Lucemburkove
Hrady Karla IV.
1. Karlštejn Původně byla gotická stavba s rukopisem stavitele Petra Parléře vybudována (1348-1355) pro Karlovy soukromé účely coby malé sídlo s jednou věží. Záměr uložit a střežit zde říšské korunovační klenoty a ostatky svatých pojal císař až později, v roce 1356. K jejich ochraně nechal ve druhém patře rozestavěné Velké věže upravit obytnou komnatu (s krbem a prevétem) na kapli svatého Kříže. Tu mimo jiné zdobí i soubor 129 deskových obrazů Mistra Theodorika (nejrozsáhlejší, nejlépe dochovaný a umělecky nejcennější soubor gotického malířství na světě!). V letech 1887-1905 proběhla přestavba hradu pod vedením architekta Josefa Mockera. V roce 1981 byl Karlštejn návštěvníkům uzavřen. Restaurace a vyřešení klimatického režimu v kapli svatého Kříže trvaly celých devatenáct let. 2. Wenzelschloss Když město Lauf an der Pegnitz koupil Karel IV. od rodu Wittelsbachů, začal na nově získaném teritoriu horečně stavět. Výsledkem této aktivity bylo i vybudování hradu (1356) sloužícího vládci jako místo k odpočinku a k ubytování císařského dvora na cestě z Norimberku do Prahy. Pevnost také chránila obchodní cestu mezi těmito sídly. Mimoto se současně stala mocenskou oporou území Horní Falce, ze které chtěl panovník vytvořit českou kolonii Neuböhmen neboli Nové Čechy. Traduje se, že po Zlaté stezce spojující Prahu s Norimberkem projel Karel IV. během své třicetidvouleté vlády 60-74krát. Na Wenzelschlossu slavil císař i křest svého syna - budoucího českého krále Václava IV., který se narodil v devatenáct kilometrů vzdáleném Norimberku. Wenzelschloss Císař svůj český vliv projevil jak v názvu, tak v architektuře samotné stavby. Průčelí vstupní věže nechal ozdobit sochou svatého Václava (k vidění dodnes), jemuž byla zasvěcena hradní kaple. Ostatně tradice svátku našeho národního patrona se na hradě slavila až do reformace, kdy každoročně 28. září probíhala v místním svatostánku mše svatá. Český král však svoji expanzi a integritu nově připojené Horní Falce k zemím Koruny české demonstroval i proslulým erbovním sálem. Zcela výjimečnou sbírku objevenou v roce 1934 pod vrstvou staré malby tvoří sto dvanáct erbů. Do stěny „Václavova hradu" je ve dvou řadách vytesal pražský kameník. A to tak důkladně, že znaky zůstanou i po novém vymalování. Na zdích se skví erby Českého království, Opavského vévodství, Moravského markrabství, připomenuta jsou sídelní místa biskupů na území Koruny české. Nechybí ani znaky Prahy a Kutné Hory. Nejobsáhlejší část výzdoby tvoří erby české, moravské a slezské šlechty, která tvořila císařovy spojence. Přestože galerie představuje evropský unikát a nejvzácnější klenotnici české a moravské heraldiky, velké množství turistů sem nezavítá. Pro návštěvníky je objekt otevřen provizorně a klíče od erbovního sálu obětavě spravují pracovníci místního archivu. Od roku 1985 totiž na hradě sídlí Akademie výtvarných umění z Norimberku. Múzy však dávají svému domovu vale a adepti sochařství i malířství zamíří do jiných prostor. Prozatím je budoucnost hradu patřícího svobodnému státu Bavorsko nejasná. Největší spolková země našich západních sousedů uvažuje o zřízení muzea heraldiky, jež by bylo ojedinělé v celém Německu. Rozhodnutí o dalším osudu Karlovy stavby tedy padne v Mnichově. 3. Karlsfried Další hrad Karel IV. vytyčil v roce 1357 na nevelkém skalnatém hřbetu (475 m) vybíhajícím ze severního úpatí vrchu Strassberg. Karlsfried chránil především Žitavskou zemskou stezku „Gabler Strasse", vedoucí ze Žitavy přes Lückendorf, Petrovice, Jablonné v Podještědí až do nitra Čech. Karlsfried Hrad obývala jízdní posádka zajišťující kupcům ochranný doprovod a bezpečí na cestách. Obchodníci platili na hradě clo za zboží (zejména sukno, pivo, sůl, boryt) a mohli zde i přenocovat. V roce 1441 Žitava Karlsfried vykoupila ze šlechtického držení a posléze jej nechala rozbořit. Kameny z hradu lidé vozili na stavbu svých nových domů plná tři století! Dnes ze středověké architektury zůstaly jen nevelké zbytky zdí a věží, zarostlé stromy a křovinami. 