. I přes to, že se jedná o opatření aplikované nerozdílně na domácí i dovážené výrobky, jedná se prakticky a ve své podstatě o opatření umožňující spotřebiteli rozlišit mezi těmito dvěma skupinama zboží, což může vést k preferenci domácího zboží. Neexistuje žádný naléhavý důvod ve vztahu k ochraně spotřebitele, který by ospravedlnil takovou právní úpravu, takžetato musí být považován za opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení, které je zakázáno dle článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU)
Rozsudek C-207/83 - Komise Evropských společenství proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska
Pokud totiž rejstříkový soud vykonává činnost správního orgánu, aniž by rozhodoval o sporu, nemůže být považován za orgán vykonávající soudní funkci, naopak soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně pověřený vedením obchodního rejstříku nevyhověl takovémuto návrhu na zápis, přičemž předmětem odvolání je zrušení tohoto rozhodnutí, o němž je tvrzeno, že poškozuje práva žadatele, rozhoduje o sporu a vykonává funkci soudního orgánu. V takovém případě tedy soud, který rozhoduje v odvolacím řízení, musí být v zásadě považován za soud ve smyslu článku 234 ES (nyní čl. 267 SFEU), který je oprávněn k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru....Podle článku 234 ES (nyní článek 267 SFEU) totiž platí, že posouzení relevance a nezbytnosti předběžné otázky je v zásadě pouze odpovědností soudu, který se rozhodne podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s výhradou omezené kontroly, kterou provádí Soudní dvůr. Je tedy na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.
Rozsudek C-210/06 - CARTESIO Oktató és Szolgáltató bt.
První odstavec článku 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) vylučuje takovou spotřební daň, která tvoří součást vnitrostátního daňového systému, na zdroje energie, a která je ukládána na domácí elektřinu v sazbách stanovených podle způsobu její výroby a na dováženou energii je užita sazba paušální, bez ohledu na způsob výroby, která je nižší než nejvyšší sazba uvalená na domácí elektřinu, protože i tak může dojít k situaci, že v konkrétním případě bude dovážená elektřina zdaněna více než srovnatelná domácí elektřina.Článek 95 je porušen vnitrostáním daňovým systémem, ve které je daňová povinnost na dovážené zboží stanovena na zákadě jiných kritérií než na podobné domácí zboží, což následně vede i když pouze v některých případech k vyššímu zdanění dováženého zboží.Skutečnost, že může být velmi náročné zjistit přesně způsob výroby dovážené elekřiny vzhledem k jejímu charateru a tím i její zdroj nemůže v žádném případě ospravedlnit tento systém jejího zdanění, protože praktické překážky nemohou ospravedlnit zdanění, které diskriminuje zboží z jiného členského státu vůči domácímu zboží. Přestože ustanovení čl. 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) nevyžaduje, aby členské státy zrušily objektivně ospravedlnitelná rozlišení ve vnitrostátní úpravě, která rozlišující vnitrostnátní zdanění domácího zboží, je tomu jinak v případě, kdy zrušení takové úpravy je jedinou cestou jak zamezit přímé nebo nepřímé diskriminaci dováženého zboží.
Rozsudek C-213/96 - Outokumpu Oy
Za účelem určení, zda Společenství má v určitém případě pravomoc k uzavírání mezinárodních dohod, je třeba vzít v úvahu systém Smlouvy i její podstatná ustanovení.Taková pravomoc vyplývá nejen z výslovného svěření pravomoci Smlouvou - jako je tomu v případě článků 113 a 114 (nyní čl. 207 SFEU) pro celní a obchodní dohody a článku 238 (nyní čl. 217) pro dohody o přidružení - ale může vyplývat také i z jiných ustanovení Smlouvy a aktů přijatých v rámci těchto ustanovení orgány Společenství.Zejména pokaždé, když Společenství k provedení společné politiky předvídané ve Smlouvě přijme ustanovení, jimiž se, ať již jakoukoli formou, zavádějí společná pravidla, nemají členské státy nadále již právo, ať už jednají jednotlivě, či dokonce i společně, sjednávat závazky vůči třetím zemím, které se dotýkají těchto pravidel.V rozsahu, v němž dochází k zavádění těchto společných pravidel, může totiž pouze samotné Společenství převzít a plnit s účinky pro celou oblast použití právního řádu Společenství závazky sjednané ve vztahu k třetím státům.Při provádění ustanovení Smlouvy nelze tudíž systém vnitřních opatření Společenství oddělit od systému vnějších vztahů.