4. Montecarlo Ještě coby markrabě moravský dal Karel v roce 1333 pokyn k výstavbě pevnosti i samotné vesnice Montecarlo, když osvobodil nedaleké město Lucca. Nový hrad byl obdivuhodným příkladem plánovaného rozvoje s patnácti monumentálními věžemi a čtyřmi branami. Jeho pevnost vydržela až do současnosti, a tak jej můžete obdivovat při výletu do Toskánska (leží přibližně 64 km na západ od Florencie). Montecarlo Je ovšem otevřený jen od května do října o víkendech (od 15.00 do 19.00 hodin). Během pracovních dnů si však můžete předem zamluvit prohlídku, stejně jako od listopadu do dubna. Středověkou fortifikaci doplňuje i malebné městečko obklopené vinicemi a olivovými háji. 5. Kašperk (Karlsberg) Nejvýše položený královský hrad v Čechách (886 m n.m.) založil císař v roce 1356 kvůli ochraně zemské hranice, zlatonosného města Kašperské Hory a Zlaté stezky (obchodní trasy do německého Pasova). Hrad na výběžku kopce Ždánova naplnil svoji úlohu v českých dějinách v polovině 16. století. Kašperk (Karlsberg) Vinou nedostatku financí rychle chátral a upadal, až jej zcela opuštěný v roce 1616 odprodala královská komora městu Kašperské Hory, které je až do současnosti stále jeho vlastníkem. Přestože Kašperk není zrovna objekt s klasickou expozicí, při jeho návštěvě velmi dobře poznáte život na hradě v 15. století. Kastelán totiž zapojil do prohlídek audiovizuální projekce, jež věrně zobrazují již zaniklé části hradu. A tak se přímo před vašimi zraky postaví středověká komnata, vybaví nábytkem a nakonec zanikne... 6. Radyně Hrad byl nazván na počest císaře Karlskrone. Češi však toto jméno nepřijali. Po smrti panovníka začali kamenný kolos nazývat Radyně podle kopce, na němž byl hrad zajišťující bezpečnost obchodní cesty z Norimberku do Prahy vybudován (1360). Hrad spravovali správci - purkrabí (většinou příslušníci drobné šlechty z Plzeňska), kteří měli správní a soudní pravomoci nad poddanými. Od poloviny 16. století vlastnily Radyni tři šlechtické rody, až ji v roce 1920 od Valdštejnů koupila plzenecká obec i s lesy. Radyně Historické památky se tehdy ujal nově založený Spolek pro záchranu Radyně a Hůrky, nyní o hrad pečuje město Starý Plzenec. Zřícenina ve výšce 567 m n. m. vévodí širému okolí ve dne i v noci (od roku 2006 je osvětlena) a tvoří dominantu celého Plzeňska. Vystoupáte-li na vrchol věže, rozprostře se před vámi krásný pohled na hrad Přimda, zámek Kozel, Starý Plzenec a na rotundu sv. Petra a Pavla. 7. Hrádek u Purkarce (Karlshaus nebo Karlův hrádek) Smutný úděl postihl lovecký hrádek, který Karel IV. založil v roce 1357 jako své osobní sídlo určené k odpočinku. Záhy však o něj ztratil zájem. Hrad vklíněný mezi državy Rožmberků, s hlubokým příkopem a padacím mostem, postupně chátral, až se stal pustou zříceninou. Hrádek u Purkarce (Karlshaus nebo Karlův hrádek) Kouzlo středověkých časů můžete objevit u Hluboké nad Vltavou (přibližně 6 km) jak pěšky, tak na kole prostřednictvím nádherné cyklostezky podél půvabné řeky. Z hrádku nad levým břehem Vltavy jsou dodnes patrné dochované zbytky valů, příkopů, velké úseky zdiva budov při obvodové hradbě, včetně kaple a vjezdové brány. A možná se vám výlet vyplatí hned nadvakrát. Podle pověsti je vinný sklep pod hradem plný sudů. 8. Tepenec (Karlsburg) V roce 1340 koupil markrabě Karel od olomouckého biskupství území kolem hory Tepenec. Na ní nechal mezi Olomoucí a Šternberkem postavit strážní hrad (dnes již zaniklý), jenž byl součástí takzvané jívovské cesty. Ta se nacházela v koridoru Jantarové stezky spojující Pobaltí s Jadranem. Tepenec (Karlsburg) Unikátní bylo ohromné opevnění předpolí hradu, které se rozpínalo do šířky zhruba 110 a sahalo do vzdálenosti 370 metrů. Bohužel osud středověké stavby zpečetila od 19. století těžba kamene, kdy blízký kamenolom postupně zlikvidoval celý kopec, na kterém hrad stával. Archeologové však zachraňují, co se dá. V lokalitě objevili 500 let starou studnu vyloženou jedlovým dřevem a nálezy z pozdní doby bronzové.