Rozsudek C-22/70 - Komise Evropských společenství proti Radě Evropských společenství
Článek 173 (nyní 263 SFEU) tím, že vylučuje žalobu na zrušení, kterou mohou podat členské státy a orgány, pouze pro „doporučení a stanoviska" - která podle posledního pododstavce článku 189 (nyní čl. 288 SFEU) nejsou závazná -, pokládá za akty přezkoumatelné na základě žaloby každé opatření přijaté orgány, které směřuje k vyvolání právních účinků.
Rozsudek C-22/70 - Komise Evropských společenství v. Radě Evropských společenství
Rozhodnutí Komise adresované členskému státu, kterým je výměnou za poskytnutí pomoci vyžadováno přijetí opatření k omezení produkce v průmyslovém odvětví, a které ponechává členskému státu možnost uvážení o jeho implementaci, zejména co do volby podniků, které budou uzavřeny , nelze považovat jako bezprostředně a osobně se dotýkající zájmů obce, ve které mají sídlo opatřením dotčené továrny.
Rozsudek C-222/83 - Commune de Differdange a další proti Komisi Evropských společenství
Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že právo Společenství musí být vykládáno v tom smyslu, že domnívá-li se vnitrostátní soud, kterému je předložen spor týkající se práva Společenství, že jedinou překážkou, která brání tomu, aby nařídil předběžné opatření, je pravidlo vnitrostátního práva, musí od použití tohoto pravidla upustit.
Rozsudek C-233/89 - The Queen v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd a dalších (Factortame II.)
Jakákoliv peněžitá dávka, jakkoliv malá a jakéhokoliv určení, která je jednostranně uložena na domácí nebo cizí zboží při jejich přechodu hranice, a která současně není clem ve striktním významu, je dávkou rovnocennou clu ve smyslu ustanovení článků 9, 12,13 a 16 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU), a to i přes to, že nejsou uloženo ve prospěch státu, nejsou diskriminační nebo ochranářské ve svém efektu nebo pokud zboží, na které se dávka vztahuje není v konkurenčním vztahu k žádnému domácímu produktu....Poskytování specifické služby může za určité situace vyžadovat zaplacení poplatku, který bude v přímém poměru ke službě takto poskytnuté.
Rozsudek C-24/68 - Komise Evropských společenství proti Italské republice.
Za účelem zjištění, zda je zboží podobné ve smyslu zákazu stanového v čl. 95 odst. 1 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU), je nezbytné zvážit, zda mají podobné vlastnosti a uspokojují podobné potřeby z pohledu spotřebitelů. Pojetí podobnosti je třeba vykládat extenzivně, kdy podobnost zboží musí být hodnocena nikoliv podle toho, zda je zboží striktně identické, ale podle toho, zda je jejich použití podobné a srovnatelné.Proto k určení zda jsou dvě kategorie nápojů podobné, je nezbytné nejdřívě zvážit obecné vlastnosti, jako je původ, způsob výroby a jejich organoleptické vlastnosti, jako jsou chuť a obsah alkoholu. Dále pak zvážit jsou obě kategorie výrobků schopné uspokojit stejné potřeby spotřebitelů či nikoliv.Je zřejmé z porovnání skotské whisky a ovocného vína likérového typu, které je založeno na těchto kritériích, že se nejedná o podobné zboží.
Rozsudek C-243/84 - John Walker & Sons Ltd proti Ministeriet for Skatter og Afgifter
V případě, kdy v praxi neexistuje možnost odvolat se k obecnému soudu, je odvolací výbor, který funguje s povolení a za spolupráce veřejné moci, a současně který vydává rozhodnutí v sporném řízení, která jsou uznána jako konečná, je nutno pro věci zahrnující právo Společenství jej posuzovat jako soud nebo tribunál členského státu, ve smyslu čl. 177 Smlouvy (nyní čl. 267 SFEU)
Rozsudek C-246/80 - C. Broekmeulen v. Huisarts Registratie Commissie
Jak je patrno z ustanovení druhého odstavce článku 173 Smlouvy (nyní 263 SFEU) a třetího odstavce čl. 175 Smlouvy (nyní 265 SFEU), musí žalobce u žaloby o neplatnosti aktu nebo pro nečinnost, aby byla tato přípustná, být buď adresátem opatření s právním účinkem vůči němu nebo instituce, která byla řádné vyzvána k činnosti, ve smyslu druhého odstavce článku 175 Smlouvy (nyní 265 Smlouvy), je v prodlení s vydáním opatření vůči němu, na které má právní nárok podle ustanovení komunitárního práva.