Manželky Karla IV.
1. Markéta Blanka z Valois (1316-1.8.1348) 2. Anna Falcká (26.9.1329-2.2.1353) 3. Anna Svídnická (1339-11.7.1362) 4. Eliška Pomořanská (1347-14.2.1393) Žádný český panovník neměl tolik manželek jako otec vlasti Karel IV. Byl ženatý 4× a z jeho všech manželství vzešlo 12 dětí. Poprvé ho oženili v 7 letech za francouzskou princeznu Markétu Blanku z Valois. Další tři ženy si vybíral sám z politických důvodů, po zralé úvaze. Ženy ve středověku byly zajímavé pouze jako nositelky dědictví (v případě že nebyl syn) nebo jako matky mužských potomků. Proto se mnohdy stává, že o nich máme málo zpráv, dokud nesplňují jednu z výše zmíněných podmínek. 1. MANŽELKA MARKÉTA BLANKA Z VALOIS Francouzský král Filip IV. Sličný Kapetovec měl bratra Karla z Valois. Když ani jeden ze 3 synů Filipa IV. Sličného nezanechal mužského dědice, přechází trůn na syny Karla z Valois. Markéta Blanka je dcerou zmíněného Karla z Valois. V době sňatku s českým kralevicem byl v čele Francie její bratranec a poslední Kapetovec Karel IV., který měl za manželku sestru českého krále Jana Lucemburského. Po jeho smrti nastupují na francouzský trůn Blančini bratři. Slavná svatba se konala 15.5.1323. Ve stejný den byl český kralevic Václav biřmován a přijímá jméno svého kmotra, Karel. Mladým novomanželům je teprve 7 let, proto jsou hned po svatbě odděleni a setkávají se až v plnoletosti, za kterou se ve středověku považoval 15. rok života. V tu dobu, roku 1330, spolu odjíždí do Lucemburska a záhy se znovu rozdělují. Blanka zůstává a Karel jede na výzvu otce Jana Lucemburského do Itálie. Znovu se uvidí až 12.6.1334 ve večerních hodinách, kdy Blanka se svou početnou francouzskou družinou vjíždí do Prahy. Karel už byl v Čechách od 30.10.1333. Její družina byla poslaná zpět a ona se ocitá sama v nové vlasti mezi lidmi, kterým nerozumí. Neumí ani německy, ale vše se snaží dohonit. Na českou společnost zapůsobí nejem množstvím nádherných šatů, ale i půvabem a snahou zapadnout. Jak je známo, královský hrad byl v rozvalinách a než bylo postavené nové reprezentační sídlo podle francouzských paláců, bydleli v purkrabském domě. 24.5.1335 se manželům narodilo 1. dítě - dcera Markéta. Následující rok přijela do Prahy 2. manželka Jana Lucemburského a nová česká královna Beatrix Bourbonská. Obě ženy Lucemburků byly francouzsky a blízké příbuzné. Beatrix však český lid nepřijal. V roce 1337 měla povýšená Beatrix českého prostředí dost a uraženě odjíždí. Možná i to byl důvod k hádce mezi otcem Janem a synem Karlem, po které oba muži opouští zemi a Blanka se musí vystěhovat do Brna. Až v roce 1342 se jim narodí 2. dcera - Kateřina. To už zase bydleli v Praze. Po smrti českého krále Jana Lucemburského proběhla 2.9.1347 korunovace Karla a Blanky za českého krále a královnu. Korunu jim na hlavu položil 1. pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Blanka zemřela náhle 1.8.1348 ve věku 32 let. Ještě týž rok zahájil Karel IV. námluvy s králem Anglie, Eduardem III. Vyhlédl si jeho 16-ti letou dceru Isabel. Karel IV. měl ale i pár odpůrců, mezi které patřil rod Wittelsbachů. Ti chtěli nechat zvolit vzdorokrále římské říše, Gunthera ze Schwarzburgu. Nejstarší Wittelsbach, falcký markrabí Rudolf, měl svobodnou dvacetiletou dceru Annu. Jak by se podařilo Karlovi IV. upevnit politickou moc v říši a rozbít podporu vzdorokrále Gunthera? Sňatkem se členkou jejich rodu - Annou. Ale mělo to háček, zásnuby s anglickou Isabelou byly u konce a svatba v plánu. Skvělé diplomatické vlastnosti prokázal Karel IV. 27.2.1349. Osobně zrušil zasnoubení s Isabelou a počínal si tak obratně, že nedošlo k znepřátelení Anglie. 2. MANŽELKA ANNA FALCKÁ 4.3.1349 se slavila v Bacharachu svatba Karla a Anny Falcké a také oslabení moci vzdorokrále Gunthera, který se následně na to vzdal titulu krále římského. Karel získal nejenom spojence v politické hře, ale i území Horního Falce (severní Bavorsko), které přinesla něvěsta věnem. Díky tomu tradiční korunovační město Cáchy otevřely Karlovi brány a mohla proběhnout jeho druhá a právoplatná korunovace římským krále. Na podzim téhož roku přijeli novomanželé do Prahy a 1.11. byla Anna korunovaná českou královnou. 17.1.1350 se jim na Pražském hradě narodil vytoužený a dlouho očekávaný dědic českého trůnu - Václav. Šťastný otec už spřádá plány na jeho svatbu a myslí při tom na Svídnicko, jediné polské území, které nebylo součástí Koruny české. V listopadu 1350 podepisuje svatební smlouvy. Ženich: 11-ti měsíční Václav, nevěsta: 11-ti letá Anna Svídnická, dcera vévody Jindřicha Svídnického. Jindřich Svídnický byl sice už po smrti a ve Svídnici vládne jeho bratr Bolek, ale je bezdětný. Anna je jedinou dědičkou této země. 30.12.1351 však malý Václav zemřel. 2.2. 1353 náhle umírá i jeho 24 letá matka Anna. Karlovi je 37 let, z jeho 3 dětí žije pouze 11-ti letá dcera Kateřina a stále nemá následníka. 3. MANŽELKA ANNA SVÍDNICKÁ Karlova touha po Svídnici byla tak velká, že původní snoubenku svého zemřelého syna si nakonec vezme sám. Svatba se konala v Budíně 27.5.1353. Nevěstě je teprve 13 let a ženichovi 37. Uherský král Karel Robert z Anjou měl ve 2. manželství dceru Kateřinu, která se provdala do Svídnice za vévodu Jindřicha. 3. Karlova manželka Anna Svídnická byla jejich dcera. 4. manželka uherského krále Karla Roberta se jmenovala Alžběta a byla sestrou polského krále Kazimíra. S ní měl následníka Ludvíka I. Uherského. Když byly Anně 4 roky, zemřel jí otec a vlády ve Svídnici se ujímá jeho bratr Bolek Svídnický. Anna i s matkou Kateřinou odjíždí na dvůr svého děda do Uher, kde už vládne jeho syn Ludvík I. Uherský. Anna zde vyrůstala a byla vychovaná. Proto se svatba konala v Budíně. Pro úplnost uvedu, že snoubenkou Ludvíka I. Uherského, vychovávanou na témže dvoře v Uhrách byla i dcera Karla IV. Českého, Markéta. Zemřela však v roce 1349 na mor. 28.7.1353 ji nechal Karel korunovat českou královnou 9.2.1354 v Cáchách proběhla její korunovace římskou královnou 5.4.1355 jsou v Římě společně korunovaní císařskou korunou 1. dítě se jim narodilo v Praze 19.4.1358 - dcera Eliška. 26.2.1361 se v Norimberku narodil dlouho očekávaný dědic a budoucí král a císař - Václav IV. Čekal na něho tolik let. Není divu, že ho miloval nade vše, až milého synka dokonale rozmazlil. Anna Svídnická zemřela při porodu jejich 3. dítěte i s novorozencem 11.7.1362 ve věku 23 let. 4.MANŽELKA ELIŠKA POMOŘANSKÁ 4. žena, Eliška Pomořanská, byla vnučka polského krále Kazimíra. Svatba 16-ti lelé Alžběty a 47 letého Karla se konala 21.5.1363 na zámku u Krakova. Českou královnou byla korunovaná 3 dny po korunovaci Václava IV., syna Anny Svídnické. Tím dal Karel najevo nezpochybnitelné právo na jeho nástupnictví před syny, kteří vzejdou z tohoto svazku. 