Rozsudek C-246/81 - Nicholas William, Lord Bethell, v. Komisi Evropských společenství
Ze znění článku 169 Smlouvy (nyní 258 SFEU) je zřejmé, že Komise nemá povinnost zahájit řízení podle tohoto článku, ale oprávnění, čímž je vyloučena možnost soukromých osob požadovat po této instituci, aby k věci zaujala jakýkoliv postoj.
Rozsudek C-247/87 - Star Fruit Company SA v. Komisi Evropských společenství
Skutečnost, že články 92 a 93 Smlouvy (nyní čl. 107 SFEU) se mohou vztahovat na metody financování kampaní k propagaci prodeje domácích výrobků, která může být v rozporu s ustanovením čl. 30 Smlouvy (nyní čl. 34), rozhodně neznamená, že taková kampaň může být zcela vyňata ze zákazů obsažených v ustanovení čl. 30 Smlouvy.Implementace programu, který stanovila vláda členského státu, který se týká národního hospodářství, a který je současně zamýšlen jako kontrola pohybu zboží mezi členskými státy při podpoře nákupu domácího zboží, prostřednictvím reklamy v celostátním měřítku a vytvořením zvláštních postupů které se vztahují výhradně na vnitrostátní produkty, je v případě, že je zcela přičitatelný vládě a realizován a organizován na území státu, je třeba považovat za opatření s rovnocenným účinkem kvatitativním omezením.Takový postup není možno vyjmout ze zákazu v článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU) jenom z důvodu, že je založen na rozhodnutí, které není pro podnikatele závazné. Itaková opatření, přijatá vládou členského státu, která nejsou právně závazná, mohou být způsobilá ovlivnit jednání obchodníků a spotřebitelů v daném státě a narušit tím i cíle Společenství tak jak jsou obsaženy v čl. 2 a rozvinuty v čl. 3 Smlouvy (nyní čl. 3, 4 a 5 SFEU nikoliv jako cíle, ale jako pravomoci - pozn. redakce)
Rozsudek C-249/81 - Komise Evropských společenství proti Irsku („Buy Irish")
Nejprve je třeba přezkoumat, zda je splněna druhá podmínka přípustnosti, neboť by bylo zbytečné, pokud se uvedené rozhodnutí nedotýká žalobce osobně, zjišťovat, zda se jej dotýká bezprostředně.Jiné osoby, než kterým je rozhodnutí určeno, mohou tvrdit, že se jich osobně dotýká pouze tehdy, pokud jsou dotyčným rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí.V projednávaném případě je žalobce zasažen sporným rozhodnutím jakožto dovozce klementinek, tj. z důvodu obchodní činnosti, která může být vykonávána kdykoli a kýmkoli, a která proto není způsobilá vymezovat ho vzhledem k napadenému rozhodnutí obdobným způsobem jako adresáta.
Rozsudek C-25/62 - Plaumann & Co. V. Komisi Evropského hospodářského společenství
Praxe členského státu, který zakazuje prodej margarínu vyrobeného a uvedeného na trh řádně v jiném členském státě, na základě předpisu zakazujícího prodej margarínu a jiných jedlých tuků, pokud jejich části nebo balení nemají předepsaný tvar, například kostky, a to vče za situace, kdy spotřebitel může být chráněn a informován jinými prostředky, které narušují volný pohyb zboží menším způsobem, je třeba považovat za opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením ve smyslu ustanovení článku 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU).
Rozsudek C-261/81 - Walter Rau Lebensmittelwerke proti De Smedt PVBA
První odstavec článku 95 Smlouvy (nyní čl. 110 SFEU) zakládá jako obecné a stálé pravidlo komunitárního práva to, že členský stát nesmí zatížit zboží z jiného členského státu jinému vnitřnímu zdanění, které přesahuje zdanění podobného domácího zboží. Takový systém, často založený Smlouvou, sloužící k zajištění stejného zacházení s příslušníky po celém Společenství v národních právních řádech, tvoří ve fiskální oblasti nepostradetelný základ pro společný trh.Články 12 a 13 Smlouvy (nyní čl. 28 a 30 SFEU) na jedné straně a článek 95 Smlouvy (nyní čl. 110) na straně druhé nemohou být aplikovány současně a společne na jeden a ten samý příklad.
Rozsudek C-57/65 - Firma Alfons Lütticke GmbH v. Hauptzollamt von Saarlouis
"V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že článek 177 (nyní čl. 267 SFEU) nepředstavuje procesní prostředek, který mají k dispozici účastníci řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, a nestačí tedy, že účastník tvrdí, že spor nastoluje otázku ohledně platnosti práva Společenství, aby dotyčný soud musel mít za to, že vyvstala otázka ve smyslu článku 177 (nyní čl. 267 SFEU). Naopak mu v tom případě přísluší, aby se na Soudní dvůr obrátil i bez návrhu....V této souvislosti je namístě připomenout, že Soudní dvůr prohlásil, že ačkoliv čl. 177 (nyní čl. 267 SFEU) poslední pododstavec bez jakéhokoliv omezení zavazuje vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, položit Soudnímu dvoru jakoukoliv otázku výkladu, která před nimi vyvstala, výklad, který již Soudní dvůr na základě článku 177 (nyní čl. 267 SFEU) poskytl, může tuto povinnost zbavit svého účelu a obsahu, zejména je‑li vznesená otázka po hmotné stránce shodná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v obdobném případě.
Rozsudek C-283/81 - Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità.
Je namístě připomenout, že potřeba dospět k výkladu práva Společenství, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, které pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny.
Rozsudek C-320-322/90 - Telemarsicabruzzo SpA a další v. Circostel, Ministero delle Poste e Telecomunicazioni a Ministero della Difesa.
Soud opakovaně rozhoduje, že článek 30 Smlouvy (nyní čl. 34 SFEU) zakazuje veškerá obchodní pravidla přijatá členským státem, která jsou schopna narušit přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně vnitřní obchod ve Společenství (srov. Rozsudek 8/74 Dassonville [1974] ECR 837, odst. 5).Napadený systém (udělování značky kvality `Markenqualität aus deutschen Landen' - značka kvality z německých zemí) má minimálně potenciální omezující účinek na volný pohyb zboží mezi členskými státy. Systém určený k propagaci distribuce zemědělských a potravinářských výrobků vyrobených v Německu, a u kterého je v reklamách zdůrazněn neměcký původ dotčeného zboží, může povzbudit spotřebitele nakupovat výrobky s CMA označenímna úkor zboží dováženého.
Rozsudek C-325/00 - Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo
Podmínky, za nichž může být Společenství odpovídat za mimosmluvní odpovědnost za škodu způsobenou jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich povinností se nemohou při absenci zvláštního odůvodnění, se odlišovat od těch, které se vztahují na odpovědnost státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva Společenství. Ochrana práv jednotlivce založená právem Společenství se nemůže lišit podle toho, zda je za škodu odpovědný orgán státu nebo Společenství.Společenství zaručuje právo na náhradu škody, za splnění tří podmínek: porušené pravidlo práva musí být zamýšleno jako poskytující právo jednotlivci; porušení práva musí být dostatečně závažné; a musí existovat příčinná souvislost mezi porušením práva a utrpěnou škodou na straně poškozeného.Jako dostatečně závažné porušení práva Společenství, pro účely odpovědnosti Společenství dle čl. 215 Smlouvy (nyní 340 SFEU) a členského státu za porušení komunitárního práva, rozhodujícím testem pro určení zda nastalo porušení práva, je zda členský stát nebo orgán Společenství překročili zjevně a zásadně vymezené pravomoci. Kdy u členského státu nebo orgánu, který má pouze velmi omezené nebo žádné oprávnění, pak postačí pouhé porušení práva Společenství pro konstatování dostatečně závažného porušení. Obecný nebo individuální charakter opatření přijatého orgánem není v tomto případně rozhodující pro určení míry oprávnění, kterou má příslušný orgán.
Rozsudek C-352/98P - Laboratoires pharmaceutiques Bergaderm SA a Jean-Jacques Goupil proti Komisi Evropských společenství
Pro intepretaci komunitárního práva, která má být upotřebitelná v řízení před soudem členského státu, je nezbytné, aby byl dostatečně definován právní rámec, do kterého má být výklad zasazen. Z tohoto důvodu by bylo vhodné, aby skutkový stav byl dostatečně zjištěn a zároveň, a aby byly vyjasněny otázky spočívající výhradně ve vnitrostátním právu, a to ještě předtím, než bude předložena Soudu žádost o předběžnou otázku, aby tento mohl náležitě posoudit veškeré okolnosti rozhodné pro výklad komunitárního práva.