1.11.1368 je v Římě korunovaná císařovnou. Během jejich 15-ti letého soužití Alžběta porodila 6 dětí: 11.7.1366 - Annu, budoucí anglickou královnu 14.2.1368 - Zikmunda, budoucího uherského a českého krále a císaře římského 15.6.1370 - Jana Zhořeleckého 13.3.1372 - Karla, který zemřel brzy po narození 29.9.1373 - Markétu a v roce 1377 - Jindřicha, který také zemřel brzy po narození Alžběta byla nejenom rázná a neústupná žena, ale vynikala i velkou fyzickou silou, kterou na přání svého manžela ukazovala hostům. Lámala jejich meče nebo svinovávala cínové talíře holýma rukama. Velmi těžce nesla protěžování nevlastního syna Václava IV. na úkor jejích vlastních synů. Spory mezi nevlastními sourozenci a macechou se vyostřily po smrti KarlaIV., kdy se nakonec královna vdova stáhla do ústraní, ale nepřestala nadále podporovat Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Alžběta přežila Karla o 15 let, které prožila ve svých věnných městech. Zemřela 14.2.1393 v Hradci Králové.
Bitva u Kresčaku
26. srpna 1346
Arnošt z Pardubic
Arnošt z Pardubic (25. března 1297, Hostinka - 30. června 1364, Roudnice nad Labem) byl posledním pražským biskupem (1343-1344) a posléze prvním arcibiskupem a metropolitou českým (1344-1364). Pocházel z rodu pánů z Pardubic, který svůj původ odvozoval od společného předka Malovců.[1] Narodil se jako nejstarší ze čtyř synů Arnošta z Hostýně (dnes Hostinka) a paní Adličky.
Beneš Krabice z Veitmile
Beneš Krabice z Veitmile, starší prameny uvádějí Weitmile († 27. červenec 1375), byl český spisovatel, kronikář a pražský kanovník. Kronika kostela pražského (Chronica ecclesiae Pragensis) - první tři knihy jsou pouze úpravou kroniky Františka Pražského. Kronika česká byla napsána z popudu Karla IV., zachovala se v jediném exempláři. Kronika je spolehlivá, ale neobsahuje mnoho neznámých informací. Kronika se skládá ze 4 knih, první dvě popisují období 1272-1346, druhé dvě pak období vlády Karla IV., tj. 1346-1375. V této kronice je vůbec nejstarší dochovaný zápis písně Svatováclavský chorál, který obsahuje celkem 3 sloky. Popsal též okolnosti vzniku Velkého, dnes zvaného Máchova jezera.
Biskupství a arcibiskupství Pražské
Biskupství je v katolické církvi označení pro sídlo či úřad biskupa. Odlišujeme biskupství, k němuž přísluší diecéze a které tedy spojuje titul biskupa s konkrétním úřadem spravujícím diecézi, a tzv. titulární biskupství, ke kterému žádná diecéze (a tudíž ani ji spravující příslušný úřad) nepřísluší. Pražská arcidiecéze je nejstarší existující diecézí v České republice (založena 973, na arcidiecézi povýšena 1344) a metropolitní arcidiecézí České církevní provincie, k níž mimo ni náleží ještě diecéze českobudějovická, královéhradecká, litoměřická a plzeňská. Arcibiskup pražský je zároveň primasem, formální hlavou katolické církve v
český lev ve státním znaku
Dvouocasý lev Český lev, původně jednoocasý, nahradil ve 12 .století plamennou orlici sv. Václava. Druhý ocas byl ke lvu ve znaku přidán patrně jako odměna za pomoc, kterou poskytl císaři Přemysl Otakar I. v boji proti Sasům, přesvědčivým důkazem je však až pečeť, kterou používal Přemysl Otakar II.[4] Heraldika však obecně chápe zdvojenost nepárových orgánů (ocas či hlava) erbovních zvířat jako znak mužského pohlaví vyobrazeného zvířete.[5
Erb
Erb (z něm. der Erbe - dědic, případně das Erbe - dědictví) je barevné grafické znamení, které označuje konkrétní osobu, resp. rod, a to zejména znakem umístěným na štítě. Štít se znakem je jediná povinná součást erbu. Vlastností erbu je jeho dědičnost a stálost.[1] Věda, která se zabývá studiem erbů, se nazývá heraldika. Heraldika také popisuje způsob vytváření, význam a užití znaků.