Rozsudek C-36 & 71/80 - Irish Creamery Milk Suppliers Association a další v. gouvernement d'Irland a dalším a Martin Doyle a další v. An Taoiseach
Využití jiných článků Smlouvy jako právního základu však nelze použít k obcházení výslovného vyloučení jakékoli harmonizace vyjádřeného v čl. 129 odst. 4 prvním pododstavci Smlouvy....Taková narušení hospodářské soutěže, jež by mohla odůvodnit použití článku 100a Smlouvy s cílem zakázat určité formy sponzorství, však neumožňují použít tento právní základ pro takový všeobecný zákaz reklamy, jaký stanoví směrnice....Za těchto podmínek je namístě konstatovat, že k přijetí směrnice na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy se zákonodárce Společenství nemůže opírat o nezbytnost odstranit narušení hospodářské soutěže, a to ani v odvětví reklamy, ani v odvětví tabákových výrobků.
Rozsudek C-376/98 - Spolková republika Německo proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie
Rozhodnutí o uzavření spisu není možné chápat jako předběžné nebo přípravné. Na rozdíl od komunikace, která má za cíl umožnit dotčenému podnikateli seznámit se s pohledem Komise, která však neznamená možnost změny postoje Komise, je dopis s rozhodnutím o uzavření spisu konečným krokem ve správním řízení, po kterém nebude následovat jiné rozhodnutí, které by mohlo být napadnutelné v rámci žaloby na neplatnost.
Rozsudek C-39/93P - Syndicat français de l'Express international, DHL International SA, Service Crie-LFAL SA a May Courier International SARL v. Komisi Evropských společenství.
Soud by překročil hranice své svěřené role, pokud by rozhodoval o hypotetických problémech bez toho, aby měl k dispozici dostatečné informace o skutku a relevantním právu, nezbytných pro užitečné posouzení předložených otázek.
Rozsudek C-83/91 - Wienand Meilicke v. ADV/ORGA F. A. Meyer AG.
Akt orgánu Společenství je vadný z důvodu zneužití pravomoci, pokud byl přijat s výlučným nebo hlavním účelem dosažení jiných cílů než těch, které byly stanoveny, nebo z důvodu obejití postupu specificky stanovenému Smlouvou pro řešení okolností projednávaného případu.
Rozsudek C-84/94 - Spojené království Velké Británie a Severního Irska proti Radě Evropské unie.
V případě porušení práva Společenství, za které je odpovědný členský stát vzhledem k tomu, že měl široký rámec pro vlastní legislativní rozhodnutí, dává právo Společenství právo poškozené straně na náhradu škody, za splnění tří podmínek: porušené pravidlo práva musí obsahovat práva určená jednotlivci; porušení práva musí být závažné a musí existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti členským státem a škodou, která vznikla poškozené straně. Tyto podmínky se vztahují i na situace, kdy členský stát nesprávně provede směrnici Společenství do vnitrostátního práva. Restriktivní přístup k odpovědnosti státu a orgánu společenství za škodu je odůvodněn v situaci, kdy je jim dána široká možnost uvážení - zejména pak snaha zajistit, aby výkon těchto legislativních funkcí nebyl ohrožen vyhlídkou na žaloby na náhradu škody, kdykoli je ve veřejném zájmu vyžadováno, aby orgány nebo členské státy přijaly opatření, která mohou nepříznivě ovlivnit osobní zájmy.
Rozsudek C-392/93 - The Queen v. H. M. Treasury, ex parte British Telecommunications plc.
Ve smyslu druhého odstavce článku 215 Smlouvy (nyní čl. 340 SFEU) a obecných zásad, na které toto ustanovení odkazuje, předpokládá odpovědnost Společenství existenci určitých skutečností, které zahrnují skutečnou škodu, příčinnou souvislost mezi skutečnou škodu a jednáním orgánu a konečně protiprávnost takového jednání.
Rozsudek C-4/69 - Alfons Lütticke GmbH v. Komisi Evropských společenství
Opatření má rovnocenný účinek kvantitativnímu omezení, pokud je způsobilé přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně omezit dovoz mezi členskými státy.Fytosanitární prohlídky na hranicích, kterým jsou podřízeny rostlinné produkty z jiných členských států jsou opatřeními s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení a jsou zakázány s možnými výjimkami ve smyslu článku 36 SmlouvyVe světle současných pravidel Společenství jsou fytosanitární kontroly dováženého zboží obecně omezení dovozu, které je možné ospravedlnit podle ustanovení čl. 36 Smlouvy, ale může být ale může být rovněž diskriminačním opatřením, pokud domácí produkty nebudou podrobeny obdobným kontrolám.