Karlštejn
Gotický hrad založný v roce 1348 jako hrad chránící korunovační klenoty.
Gotika
Gotika je umělecký sloh pomalu navazující na sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři staletí. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.
Karel IV.
Karel IV. (14. května 1316, Praha - 29. listopadu 1378, Praha), narozen jako Václav, byl jedenáctý český král vládnoucí jako Karel I. Syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
katedrála sv. Víta
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha[p. 1] (často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého Víta[2][3] či svatovítská katedrála) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku. Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).
Kutná Hora
Kutná Hora (něm. Kuttenberg) je město ve Středočeském kraji, obec s rozšířenou působností a významná městská památková rezervace, zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Díky těžbě stříbra šlo ve středověku o jedno z nejvýznamnějších českých královských měst.
Mistr Theodorik
Mistr Theodorik (také Dittrich, Dětřich, Jetřich, Dětřich Pražský, podle staročeských překladů jména) (před 1328 Itálie (?) - před 3. březnem 1381[1] Praha (?)) byl malíř deskových obrazů a nástěnných maleb v období vrcholné české gotiky, jeden z nejvýznamnějších dvorních malířů císaře Karla IV. Je považován za hlavního představitele gotického slohu označovaného jako "měkký styl"
Matyáš z Arrasu
O jeho dřívějším životě není příliš známo. Působil původně u papežského dvora v Avignonu. Tam se s ním za svého pobytu seznámil mladý císař Karel IV., který jej posléze vyzval k vybudování nového reprezentativního chrámu pro pražské arcibiskupství. Katedrálu sv. Víta, jejíž stavba začala oficiálně v roce 1341, navrhl ve stylu jihofrancouzských gotických katedrál v Rodezu a Narbonne. Základy stavby založil až v roce 1344 po svém příjezdu do Prahy spolu s královskou družinou. V následujících osmi letech vystavěl osm arkád vnitřního chóru a na ně navazující části ochozu včetně kaplí. Na Hradčanech založil vlastní stavební huť. Mimo jiné se zřejmě podílel i na projekčních pracích nového Kamenného mostu, Nového Města pražského, kostela Matky Boží před Týnem a pravděpodobně i hradu Karlštejna. Po jeho smrti v roce 1352 převzal roku 1356 stavební huť i rozestavěné stavby mladý stavitel Petr Parléř, který původní stavební plány výrazně obměnil.
Petr Parléř
Petr Parléř, německy Peter Parler (1332 nebo 1333 Kolín nad Rýnem nebo Švábský Gmünd - 13. července 1399 Praha), byl německo-český architekt, stavitel, kameník, sochař a řezbář, nejvýznamnější představitel rodiny Parléřů. Patří mezi nejvýraznější umělce evropské vrcholné gotiky vůbec, působil převážně v českých zemích.
Rytíř
Rytíř (z německého Ritter, jezdec) je označení středověkého bojovníka - obrněného jezdce (latinsky miles, pl. milites).
Karlův most
Základní kámen položil 1357 první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, byl vystavěn na místě mostu dřevěnného Juditina
korunovační klenoty
České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci. Soubor zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášť s hermelínovými doplňky, štólu, pás a tzv. manipul.[1] Svatováclavskou korunu nechal v letech 1345 až 1346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později. Spolu s korunovačními klenoty bývá vystavován zlatý relikviářový kříž, zvaný korunovační, a obřadní korunovační meč svatého Václava.[2] Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou,[1] za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě.[3] Uloženy jsou v Korunní komoře chrámu sv. Víta v Praze, odkud jsou vynášeny jen při zvláštních příležitostech.
Vita Caroli
Životopis Karla IV.