Rozsudek C-4/75 - Rewe-Zentralfinanz eGmbH proti Landwirtschaftskammer
Zásada mimosmluvní odpovědnosti Společenství, výslovně stanovená článkem 215 Smlouvy (nyní 340 SFEU), je pouze výrazem obecné zásady, kterou právní řády členských států uznávají, podle níž protiprávním konáním nebo opomenutím vzniká povinnost nahradit způsobenou škodu. Toto ustanovení také odráží povinnost veřejných orgánů nahradit škodu způsobenou při výkonu jejich funkcí.
Rozsudek C-46 & 48/93 - Brasserie du Pêcheur SA v. Bundesrepublik Deutschland a The Queen v. Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd
Tak je tomu tehdy, pokud jednotlivec, který je poškozen neprovedením směrnice a nemůže se přímo dovolávat určitých ustanovení této směrnice před vnitrostátním soudem, protože jsou nedostatečně přesná a nedostatečně bezpodmínečná, podá žalobu na náhradu škody proti státu, který opomenutí způsobil z důvodu porušení třetího pododstavce článku 189 Smlouvy. Za těchto okolností, které nastaly ve výše uvedené věci Francovich a další, je účelem náhrady škody odstranění škodlivých důsledků, které oprávněným osobám vznikly v důsledku toho, že členský stát tuto směrnici neprovedl.
Rozsudek C-46 a 48/93 - Brasserie du pêcheur SA v. Bundesrepublik Deutschland a The Queen v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd (Factortame III.)
Žaloba na náhradu škody podle článku 178 (nyní článek 268 SFEU) a druhého pododstavce čl. 215 Smlouvy (nyní čl. 340 SFEU) byla zavedena jako samostatný procesní prostředek, který má v rámci systému procesních prostředků svou zvláštní funkci a jehož použití se řídí podmínkami stanovenými s ohledem na jeho zvláštní povahu....V projednávané věci by mimosmluvní odpovědnost Společenství nastala pouze tehdy, kdyby akt, který měl předmětnou škodu způsobit, byl protiprávní.V daném případě, kdy se jedná o normativní akt, který s sebou nese volby v oblasti hospodářské politiky, vzniká podle druhého pododstavce čl. 215 Smlouvy (nyní čl. 340 SFEU) odpovědnost Společenství za škodu, kterou akt způsobil jednotlivcům, pouze tehdy, jestliže došlo k dostatečně závažnému porušení pravidla vyšší právní síly, které chrání zájmy jednotlivců.
Rozsudek C-5/71 - Aktien-Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Radě Evropských společenství
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zásada rovnosti všech jednotlivců, pokud jde o podmínky přístupu k soudu Společenství prostřednictvím žaloby na neplatnost, brání tomu, aby tyto podmínky závisely na zvláštních rysech soudního systému každého členského státu. V tomto ohledu je ostatně třeba uvést, že podle zásady loajální spolupráce zakotvené v článku 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES) jsou členské státy povinny zajistit provedení uceleného systému procesních prostředků a řízení zavedeného Smlouvou o ES, který soudu Společenství svěřuje přezkum legality aktů orgánů Společenství (viz v tomto ohledu rozsudek [ze dne 23. dubna 1986,] Les Verts v. Parlament, [294/83, Recueil, s. 1339], bod 23).Tyto okolnosti však nemohou být odůvodněním pro to, aby se Soud odklonil od systému procesních prostředků zavedeného čl. 173 čtvrtým pododstavcem Smlouvy, jak byl vyložen v judikatuře, a překročil meze své pravomoci stanovené tímto ustanovením.
Rozsudek C-50/00P - Unión de Pequeños Agricultores v. Radě Evropské unie
Jak již Soudní dvůr rozhodl, všem orgánům členských států přísluší zajistit dodržování pravidel práva Společenství v rámci jejich pravomocíVýklad pravidla práva Společenství, který Soudní dvůr podává při výkonu své pravomoci, kterou mu přiznává článek 234 ES (nyní 267 SFEU), v případě potřeby objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy vstoupilo v platnost.Z toho vyplývá, že takto vyložené pravidlo práva Společenství musí být použito správním orgánem v rámci jeho pravomocí i na právní vztahy vzniklé a založené před rozsudkem Soudního dvora, jímž je rozhodnuto o žádosti o výklad.
Rozsudek C-53/00 - Kühne & Heitz NV v. Produktschap voor Pluimvee en Eieren.
Ke zjištění, zda je orgán, který předkládá předběžnou otázku Soudnímu dvoru soudem nebo tribunálem ve smyslu článku 177 (nyní 267 SFEU), což je samostatnou otázkou práva Společenství, je potřeba zvážit celou řadu faktorů, jako například zda se jedná o orgán zřízený zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní příslušnost, zda se jedná o sporné řízení mezi stranami, zda se řídí právními normami a zda je nezávislý.
Rozsudek C-54/96 - Dorsch Consult Ingenieurgesellschaft mbH proti Bundesbaugesellschaft Berlin mbH.
Co se týče pojmu „právní akty s obecnou působností [nařizovací akty]", z čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části SFEU vyplývá, že dosah toho pojmu je omezenější než dosah pojmu „akty" použitého v čl. 263 čtvrtém pododstavci první a druhé části SFEU ke kvalifikaci dalších druhů opatření, jejichž zrušení se fyzické a právnické osoby mohou domáhat. Tento první pojem nemůže zahrnovat všechny akty s obecnou působností, nýbrž se vztahuje na omezenější kategorii aktů této povahy. V případě opačného výkladu by rozlišování mezi výrazy „akty" a „právní akty s obecnou působností [nařizovací akty]", které je uvedeno ve druhé a třetí části čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, bylo zbaveno smyslu....Za těchto podmínek je třeba mít za to, že cílem změny práva fyzických a právnických osob na podání žaloby, stanoveného v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES, bylo umožnit těmto osobám podat za méně přísných podmínek žalobu na neplatnost proti aktům s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů.
Rozsudek C-583/11P - Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Evropský parlament a Rada Evropské unie
Podle tohoto článku (čl. 177 ES - nyní 267 SFEU) se však musí vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nejsou, jako v projednávaném případě, napadnutelná opravnými prostředky, obrátit na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, aby Soudní dvůr rozhodl o „výkladu Smlouvy", vyvstane-li před nimi taková otázka....V důsledku toho je namístě použít článek 177 (nyní čl. 267 SFEU) bez ohledu na jakýkoli vnitrostátní zákon v případě, že vyvstane otázka výkladu Smlouvy.
Rozsudek C-6/64 - Costa v. ENEL
Je třeba rovněž připomenout, že jak vyplývá z ustálené judikatury, je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství, aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům.Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem Společenství by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu.Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy, jako je tomu v projednávaném případě, je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze stany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.
Rozsudek C-6/90 - Andrea Francovich, Danilou Bonifaci v. Italskou republikou
Opatření, které mají závazná právní účinek způsobilý ovlivnit zájmy žalobce tím, že změní jeho právní postavení, jsou aktem nebo rozhodnutím, u kterých je možné domáhat se jejich neplatnosti.
Rozsudek C-60/81 - International Business Machines Corporation v. Komisi Evropských společenství
Jedinou přípustnou metodou pro stanovení výše škody stejnoměrně pro všechny výrobce ve Společenství, bez ohledu na jejich místo podnikání, je určit částku náhrady skrze přepočet z národních měn na evropskou měnovou jednotku, která v mezidobí nahradila účetní jednotku, a to za použití kurzu platného ke dni mezitímního rozsudku.
Rozsudek C-64 & 113/76, 167 & 239/78, 27, 28 & 45/79 - P. Dumortier frères SA a další proti Radě Evropských společenství.
Přestože rozsudek Soudu vynesený v řízení dle čl. 177 Smlouvy (nyní čl. 267 SFEU), kterým je prohlášen akt orgánu, zde konkrétně nařízení Rady nebo Komise, za neplatný, je přímo adresován pouze příslušnému vnitrostátnímu soudu, který předložil žádost Soudu, je zřejmé, že takový akt je neplatný i pro jiný soud, který má rozhodovat o věci, kde takový akt figuruje. To v žádném případě však neznamená, že vnitrostátní soudy jsou omezeny ve své pravomoci dle čl. 177 Smlouvy (nyní 267 SFEU) a je pouze na jejich rozhodnutí, zda usoudí, že je třeba znovu předložit otázku, která již byla Soudem jednou posouzena tak, že byl akt shledán neplatným. Potřeba takové otázky může nastat zejména v případech, kdy budou její podstatou následky již dříve vyslovené neplatnosti aktu.
Rozsudek C-66/80 - SpA International Chemical Corporation v. Amministrazione delle finanze dello Stato
Pokud orgán Společenství je v prodlení s jednáním, může členský stát podat žalobu na nečinnost k Soudu. Obdobně může obchodník, který by byl adresátem opatření Komise, které tato opomenula učinit nebo alespoň pokud je tím bezprostředně a osobně dotčen, podat rovněž žalobu k Soudu prvního stupně.
Rozsudek C-68/95 - T. Port GmbH & Co. KG v. Bundesanstalt für Landwirtschaft und Ernährung
Zbožím ve smyslu článku 9 Smlouvy (nyní čl. 28 SFEU) je třeba vykládat tak, že se jím rozumí produkty, které mohou být ohodnoceny penězi, a které mohou být předmětem obchodních transakcí....Zákazy a omezení, na která odkazuje čl. 36 Smlouvy nemohou být ospravedlnit opatření, jako jsou cla nebo dávky s rovnocenným účinkem, které nespadají pod zákaz, který je uveden v kapitole věnující se odstranění kvantitativních omezení mezi členskými státy....Aby se členský stát mohl odvolat na ustanovení čl. 36, musí respektovat omezení, které toto ustanovení ukládá jak na cíl, který má být dosazeno, tak i co do prostředků, které k jejich dosažení mají být použity. Zatížení daní na export zboží umělecké nebo historické hodnoty je neslučitelné s ustanoveními smlouvy.
Rozsudek C-7/68 - Komise Evropských společenství proti Italské republice.
V případě chybějícího komunitárního sytému, který by zabezpečil pro spotřebitele potvrzení země či místa původu zboží, mohou členské státy přijmout v této souvislosti opatření k zamezení nepoctivých praktik, ale pouze za podmínky, že taková opatření budou přiměřeně rozumné a nebudou představovat prostředek diskriminace nebo skrytého omezení obchodu mezi členskými státy.Tudíž požadavek členského státu na certifikát původu, který je méně jednoduše obstaratelný dovozci importovaného zboží, které však již bylo uvedeno do volného oběhu v jiném členském státě než u dovozce téhož zboží, který jej dováží přímo ze země původu, je nutno považovat za opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením tak, jak jsou tyto zakázána smlouvou.
Rozsudek C-8/74 - Procureur du Roi proti Benoît a Gustave Dassonville
[List]
Rozsudek C-83 & 94/76, 4, 15 & 40/77 - Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe GmbH & Co. KG a další v. Radě a Komisi Evropských společenství
A dále, pokud existuje vědecká nejistota, je na příslušném orgánu, aby posoudil zkoumaný léčivý prostředek v souladu se zásadou předběžné opatrnosti. Je tedy namístě uvědomit si původ a obsah této zásady, ještě předtím, než bude vyložen její dopad na pravidla důkazního řízení v souvislosti se se systémem předběžných povolení léčivých prostředků.Pokud jde o otázky životního prostředí je zásada předběžné opatrnosti výslovně uvedena v ustanovení článku 174(2) SES, který je základem právní závaznosti této zásady. Dále pak článek 174(1) SES zahrnuje rovněž ochranu lidského zdraví jako jednoho z cílů politik Společenství v oblasti ochrany životního prostředí.Přestože je zásada předběžné opatrnosti ve Smlouvě zmíněna pouze ve spojení s politikou ochrany přírody, tak je zřejmé, že má širší záběr. Musí být použita tak, aby zajistila vysokou ochranu zdraví a ochranu spotřebitele a životního prostředí ve všech sférách činnosti Společenství....Zásadu předběžné opatrnosti je možno definovat jako obecnou zásadu právní právního řádu Společenství, která ukládá příslušným orgánům přijmout taková příslušná opatření, aby bylo zamezeno konkrétnímu případnému ohrožení veřejného zdraví, bezpečnosti a životního prostředí, a to tak, že upřednostní taková opatření před hospodářskými zájmy....Ještě před tím, než byla zásada předběžné opatrnosti zakotvena v judikatuře na základě Smlouvy, byla tato zásada implicitně užívána v rámci zkoumání přiměřenosti zásahu.
Rozsudek T-74/00, T-76/00, T-83/00, T-84/00, T-85/00, T-132/00, T-137/00 a T-141/00 - Artegodan GmbH, Bruno Farmaceutici SpA, Essential Nutrition Ltd, Hoechst Marion Roussel Ltd, Hoechst Marion Roussel SA, Marion Merell SA, Marion Merell SA, Sanova Pharma GmbH, Temmler Pharma GmbH & Co. KG, Schuck GmbH, Laboratórios Roussel Lda,Laboratoires Roussel Diamant SARL, Roussel Iberica SA, Gerot Pharmazeutika GmbH, Cambridge Healthcare Supplies Ltd, Laboratoires pharmaceutiques Trenker SA, v. Komise